.: Knižní hádanka III. – o láhev vína - - Kyklopova knihovna

Myslím, že dnešní knižní hádanka je skutečně těžká (jak pro koho, že?) a ten, kdo pozná autora i název knihy, tak získá nejen můj obdiv, ale také láhev vína Rulandské šedé 2003, které je velmi pěkné. Nápovědu zatím nenahodím, jen podotknu, že jde o povídkovou knihu. Z povídky, která se mi líbila nejvíce, jsem vybral několik pasáží (zájemcům mohu naskenovat celou). Jak se líbí vám?



„Půjdem na panenčí úřad," řekla Adéla Alfovi. Dospělí vědí, že jí je pět let. Jí samotné to ovšem známo není, přestože už ledasco zažila a dokonce umí počítat do sta. Ale co znamená sto? Je to pro ni méně než dvě nebo tři. Její otec je však na to počítání hrdý, a proto Adéla počítá, nejprve od jedné do dvaceti a potom dál osmi velkými skoky do sta. Čísla jsou legrační. Odkud by měla vědět, co je rok? Ale týden měří podle matčiných kuchyňských programů. „Panenčí úřad" říká proto, že otec, poštovní úředník, denně po snídani ohlašuje: „Tak já teda jdu na poštovní úřad." Proč „teda", to nikdo nedovede říci. Ono „teda" cosi zdůvodňuje nebo uzavírá, nebo naznačuje, anebo všecko dohromady. Zaznívá v něm jistá nespokojenost. Adéla si prostě rozdělila svět na úřady kvůli přehlednosti. Panenčí úřad, ovocný úřad, cukrový úřad, koláčový úřad atakdále.

Panenčí úřad se nalézá v příkope na okraji veliké pláně. Po jedné straně příkopu putuje řada vzpřímených štíhlých topolů podél pláně jako garda; na druhé straně nad příkopem běží silnice, kterou naproti lemují domy, jeden je továrna na hračky, ostatní jsou činžáky. V jednom z nich, v různých poschodích, bydlí Adéla a Alf. Pláň, příkop, silnice, domy patří k předměstí jménem „Královské Vinohrady".

V příkopě podél pláně je tedy panenčí úřad, v němž působí Adéla. Bezcitní lidé by jej nazvali hřbitovem panenek, kam protější továrna na panenky odhazuje to, co se nepovedlo á co není k potřebě. Ale co bylo pro továrnu mrtvý odpad, znamená pro Adélu živý svět. Leží tu prasklá tělíčka panenek, nakřáplé hlavy, paže bez rukou, nohy bez chodidel, ulámané nohy nebo ruce, jednotlivé oči, modré nebo hnědé; najdou se tu také kusy garderoby, potrhané šatečky, střevíčky z lakované látky,
zmuchlané čepečky. Vlastně by slečna Grohmannová mohla proti tomuto vyhlazovacímu táboru uplatnit námitky, neboť příkop patři k jejímu území. Ale jí něco takového asi ještě nenapadlo.

