.: Petra Procházková / Jaromír Štětina – Utřete tělesné šťávy - - Kyklopova knihovna

Tak tato knížečka je rozdělena na dvě části, má dva autory, ale jedno téma – válku v Čečensku. Oba autoři jsou známí novináři mapující území rozpadajícího se Sovětského svazu. Společně založili novinářskou agenturu Epicentrum, která se specializuje na práci v krizových oblastech a úzce spolupracují se Společností „Člověk v tísni“ při ČT. Oba za svou novinářskou činnost dostali řadu ocenění, např.: Novinářskou cenu Ferdinanda Peroutky za rok 1997, Státní vyznamenání k 28.říjnu v roce 2000, aj.

Předmluvou, kterou obstaral vydavatel Fedor Gál, je jasně naznačen duch knihy: „ Obyčejný člověk se zprvu nestačí divit, poté začne zatínat pěti, a nakonec přijde o syna nebo mu znásilní dceru – a on začne na smrt nenávidět a přemýšlet o pomstě. Neexistuje lék na tento mor. Bůh a národ zůstanou v rukou fanatiků zbraní, moc a ekonomické zájmy zůstanou motivací politiků, strach, poslušnost a nenávist údělem vojáků a jejich blízkých.“ „…čtěte pozorně – to, o čem píší, se stalo za rohem.“


Petra Procházková: Poprava – věc veřejná


Procházková se zde spíše rozepisuje o osudu čečenské ženy Azy, kterou řadu měsíců navštěvovala ve vězení v Grozném, kde čekala na popravu za brutální vraždu manžela, než o samotné válce v Čečensku, i když ta samozřejmě jejich osudy ovlivnila. Procházková s Azou hovořila o mnoha a mnoha věcech v jejím životě, byla za ní byla orodovat u představitelů státní a soudní moci.
Příběh Azy vzorově ukazuje, jak je tato země pod obrovským vlivem náboženství a různých tradic, kde ženy a jejich pozice určitě nejsou na předních místech. Aza se dle kavkazských zvyklostí vdávala jako sedmnáctiletá a její hlavní rolí bylo po svatbě co nejdříve otěhotnět a „pak pořád, až do konce plodného života.“ Manžela Áleka jí vybrala její rodina – otec a bratři. Poprvé manžel Azu zmlátil tři měsíce po svatbě tak, že přišla o tři horní zuby. Ale zlaté nové zuby Áleka vzrušily mnohem víc než kdykoliv před tím… „Mlátil tě v posteli?“ „Nemlátil, to bylo z radosti. Kousal mě do krve a když jsem zakřičela, dal mi pěstí a měl asi pravdu. Křičel, že to celé kazím, že se mu nedokážu oddat.“
Takové scény se opakovaly stále častěji. Už týden po porodu ji násilím nutil se mu podvolit, za sedm týdnů byla opět těhotná. Chtělo se jí z toho zvracet. Porodila třetí dítě, syna, a začala přemýšlet, jakým nástrojem se na příslušných místech poškodit tak, by měla od manžela a dalších těhotenských břich nadosmrti pokoj.
Snažila se manželovi tajně mstít alespoň tím, že svému švagrovi, těžce zraněnému v bojích s ruskými vojáky, poskytovala co nejhorší péči, co nejbolestivěji ho ošetřovala, protože věděla, že zemře a neprozradí to.
Do vyprávění o vztahu Azy a Áleka Procházková vkládá části vzájemného rozhovoru: „Na co mám myslet těsně před tím, než umřu, nevíš?“ „Na něco hezkého vzpomínej, Azo.“ „Myslíš, že něco je po smrti?“ „Určitě. Přinejmenším my, kteří jsme tě znali, na tebe budeme vzpomínat.“ „Já ale myslím, jestli já budu po smrti, chápeš!“
Aza o svých problémech manželem řekla své sestře Mariam. Nejprve plánovaly, že spolu někam utečou – bez dětí, ale to by je Álek zřejmě našel a bylo by zle. Vymluvit se na pohlavní nemoc, aby s ním nemusela spát, to by zřejmě dostala do držky kladivem. Jak situaci vyřešit navrhla sestra Mariam: „Musíme ho zabít. Děti ti stejně udělal tak strašným způsobem, že nemůžou být normální. Nakonec, staří se o ně postarají.“
Odstranění Áleka proběhlo jako z nějakého šíleného hororu. No, on život v Čečensku se zřejmě hororu dost podobá. Takže Aza se sestrou Mariam a kamarádem Adamem Áleka něčím uspali a „uřízli mu hlavu dosti tupou pilkou na železo a páteř odsekali sekyrkou, a to všechno bez předchozího umrtvení, což bylo Álekovi v poslední fázi asi jedno…“ Mariam, Azu i Adama našli za hodinu a půl na autobusové zastávce v sousední vesnici.
Mariam a Adama samozřejmě popravili, ale Azu zatím ne, protože byla opět těhotná, ale alespoň se musela na popravu kompliců dívat v televizi. Poprava se stále posouvala, protože na naléhání části vlády se soud rozhodl počkat s popravou až Aza ukončí kojení. Argumenty byly jasné“ „Dítě za vraždu svého tatínka nemůže a má nárok stejně jako ostatní děti na plnohodnotné, plnotučné, mírně smrduté mateřské mléko. Ohledně doby kojení se muži nedokázali shodnout, jeden z islámských duchovních tvrdil, že by Aza mohla kojit klidně do dvaceti let věku dítěte, a co pak. To už by se popravy nedožili ani všichni přítomní.“ V této pasáži jsem se musel začít smát, protože některé náboženské názory jsou neuvěřitelné: „Jiný se dušoval, že déle než pár měsíců kojit nemusí, pak je mateřské mléko pro dítě dokonce škodlivé, protože jsou v něm obsaženy látky stimulující vývoj kostí a zubů, a kdyby se to přehnalo, vyroste nepředstavitelně vysoký jedinec nebo člověk s obrovskými kly.“
Aza z grozněnské věznice uprchla v říjnu 1999, když ji začali intenzivně bombardovat. Údajně zahynula v lednu 2000 při dalším z leteckých náletů na zbytky města Grozného. „Naštěstí to nemám potvrzeno ze spolehlivých zdrojů.“

