.: Jan Zahradníček - - Kyklopova knihovna

patří k nejtragičtějším postavám české poezie. Zapření tohoto velkého básníka celým generacím čtenářů patří k nejtrapnějším stránkám dějin české kultury.



DĚJÍ SE TAKOVÉ VĚCI

Nikdo mě nepřesvědčí
že nemohu za to, co se kdekoli děje v této chvíli
že nemám v tom účast
a že bylo zcela nad mé síly té věci zabránit
jako třeba když je někdo při vyšetřování do krve zbit
nebo mladá žena s hlavní na spánku rozhodne se
zanechat zde dva malé sirotky
a manžela milujícího
a sama se vrhnout v chřtán nicoty

Dějí se takové věci
a jakoby náhodou
zrovna na svátek Sedmibolestné Panny Marie
či na Bílou sobotu večer, kdy lidé se vracejí ze vzkříšení
a najednou se zdá
že nebylo velikonoc
a nikdo na celém světě nepoklekl –

Takovou má moc jediné gesto sebevraha
Meruňky rozkvétají a zničehonic
taková zima
Nikdo by neřekl, proč ten vítr tak řeže
Stromy se nad tím chytají za hlavu
a kolik dní se kolébají v neztišitelném nářku
že někdo si život vzal

A ty poznáváš s hořkostí
že jsi k tomu sám souhlas dal
v některé chvíli roztržité
sám v sobě se zavíraje
Nebo už někdy dávno ses odpovědnosti zřekl
dopustiv, aby ten strašný zmatek vstoupil do tvého žití
a s ním do vesmíru
jehož rovnováhu ustavičně zde udržují
jemné úkony
odříkání a bdělosti
temná zaúpění ve věcech
pláč dětí
nebo když někdo rukama zalomí
a vzdechne jen

Ale ta paní
co na svátek Sedmibolestné Marie Panny se rozhodla
odejít
viděl jsem její oči
dvě černá kola melancholie
v nehybnosti své vířící
a čelo umíněné

Nikdo jsme jí nedovedli poradit
Byla sama
a nevěděla nic o veliké bolesti
a že ta bolest má jméno ženy
a že ta žena je matka jak ona právě
Nevěděla o tom, jak o tom neví svět žabáků
který ji obklopoval svým bahenním skřehotáním
a který se teď pod její tíhou nezadržitelně potápí
zase níž

Domům naskakují po stěnách ošklivé vlhké skvrny
Každou chvíli se mohou rozplesknout, jak základy uhýbají
a změklé kosti dovolují tvářím, aby se roztáhly
v nejohyzdnější škleb
přitakání potměšilého
všemu rozkladu –

Takovou moc má jediné gesto sebevraha
Tisíc věcí se podniká a nikdo neví, proč selhávají
Nikdo neví, proč se tak mučí a proč se tak zapomíná
Zatímco ústa umírajících i ústa nemluvňátek
svírají se nevýslovnou hořkostí země
však blažený úsměv prokmitává
tu i tam



SVATÝ JOSEFE

V této chvíli nikdo na tebe nemyslí
ale všichni jsou tvými dlužníky, všichni jsou na útěku
Herodes, hosana andělské, vraždění neviňátek
všechno, co bylo, zůstává
zatímco Kalvárie
nezadržitelně se přibližuje

Stmívá se. Odešels
Křižování začne co nevidět
Poprašek světla jízlivého
jak prášek na krysy
leží ještě na trámech
na trávníku vyprahlém
na cestě, co nevede nikam

Mohlo to být z jara – blíž k tvému svátku
mohlo to být na podzim, vlaštovky odletěly
stejné
zůstává všechno v rovině udupání

Mráz mluví jak vedro a vedro jak mráz
a nikdo víc neodporuje té řeči žoldnéřské
těm pohledům svlékajícím
ze všech záloh a skrýší
že není už záminky
roucha nejtenčího
abychom zahalili svou hanbu
svou politováníhodnou slabost

Strom
pod který jsme utíkali
na nás padl
Je to kříž
a jestliže ho neobejmem dobrovolně
budeme naň přibiti –

Tak zatímco nás jalo podezření k liliím
a jeden přes druhého zavrhuje utrpení
ty zůstáváš
zkonejšení nevýslovné potřeby otcovství světa osiřelého
ubožáka hluchoněmého
který se už nedovede modlit
a neslyší
slavné oddychování dogmat
pravdivostí svou hrozivě roztřásající
všechny zdi jeho
licho postavené