Alf s Adélou žijí denně pospolu v panenčím úřadě, v neustále se měnícím světě, protože vždycky k večeru dojde velké množství nových dílů panenek, což Alf obyčejně pozoruje z kuchyňského okna jejich bytu. To se objeví dva muži s dřevěnou károu, kterou na kraji příkopu překlopí, takže hlavy, trupy a ostatní Části těl i kousky výbavy se skutálejí dolů. Ti muži při své činnosti neprojevují sebemenší účast. Konají jen svou povinnost. Vysmrkají se a zakouří si. Jak dlouho to slečna Grohmannová takhle nechá? Nikdy nevychází ze svého domu obklopeného stromovím. Alf ví o ní a o její moci a vznešenosti jenom z toho, co si vyprávějí rodiče. Ona se nemůže zabývat vsím. Pravděpodobně vlastni hodné takových příkopů. K tomuto zde se jisté také jednou dostane. Potom bude pláč a skřípěni zubů. Alf se dívá na vysypávání torz a údů jako na něco, co se ve světe prostě vyskytuje. Patří to k životu. Otec má knihu a v té knize je obraz: „Pád zatracenců". Na něm jsou také všechny hlavy, trupy a údy zpřeházeny, v obličejích je zoufalý škleb. A otec říkává: „To patří k životu." Pro otce prostě patří k životu všecko. Tento pád zatracenců je k popukáni, i když je smutný, neboť všichni ještě žijí, přestože zrovna umírají. Třeba je to s těmi vyhozenými panenkami také tak.
Pro Adélu rozhodně žijí. Mají jména a vlastnosti. Každý den Adéla sestavuje dvě nebo tři panenky z rozličných údů a usidluje je v určitém koutě příkopu. Trocha jež se tam zachytilo, poskytuje ochranu a kryt a tvoří jakousi klenbu. Bydlí tam celé rodiny. Ty rodiny žijí mezi sebou v přátelství nebo ve sváru. Samozřejmě mají jména. Kolbaba, Simonides, Eisenschimmem, Wertberg. Nejsou to žádná vymyšlená jména, nýbrž skutečná ze sousedství. Skutečná rodina Kolbabova ovšem už nežije. Muž, žena i dítě zahynuli při dopravním neštěstí. Adéla však tvrdí, že se přestěhovali k ní do příkopu. Znovu je sestavila z jednotlivých trupů, hlav a údů. Otec Kolbaba má poloviční hlavu, matka Kolbabová jednu ruku, dítě Kolbabovo nemá nohy, ale všichni žijí naprosto šťastně v příkopě u Adély, která se o ně stará. Všichni jedí nebo spí, jak to Adéla nařídí. Pracovat nemusí nikdo. Není to opravdový ráj?


Slečna Grohmannová, opřená o svou průvodkyni, sestoupí s námahou dolů do příkopu. Roztřesena se uvelebí na kupě trupů, hlav, paží a nohou, na stonásobném příslušenství panenčí existence, bere to a ono do rukou a prohlíží si to – celý týden, pomyslí si Adéla. Potom by se zase chtěla zvednout. Průvodkyně jí podá ruku, ale stařena se o ni nedokáže opřít a vstát, pořád zase klesá zpátky….
… „Tak on odešel,“ řekla průvodkyně a pokývala hlavou. „Nu, stejně je a bude pozdě,“ dodala. Na hromadě panenek tu leží slečna Grohmannová a sama vypadá jako odhozená panenka, na níž se něco poškodilo a kterou továrna vyřadila…


Adéla už na panenčí úřad nechodí. Na příkop se dívá z okna, celé hodiny, stejně dlouho, jako tam dříve pobývala. Dělá si starosti o Kolbabovy, o krám paní Eisenschimmelové, myslí na manžele Wertbergovy a na oba Simonidesovy. Nastane večer, a jako vždy přijedou ti dva muži z továrny s károu, zajedou s ní na okraj příkopu, převrhnou jí a odpadové panenky se skutálejí dolů. Potom káru zase postaví na kola a tlačí ji zpátky, kouří a hovoří spolu. „Mělo by se něco udělat aspoň pro Kolbabovy," řekne Adéla. Její matka neodpovídá a myslí si: „Co já si jen s tou holkou počnu?'' Při rýžovém nákypu je řeč o slečně Grohmannové. „Byla opravdu nóbl," praví matka, „škoda, že se nikomu nedá projevit soustrast." – „Byla hodně stará," poznamená otec, „celý věk. Už můj otec vždycky říkával: ,Stará slečna Grohmannová.´“

Ještě nějaký čas se u stolu pokaždé mluví o zesnulé, jako kdyby patřila k rodině. A každý den se Adéla divá naproti k příkopu. Jednou dopoledne vsak přikodrcají velké nákladní povozy a do příkopu se začne sypat písek a kameni. Tak to pokračuje několik dni. Až k panenčímu úřadu se ještě nedospělo. Ale jak dlouho to může trvat? A ještě něco se děje, co se v Adéliných světových dějinách dosud nevyskytlo. Jednou večer čeká marně na chlapy s károu. „Továrnu přeložili," praví otec. „Tak," odpoví matka, jako kdyby to vůbec nic neznamenalo.