Jaromír Štětina: Vykradači hrobů

Pan Štětina v úvodu píše, že hrdina jeho příběhu Abu Bakr, dříve Vladimírovi Lepskij, je postava zcela vymyšlená, stejně jako další postavy a příběh samotný, ale přesto všichni ti lidé někdy a někde v čečensku žili a takové věci prožívali, takže vlastně všechny příběhy a postavy v povídce jsou pravdivé.
Tento příběh je mnohem více političtější a prosáklejší válkou v Čečensku než příběh Azy. Povídka Vykradači hrobů má několik poloh a ty se různě prolínají. Abu Bakr je rus, který nikdy nepochyboval o své vlasti. Jeho otec byl velkým amatérským archeologem, vlastně vykradačem hrobů, pro kterého to znamenalo téměř všechno. Abu Bakr vypráví obsáhle příběh svého otce, protože díky němu se sám stává „badatelem“ po artefaktech minulosti. Díky tomuto řemeslu se dostává ještě vlastně jako Vladimír Lepskij do Čečenska. Zde se stává nechtěně svědkem zrůdností, kterých se dopouští ruská armáda na čečenských civilistech. Začíná pochybovat o svém národu a jeho představitelích. Začíná pochybovat o svém křesťanství, o svém Bohu. V noci se budí, protože ta brutalita jej nejen děsí, ale zároveň i nějak fascinuje a vzrušuje – až k erekci. Je to příběh o pochybování, vnitřním neklidu a hledání pokoje. Toto hledání a poznání Vladimíra Lepskije dovede tak daleko, že se zřekne svého náboženství, které mu bylo vším a konvertuje k islámu, nevrátí se domů – do Ruska, ale zůstane v zemi dušené jeho bývalými spoluobčany – v Čečensku. Je to vyprávění o mnoha a mnoha SKUTEČNÝCH Rusech, kteří se stali na základě zkušeností z války stoupenci islámu a přešli na druhou stranu. Vyprávění spojují dvě podobně hnusné scény, kdy ruští vojáci znásilňují čečenské dívky, tak jak se sto stávalo ve všech válkách…
Příběh začíná popsáním scény, kdy důstojníci Ruské armády chlastají (jak je zvykem) a jen tak pro zábavu vyrazí střílet z děl na malou vesnici, která byla poblíž jejich stanoviště. Nadporučík – nováček, který nepil, však stačí vyměnit ostré granáty za cvičné, výsledkem je, že nejsou mrtví civilisté. Co následovalo? „Dubanov: litovat nepřítele je skoro zrada.“ Takže milosrdného nováčka důstojníci zkopali a hodili do hluboké jámy s blátem a posypali chlorem!
Dubanov nastartoval obrněný transportér a s několika vojáky vyrazil do Tengi-ču. Zastavil na statku Machajevových. Doma byly jen děti. Ve světnici pro dívky ukázal na 18ti roční Elsu – „Tu berem“. Vojáci ji zabalili do deky a vynesli na ramenu jako koberec. Elsa skončila v Dubanově maringotce. Pustil nahlas hudbu „…kombat, kombat, kombat, za nami Rossija, Moskva i Arbat…“ Za rozbřesku vojáci dostali příkaz vstoupit dovnitř. „Na posteli ležela úplně nahá dívka, se stopami bití na těle. Nejevila známky života. Na zemi se válely její šaty a prádlo rozřezané na kousky. >Byla to snajperka<, řekl Dubanov vojákům. >Střílela na naše bratry v Argunském kaňonu.