Jsi tam, kde se nerouhá, kde se neklne
jsi protinožcem řinčivých prohlašování
a slov za babku
Sluch ucpaný vytrubováním chlubivým
zná jen z doslechu ticho tvé nazaretské
ticho, jež předchází – ticho, jež následuje
Beránka v hukotu varhanovém
kterého držíš v náručí
než jej zbičují
a s ním nás všechny

(Rouška Veroničina)




Jan ZahradníčekJAN ZAHRADNÍČEK

(17.1.1905 Mastník u Třebíče – 7.10.1960 Uhřínov u Velkého Meziříčí)

Básník, překladatel, publicista. Nejtalentovanější a nejuznávanější představitel katolického směru literatury třicátých a čtyřicátých let.
Zahradníček se narodil v početné rolnické rodině. V letech 1919 – 1926 studoval na klasickém gymnáziu v Třebíči, v letech 1926 – 1930 na filozofické fakultě KU (žák F. X. Šaldy a Václava Tilleho). Studia nedokončil, v letech 1930 – 1931 vykonal nižší a vyšší knihovnickou zkoušku a poté se věnoval literatuře. Kromě vlastní básnické tvorby také překládal a byl externím lektorem různých nakladatelství. Žil nejprve v Praze a na Slapech (u Emanuela Frynty), r. 1936 se usídlil v Uhřínově u Velkého Meziříčí u svého švagra básníka J. Dokulila. V roce 1945 se oženil a přestěhoval do Brna. V letech 1940 – 1948 redigoval Akord a v letech 1945 – 1949 byl redaktorem nakladatelství Brněnské tiskárny. (2)

Od roku 1948 byl Jan Zahradníček zbaven možnosti publikovat. V červnu 1951 byl zatčen a v červenci 1952 ve vykonstruovaném procesu s uměle sestavenou "protistátní skupinou" v Brně odsouzen ke třinácti letům vězení za údajnou velezradu. Trest si odpykával v Praze, Brně, ve věznicích na Mírově a Leopoldově. V září 1956 byl propuštěn na krátkou „dovolenou“, když jeho manželka a tři děti umíraly na otravu houbami; žena a syn otravu přežili, dvě dcery byly při jeho příchodu již mrtvé. Básník se musel po čtrnácti dnech vrátit na Mírov, aby si odpykal zbytek trestu, přestože byly vytvořeny podmínky pro podmínečné propuštění, které mu bylo slíbeno. Teprve po amnestii v květnu 1960 se vrátil na svobodu, žil s rodinou nemocen v těžkých podmínkách v Uhřínově na Velkomeziříčsku, kde jeho křehká tělesná konstituce záhy podlehla následkům dlouholetého věznění: zemřel dne 7.října 1960.
Tragédie života skončila, další desetiletí izolace a vazby si však odpykávalo básníkovo dílo (přestože roku 1966 byl nezákonný rozsudek zrušen soudem a básník plně rehabilitován). Zapření tohoto velkého básníka celým generacím čtenářů patří k nejtrapnějším stránkám dějin české kultury. (1)

Zahradníček první básně otiskl roku 1924 ve Studentském časopise, patřil ke kmenovým autorům časopisů Tvar a Listy pro umění a kritiku. Rovněž přispíval do Rozhledů, Řádu, Akordu, Lumíru, Obnovy, Národní obnovy, Archy, Vyšehradu aj. Překládal z němčiny a francouzštiny ( Th. Mann, F. Hölderlin, R. M. Rilke, G. von Le Fort aj.).
Pro počátky Zahradníčkovy básnické tvorby (Pokušení smrti, 1930; Návrat, 1931) jsou charakteristické smutek a fascinace smrtí jako symbolem veškerého zmaru a rozkladu, vzývání bolesti, melancholičnost. Stejně tak jeho tvorbu od počátku určovala pevná křesťanská víra. Vírou Zahradníček překonává bludný kruh bolesti a melancholie. (2)

