.: Anatolij Rybakov - Děti Arbatu - - Kyklopova knihovna

Rok 1989. Starší brácha mi doporučil tuhle knihu. Začátkem jsem se nemohl prokousat, pak to už bylo jenom lepší. Na konci bylo jasné, že si počkám i na její pokračování. To vyšlo už po revoluci.



„Stranické kolegium Vás žádá, abyste se dostavil 17.ledna t.r. v 15.hod. k s. Solcovi.“ A jména předvolaných. Jenom Sašovo jméno tam nenapsali, jeho se na jméno nikdo nezeptal. Je to směšné, je to bezvýznamné. Má vyhráno. Saša o tom nepochyboval.
A přece ho něco tížilo. Ti zamlklí lidé na lavicích podél stěny, němí, trpěliví, čekající na ortel nad svými drahými. Diktatura proletariátu se musí bránit, to jistě, bezpodmínečně! Ale v těch chodbách byl vzduch prosycen lidským utrpením.

---

„Dříve ses od Krivoručka distancoval,“ pokračoval Baulin. „Že prý neznám ho, nikdy jsem s ním nemluvil.“
„Opakuji i teď: neznám ho, nikdy jsem s ním nemluvil.“
„Opravdu?“ zlověstně se otázal Baulin.
„Neděláš dobře, Pankratove,“ pravil Lozgačov mentorsky, „strana musí očišťovat svoje řady…“
Saša mu skočil do řeči:
„Především od kariéristů.“
„Koho tím myslíš?“ nasupil se Lozgačov.
„Kariéristy jako takové, nikoho konkrétně.“
„Ne, promiň, zavrtěl hlavou Lozgačov, „strana očišťuje své řady od ideově nevyhraněných, politicky nepřátelských živlů, a ty říkáš, že především se má zbavovat kariéristů. To samozřejmě má. Ale proč to stavíš proti sobě?“
„Snad bychom nemuseli dávat nálepky, soudruhu Lozgačove! Tohle přemíláte pořád dokola. Já říkám: jeden kariérista způsobí straně více škody než všechny chyby starého bolševika Krivoručka. Krivoručko dělal chyby, ale hořel pro stranu, a kariéristovi je drahá jen vlastní kůže a vlastní křeslo.“
Rozhostilo se ticho. Pak řekl Baulin zvolna:
„Děláš chybné závěry, Pankratove.“
„Dělám, co umím,“ odpověděl Saša.
Určitě jeho slova převrátí a překroutí. Saša si to uvědomil jakmile za ním zapadly dveře Lozgačovovy kanceláře.

Zvonek, který ostře zazněl v předsíni, ho rázem probudil. Byly dvě hodiny, asi zrovna usínal. Zvonění se opakovalo neodbytně a důrazně. V trenýrkách a v tričku vyšel do předsíně, sundal ze dveří řetěz.

„Vy jste Pankratov?“
„Ano.“
„Alexandr Pavlovič?“
„Ano.“
Civil nespouštěl ze Saši pohled. Podal mu příkaz k domovní prohlídce a zatykač na občana Pankartova Alexandra Pavloviče, bytem na Arbatu…

Maminka balila Sašovi věci, ruce se jí třásly.
„Dejte mu teplé ponožky,“ řekl úředník
„Něco k jídlu by si měl taky vzít,“ zdvořile podotkl Michail Jurjevič.
Všechno se odehrávalo poklidně, jako by Saša odjížděl na výlet do cizího města, na sever nebo na jih, a oni mu radili, co si má vzít na cestu.
„Hřebínek a… a šálku… tvoji šálku…“
Její slova se změnila ve vzlykot, hroutila se, umdlévala, když se dotýkala těch věcí, byly to věci Saši, jejího chlapečka, kterého jí berou a odvádějí do vězení.
„To je konec, konec, konec…“
Úředník se podíval na hodinky.
„Tak půjdeme!“
Saša políbil matku na čelo, do šedých rozcuchaných vlasů. Michal Jurjevič a Galja ji podpírali, plakala a zmítala se jim v rukou.
Saša vyšel z bytu.