< Přikázal odvézt mrtvolu do lesa a tam ji zakopat. Dále poručil pucflkovi, aby setřel tělesné šťávy, umyl podlahu a vyměnil ložní prádlo. Pak lehl do postele a usnul spánkem spravedlivých. Čečenci nedovolují těla exhumovat, ale zde byla udělána vyjímka. Bylo prokázáno, že Elsa byla několikrát znásilněna a pak uškrcena. Pitva prokázala vážná zranění vagíny a dělohy, pravděpodobně dřevěnou tyčí či násadou. Proč o tom píšu? Poprvé se stalo, že byl ruský důstojník souzen za takový čin ve válce v Čečensku. Pro Vladimíra Lepskije to byl začátek konce jeho starého života a start k novému. Jen 20% Rusů chtělo, aby soud pokračoval, zbytku to bylo jedno nebo Dušanova považovali za hrdinu. Generálové ho objímali, kozáci pro něj demonstrovali. Vladimírovi se chtělo blít. Nevěděl, zda má začít nenávidět to zlo v sobě, nebo nenávidět svou vlast, zemi, rodinu, všechno v čem vyrůstal. „Jak tak můžeme žít? Jak můžeme žít s radostí z toho, že se nás všichni bojí? Padala na mne hrůza ze všeho toho příkoří…, kolonizace Sibiře, obsazení Altaje, znásilnění Besarábie, přepadení Mandžuska, spolupráce s Hitlerem na rozervání Polska, přepad Finska, tanky v Praze a v Budapešti, zničení Afganistanu“… Po sedmi letech v Čečně jsem uviděl jasně vztah Ruska ke Kavkazu: majetnický, nadřazený a povýšenecký. Vždyť to už začalo za Petra Prvního…“
Vladimír Lepskij se dostal na Kavkaz právě kvůli otci, aby hledal a zakresloval památníky kavkazského středověkého stavitelství. Při tomto putování se dostal do jednoho údolí v horách, ke staříkovi Aptimu a jeho dceři Chadižat. Údolím procházeli jen pastevci dobytka, nebo čečenští bojovníci, kteří putovali do Gruzie a zpět. Při blížící se válce se jejich stavení stalo jakousi zdravotní stanicí, kde byla poskytována nejprimitivnější zdravotní péče. Vladimír a Chadižat se stali milenci. Chadižat voněla třezalkou, byla vynalézavá, rafinovaně nevinná a zároveň něžně zkažená. Čas pod ledovci plynul úplně jinak než ve městě… Skončila jedna a začala druhá válka. Pak se to stalo. Jednoho dne přiletěla od jihu ruská helikoptéra, vyskákalo speciální ruské komando. Z Aptiho se snažili vymlátit formace kde jsou čečenští bojovníci. Když nevěděl či neřekl, tak ho chtěli potrestat tak, že mu znásilní před jeho očima dceru. Celá speciální jednotka Chadižat zneužije, dobře se baví, pomáhají si. Apti zkropený krví pláče a snaží se nedívat, zavírá oči. Ruský major tedy nahodí: „Jestli ti představení není po chuti, nasadíme ti brejličky“. „On se dívá, on se dívá, slyšel jsem sám sebe, jak křičím. Věděl jsem co to znamená >nasadit brejličky<. V Afganistánu, když znásilňovali specnazovci 40.armády dcery mudžahedínů, uřezávali rodičům víčka, aby nemohli zavírat oči“. Většina vojáků začala pročesávat okolí, major na závěr hrůzného „představení“ Chadižat střelil ranou do čela. Vladimírovi a Aptimu se v nestřežené chvilce podařilo utéci. Při tomto úniku skrze podzemní tajné chodby, vlastně Apti Vladimírovi ukázal jedny z největších památek čečenského národa – v hlubokém podzemí byly v polorozpadlých truhlách tisíce a tisíce knih starých mnoho století, tisíce destiček popsaných sumerským piktografickým písmem (i prvopočátky eposu o Gilgamešovi). Díky děsivému zážitku a tragické smrti Chadižat se stal Vladimír spolu s Aptim a ještě několika zasvěcenými strážcem nekropole, vypovídající o nejstarších počátcích čečenského lidu.