Poezii chápe jako nástroj k přetváření a prohlubování života. Svědectvím jeho odhodlání, víry a lásky jsou jednak jeho válečné verše v knihách Korouhve (1940), Pod bičem milostným (1944), Svatý Václav (1946) a Stará země (1946), zejména však vrcholné skladby La Saletta (1947) a Znamení moci (1950) i jejich lyrický doprovod Rouška Veroničina (1949). Lidsky i básnicky cenným dokumentem jsou verše z vězení Dům strach a Čtyři léta. (1) Básník se zde obrátil k lyrice převážně reflexivní, opravdovost náboženské víry je konfrontována s jeho osobním utrpením. (2) K jedinečným hodnotám patří i deník z posledních měsíců básníkova života. Zahradníčkovo básnické dílo doplňují veršované legendy pro děti Ježíškova košilka a zhudebněné duchovní písně. (1)


Řekli o Janu Zahradníčkovi

F.X.Šalda
"Není pochyby, že Zahradníčkem vstoupil do šeské poezie Někdo. Opravdový básník vyhraněného charakteru, muž, který žije intenzivním vnitřním životem a dovede mu dát již dnes často výrazný tvar." (1931)
"Je to veliký kouzelník verše, harmonizátor a modulátor po Březinovi největší, kterého máme." (1933)
"Zahradníček je budovatel rozezvučených prostorů, stavitel chrámových sloupů, tyčitel skal, které ovládají krajinu a určují ji v jejím skladě." (1935)

Miloš Dvořák
"Zahradníčkovo dílo se rozvíjí v živém vztahu k celému národu a jeho duchovnímu životu. Není to vztah vylhaný, nýbrž vysloužený a vybojovaný. Není tu dělání metafor, je tu stavba básně a tudíž také stavba života, neboť bez ní není stavba básně ani možná. Tady cítíme tvořící se jádro pevnosti a odolnosti, jaké bude náš národ potřebovat." (1937).

Robert Konečný
"Tvrdím, že poezie Zahradníčkova je největší současnou poezií a Zahradníček největším současným naším básníkem. Je svrchovaným umělcem velkého nadosobního zamíření. Je mu dán velký tvůrčí zrak básnický a velký pocit služebnosti lidem a světu..." (1946)

František Halas a Jan Zahradníček


Zdroje:
(1) Jan Zahradníček – Rouška Veroničina; La Saletta; Znamení moci, nakladatelství Vyšehrad, 1990, 160 stran, 27,-Kč.
(2) + Velká fotografie – web Moravského zemského muzea
Menší fotografie – http://bloomsday.wz.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk


Komentáře

Díky moc! (DD - Mail - WWW)

Je mi to trapný, (aTeo ;) - Mail - WWW)
ale mně ho taky zapřeli, šmejdi !!!

ad.Teo (Alézi - Mail - WWW)
:-)) Mě ho taky zapřeli, ale měl (mám) jsem staršího bráchu a ten zase známé...

Obávám se, (Sharkan - Mail - WWW)
že přede mnou zapřeli většinu básníků...

(tláča - Mail - WWW)
děkuju, moc zajímavé. To jméno si budu pamatovat.

Je to smutný, když mi nezbývá, než pouze konstatovat: (matero - Mail - WWW)
Zahradníček? Jo, ten by měl bejt tam někde od nás ... :-( Vždycky jsem byla příliš líná, abych sháněla informace. A vždycky jsem měla odpor k tomu, číst básničky.
Ta první báseň - stejné pocity jsem měla, když zemřel jeden můj "skoro-kamarád", dá-li se to tak říci. Jen bych je nebyla nikdy schopna takto vyjádřit. ... A potom znovu, když kousek nad námi uhořel ve stodole nějaký bezdomovec ... vůbec jsem netušila, že by v naší vesnici nějací bezdomovci byli ... navíc tu prý měl rodinu ... nerada vzpomínám na tyhle věci. Na spoustu věcí.

(asTMA - Mail - WWW)
No jo, tak mně ho ve škole nezatajili, tedy v té poslední. Ale i tak je fajn šířit to dál. Zahradníček rozhodně za přečtení stojí. Díky, Alézi.

ad. DD / Tláča / asTMA (Alézi - Mail - WWW)
Jsem potěšen, že se vám to libilo...

(Andrea - Mail - WWW)
měla jsem na gymplu osvícenou češtinářku, takže ta nám pana Zahradníčka neschovávala :o) Díky za pěkný článek!


Přidání komentáře...

[CNW:Counter]
kyklop (c ) 2003-2011
bloguje.cz
Counter