---

Paprsek světla Sašu oslnil. Muž sedícíma stolem otočil lampu a namířil ji Sašovi do tváře. Saša stál, oslepený úzkým paprskem a nevěděl co má dělat, kam jít.
Lampa se sklopila, ozářila stůl a muže za ním.
„Sedněte si!“
„Podepište to!“
Saša to podepsal. Na formuláři stálo i jméno vyšetřovatele – Ďjakov.
-„Za co sedíte?“
Takovou otázku Saša nečekal.
„Já myslel, že mi to řeknete vy.“
„Tyhle legrácky si odpusťte! Nezapomínejte, kde jste. Tady dávám otázky já a vy na ně budete odpovídat. A já se vás ptám: za co vás zavřeli?“

„Kromě té fakultní záležitosti o ničem nevím.“
„Takže vás zatkli pro nic za nic? My tedy zavíráme nevinné lidi? Vy i tady pokračujete v protirevolučí agitaci, a my přece nejsme četníci, nejsme nějaké třetí oddělení, nejsme obyčejní policajti. Jsme ozbrojený oddíl strany. A vy jste pokrytec, Pankratove, pokrytec!“
„Co si to dovolujete!“
Ďjakov uhodil pěstí do stolu.
„Já vám ukážu co si můžu dovolit! Myslíte si, že jste někde na rekreaci? My máme ještě jiné prostředky na takové ptáčky, jako jste vy! Pokrytče! Do vás nestříleli kulaci! Vy jste celý život visel na krku dělnické třídě a teď visíte na krku státu, ten stát vás učí, vyplácí vám stipendium, a vy ho zrazujete!“

Saša se vrátil do cely, zámek za ním zacvakl. V kalném okně ještě stále svítily zimní hvězdy. Je noc, nebo už ráno?

Od toho dne se Sašův život změnil, když navenek zůstával stejný jako v předcházejících týdnech.
Dříve očekával výslech netrpělivě a s nadějí, nyní s tajenou úzkostí. Děsilo ho, že na něj vyšetřovatel vyrukuje s něčím nepředstavitelným, na co není připraven, proti čemu se možná nebude umět hájit a co mezi nimi ještě prohloubí propast nedůvěry a podezřívavosti.

---

Rozsudek mu přečetli v místnosti, kam chodil na výslechy. Jakýsi úředník mu oznámil usnesení zvláštní rady. Paragraf padesát osm bod deset, správní trest vyhnanství na východní Sibiři na dobu tří let se započtením vyšetřovací vazby.
„Podepište se!“
Saša listinu přečetl. Snad v ní bude stát, za co mu ty tři roky dali. Nestálo tam nic. To ani není rozsudek, ale bod z nějakého hromadného zápisu, kde Saša figuruje jako pátý, pětadvacátý nebo možná třistapětadvacátý.
Podepsal se. Rozsudek mu přečetli ráno, pak měl setkání s matkou, večer ho odvezli.

---

Otřes, který Varja zažila na nádraží, když spatřila Sašu, nevyprchal beze stopy. Naplnilo ji hrůzou, že ho vedou v ozbrojeném doprovodu, vyděsilo ji, jak vypadá, bledý, zestárlý, zarostlý plnovousem. A jak kolem něj utíkají po peróně lidé, kteří mají jen jedinou starost – aby se co nejdříve dostali do vagónu a zabrali si co nejlepší místa.
Ještě více jí otřáslo to, jak pokorně Saša jde, sám si nese kufr, po vlastních nohou jde do vyhnanství. Saša se pokořil.

Jeho matky jí však bylo líto, denně za ní chodila, vyprávěla jí všelijaké novinky, snažila se ji rozptýlit.
Za jedinou noc se z hezké ženy středního věku stala šedivá stařena. Ze začátku si myslela, že kdyby stanula před těmi, kdo Sašu zavřeli, jejich srdce by se zachvěla, každý z nich má přece také matku. Později viděla mnoho takových matek — jejich vzhled nikoho nedojímal. Stály v dlouhých frontách a každá se bála, že ten kousek soucitu, který snad ještě doutná za lhostejnými dveřmi, nepřipadne jí, ale té, co vejde do těch dveří před ní.
Viděla strážné s puškami, nepřístupné kamenné zdi, za nimiž je Saša, její Saša, zbavený toho, nač má právo každý živý tvor — aby volně vdechoval pozemský vzduch. Jaký osud mu chystají? V noci nespala — na čem tam spí on? Nemohla jíst — co tam jí on, shrbený nad plechovou miskou, on, živý a jí tak drahý tvor, její život, její krev? Polštáře jí voněly jeho dávnou dětskou hlavou, boty suchou hlínou, po níž jako chlapec běhával bos, stůl zas inkoustem jeho školních sešitů.
Zkřehlá, zdrcená svou bezmocností se vracela domů, do prázdného pokoje, a tam osamělá a utrápená vysílala modlitby k bohu, jehož dávno opustila, ale nyní úpěnlivě prosila, aby duch dobra a milosrdenství, všudypřítomný a vše pronikající, obměkčil srdce těch, kdo budou rozhodovat o Sašově osudu.

---

Anatolij Rybakov, Děti Arbatu, 585 stran, vydalo Lidové nakladatelství v roce 1989 dle ruského originálu Děti Arbata, vydaného v časopise Družba narodov, 4-6/1987, cena 42,-Kč.