Vladimír a Apti se vrátili a pohřbili Chadižat, dál pracovali v jejich „nemocnici“. Vladimír nevěděl jak z toho všeho ven, byl duševně utlučen. Apti ho vyzval k modlitbě a k vyznání Boha a Muhammada jako posla Božího. Stal se muslimem. Odřízl se jednou větou od kořenů, staré víry, od minulosti, od zodpovědnosti za své předky i současníky. Unikl svému trápení a po dlouhé době spal spánkem beze snů.


Byli jsme zrozeni tu noc, kdy porodila vlčice.
Jméno nám dali ráno za řevu lva.
Matky nás kojily v orlích hnízdech.
Otcové nás učili krotit divoké koně.
Matky nás zrodily pro národ a vlast.
Na jejich výzvu jsme povstávali.
Spolu s orly jsme svobodně vyrůstali.
A překážky překonávali.
Spíše se žulové skály roztaví jako olovo,
než aby cizí pluky pronikly na naši zem.
Spíše Země shoří v plamenech,
Než abychom opustili své hroby a prodli svou čest.
Nikdy a nikdo nás nepokoří.
Smrt nebo svoboda, to je naše volba.
Naše sestry nám léčí rány písněmi.
Jestli nás zastihne hlad, budeme hryzat kořeny.
Bude-li žízeň, budeme rosu pít.
Byli jsme zrozeni tu noc, kdy porodila vlčice.
Bohu, národu a vlasti,
Jen jim budeme sloužit.



Kniha má 80 stran, vydalo nakladatelství G plus G v roce 2001, cena 99,-Kč.

linkuj.cz vybrali.sme.sk


Komentáře

Ahoj (evaicka - Mail - WWW)
Od Petry Procházkové jsem četla krásnou knihu Frišta o osudech obyčejných lidí v Afgánistánu.

Evaicko, (Kyklop - Mail - WWW)
díky za nahození - paní Procházková je mi velmi sympatická, dělá fantastickou práci, ještě k tomu se mi líbí :-) a rád bych si přečetl další věc, tak díky za doporučení. Mějte se.


Přidání komentáře...

[CNW:Counter]
kyklop (c ) 2003-2011
bloguje.cz
Counter