Příštího dopoledne stojí s Adélou u okna Alf. Tuší, že ho teď potřebuje. Dívají se, jak přijíždějí nákladní vozy, jak sklápějí bočnice a sypou do příkopu zeminu a kamení. Teď právě zasypali školní kout, teď obchod paní Eisenschimmelové a teď dokonce byt Kolbabových. Zároveň se dávají do práce jíní muži a kácejí topoly. Naříznou je a pak do nich sekají sekyrami. Zacházejí s nimi jako s nejhoršími nepřáteli. Stromy se chvějí bolestí. Nikdo jim nepřichází na pomoc, a také ptáci se prudce rozletují z haluzi a opouštějí je. Hlomoz vozů s pískem, sekyr a pil je mohutný a rozmanitý jako bitevní vřava. Chlapi, i když stojí blízko sebe, si musí dávat ruku k ústům nebo k uchu, aby se spolu dorozuměli. Topoly klesají, jeden po druhém. Příkop se naplňuje a pláň teď hraničí přímo se silnicí. Adéla pláče. Ale nebrečí jako jiné děti. Pláče potichu, neuroní ani slzičku. Alf ví, že pláče dovnitř. Proto také přišel. Prožil s ní dlouhý život, starost o mnoho osudů a velký zánik.

linkuj.cz vybrali.sme.sk


Komentáře

těžké (ofr - Mail - WWW)
ten styl mi něco říká - ale co.... ;-)

Vlastně jsem se přišla rozloučit ... (matero - Mail - WWW)
V po jsem tu oficiálně skončila a tím také skončila má zlatá éra internetu. Dnes jsem tu opravdu jen nedopatřením :-). Využívám proto příležitosti a děkuji za krásné příspěvky, které mi po dlouhé době stagnace trochu rozproudily krev v žilách a donutily mě se sem tam taky zamyslet... Bylo to moc fajn a bude mi to chybět. Škoda. Měj(-te) se tu moc krásně a - kdo ví, třeba do sebe někdy narazíme v přecpaném supermarketu? :-)) Čauky. M.

NÁPOVĚDA I. (Alézi - Mail - WWW)
Autor patřil mezi tzv. "PRAŽSKÉ NĚMCE". Patřil k pražskému kroužku ARCO. Byl to přítel Franze Kafky, Egona Ervína Kische. Max Broda.

hmm (verisof - Mail - WWW)
Tak který ze členů ARCO to byl? (Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch, Oskar Kuh, Ernst Weiss, Ludwig Winder, Karl Brand, Oskar Baum) To vážně nevím, musel bych silně tipovat :)

ad. Verisof (Alézi - Mail - WWW)
Mezi Tebou vyjmenovanými autor výše uvedené povídky není. Odpoledne dám případně nápovědu II. ;-)
Je asi těžký jen tak poznat nějakou knihu, to by ji prostě člověk musel mít přečtenou.

(loar - Mail - WWW)
možná Johannes Urzidil, ale knihu opravdu nevím.

(Kabela - Mail - WWW)
Proč dáváš tak těžký otázky :o(

NÁPOVĚDA II. (?) (Alézi - Mail - WWW)
Ano, jde o básníka, prozaika a esejistu JOHANNESE URZIDILA. Tento "pražský němec, se narodil 3.února 1896 v Praze a roku 1939 emigroval do Anglie, o dva roky později do Spojených států. Zemřel nečekaně na svém přednáškovém turné v Římě 2.listopadu 1970.

Knihu, ze které jsou výše uvedené ukázky vydal roku 1988 Odeon. Dopátráte se dle této nápovědy názvu?
;-)

Hra a slzy? (ofr - Mail - WWW)

Jak pravil ofr (verisof - Mail - WWW)
Google říká Hra a slzy :-)

výsledek (Alézi - Mail - WWW)
Omlouvám se za zpoždění... jsem pacholek.

Je to kniha HRY A SLZY od JOHANNESE URZIDILA.

Mám dilema v tom, že vlastně nikdo s jistotou neodpověděl a neřekl je to ten a ten a tato jeho kniha. Bylo to tipování. Samozřejmě, bylo to hooodně těžké. Takže co s výhrou? Nekrkám se o ni, rád ji pošlu, mám ve sklepě dalšícj 8 bas... Láhev rozdělit nejde, takže zřejmě udělám jinou knižní hádanku o tuto láhev a doufám, že už příště poněžím na poštu... :-)

Díky za vaši účast.


Přidání komentáře...

[CNW:Counter]
kyklop (c ) 2003-2011
bloguje.cz
Counter