---

RybakovDěti Arbatu jsou nejzralejší dílo Anatolije Rybakova, který začal psát až ve svých 37 letech a jehou první knihou bya kniha pro děti – Tajemný tesák (1948). Prvním velkým pokusem byla epopej Těžký písek.
Sám Rybakov byl za Stalina vězněn a pak vypuzen do exilu. Děti Arbatu napsal v roce 1968, ale oficiálně vyšly až v roce 1987, jako důkaz a symbol uvolňování režimu v době „glasnosti“.
Na Děti Arbatu navazuje román Třicátý pátý a další roky, kde chce Rybakov zobrazit složité období Stalinovy samovlády od roku 1934 až do jeho smrti v roce 1953 a pak dále až k roku 1956, kdy byl na XX.sjezdu KSSS. Již v Dětech Arbatu je jednou linií díla historie upěvňování Stalinovy samovlády a soustavného odstraňování leninských kádrů strany. Autor to z velké části vylíčil z hlediska samotného Stalina a doplnil jeho úvahy a konání základními fakty historie a publicistickým komentářem. Druhou linií románu je osud Saši Pankartova, komsomolce, jenž je jednou z obětí represí, která nechápe, co se děje a jak má všemu rozumět, ale prožívá na vlastní kůži všechna nespravedlivá obvinění, výslechy, deportaci a vyhnanství na Sibiři.
Tento román se dokonce dočkal patnáctidílné adaptace ve formě televizního seriálu.
Rybakov zemřel 23.prosince roku 1998 ve svém newyorském bytě. Příčinou úmrtí sedmaosmdesátiletého spisovatele byly podle jeho ženy komplikace související s operací srdce.

linkuj.cz vybrali.sme.sk


Komentáře

(aTeo ;) - Mail - WWW)
http://ateo.cz/frame/phpgal/pict//2.237.gif

(matero - Mail - WWW)
Ty abys nepřidal něco trefného :-))

Těsně po revoluci jsem četla podobný životopis. Bohužel si nepamatuji jména a názvy, byla to síla. Autor byl sirotek, vyrůstal v čemsi, co by se dalo nazvat gangem, on sám to nazýval myslím mafií, pak se přihlásil do strany, upsal se vojsku, byl velice, převelice zapálený komunista a podrobně popisoval, co s "nekomunisty" dělali ... a pak se změnil. Příběh byl podobný, končilo to tím, že zdrhnul do Německa a knihu napsal v exilu ... a v doslovu stálo, že ho tam stejně dostali...

ad.Teo (Alézi - Mail - WWW)
Napsal jsem takový komentář, ale raději jsem jej smazal, nerad bych byl obviněn z nabádání ke zločinu...

ad.Matero (Alézi - Mail - WWW)
A když zatřepeš hlavou - nezlepší se to? Třeba si pak vzpomeneš ;-))

od té doby, co mi (matero - Mail - WWW)
po ranním zívnutí křuplo v krční páteři a já nebyla schopná udržet hlavu vzpřímeně na krku, už tyhle legrácky raději nezkouším :-)

aTeo - a nezavánělo to (matero - Mail - WWW)
tak náhodou shnilými třešněmi? :-))

Sorry, to patřilo Alézimu. (matero - Mail - WWW)

ad.Matero II. (Alézi - Mail - WWW)
1) Chceš říci, že jsi měla držení hlavy jako Miloš Zeman? ;-)

2) Ano - třešně v rozkladu...

ad.Petro (Alézi - Mail - WWW)
Ten komentař jsem smazal, nebot ty odkazy na nadávky jsou jaksi mimo tento příspěvek. Ale ten samý s linky jsem ponechal u "Slovního průjmu"...

(matero - Mail - WWW)
Tak tak... a jestli co nevidět nepůjdu do práce a budu trčet doma, budu mít takovou i figuru... :-)))

(matero - Mail - WWW)
... já jsem měla jenom navíc takový bílý slušivý límeček á la farář-exhibicionista :-))

(mademoiselle Prosím - Mail - WWW)
Dlouho jsem váhala, ale teď si ji určitě přečtu (až budu mít po zkouškách).

ad.mademoiselle Prosím (Kyklop - Mail - WWW)
Mozná bude ten rozjezd trosku těžší...
Pravda také je, že v roce 1989/90 ta kniha byla silnější než dnes, když o bolševických krocích víme téměř vše...

At zkousky dopadnou dobře!

ad Mail-WWW (stewards - Mail - WWW)
Řekl bych, že dnes po zkušenostech s naší demokracií, je ta kniha bolševickou propagandou.


Přidání komentáře...

[CNW:Counter]
kyklop (c ) 2003-2011
bloguje.cz
Counter