.: Vlasta Chramostová - - Kyklopova knihovna

Tak o této knize jsem se dozvěděl až dva roky po jejím vydání, ale se štěstím jsem ji ještě sehnal. O knize mluvil Michal Prokop ve svém pořadu „Krásný ztráty“ právě s herečkou Vlastou Chramostovou a jejím „nejmilejším“ písničkářem Vlastou Třešňákem. Musel jsem ji mít. Jde o autobiografii známé české divadelní a filmové herečky a známé signatářsky Charty 77. Vzpomínky v knize nemají danou časovou posloupnost, ale často dochází k přeskakování od jednoho období k jinému, od jména k zážitkům a událostem. Z jejích vzpomínek a nitřního přiznání je často znát radost, ale také obrovský pocit křivdy, zklamání a smutku. Otevřeně hovoří o pocitech křivdy, snaží se vyrovnat s nimi a to někdy i za cenu, že si popudí své bývalé (současné) kolegy (spíše herecké).

Nezačíná vzpomínkami na rodinu či své první divadelní začátky, ale rovnou u roku 1989 a revoluce. Přiznává, že ji zastihla nečekaně a že s ní nepočítala, že studenty podcenila, že už nefunguje to buřičství mladé generace. Vlítla do víru revoluce v Realistickém divadle, kde jí mnoho kolegů vítalo – někteří nejistě. Vzpomíná na první vystoupení Havla a Dubčeka a Kubišové na balkoně Melantrichu, na pocity. S trochou hořkostí popisuje, jak ale zůstala vzadu, i když měla pocit, že ona by měla co říci, ale dopředu se už rvali noví revolucionáři, kteří byli celou dobu normalizace ticho, ale teď, když už bylo jasno, že komunisté padnou byli nejhlasitější. „Na Letné se Vaculík prvně urazil, že ho nikdo nepozval k mikrofonu, a už se pak vyhýbal mítinkům v divadlech. Nesouhlasila jsem s ním a velebila Ivana Klímu, s nímž jsem se na jevištích stávkujících divadel potkávala. Říkávala jsem si, že k revoluci nikdo nikoho nezve, tam člověk prostě přijde, nebo nepřijde. Ale asi to bylo ještě jinak. Ludvík už nejspíš spatřil záblesk budoucnosti. Snad ten, který probleskl, když z balkonu Melantrichu společně zpívali Karel Kryl s Karlem Gottem státní hymnu. Spojilo se nespojitelné. Dobrý politický tah skrýval předzvěst nové doby, která bude přát Gottům, ne Krylům.“

Samozřejmě, že velkou část vzpomínek věnuje Chramostová. divadlu a divadelním vzpomínkám, autorům, hrám, hercům, režisérům.. Vzpomíná na legendy českého divadla – Pistorius, Krejča, Pavlíček, Eduard Kohout, K.H. Hilar. Velice hezky píše o českém herci M. Macháčkovi, který se s ní stýkal i v období, kdy Chramostová nesměla hrát a byla sledována STB. Podobně hezký vztah měla i s Milenou Dvorskou, ale vztah byl trapně ukončen, když Chramostová se vrátila do Národního divadla a byla hvězdou jejího prvního představení, přítomen byl Havel – už prezident, Dvorská to neunesla a opila se a na Chramostovou vykydala kýbl špíny. Mezi smutnější vzpomínky v knize patří, když se autorka vrací k Chartě 77 a ke vzniku Anticharty, jak byla velice zklamána, když mezi herci spatřila i zlomeného Jana Wericha. Ale nezapomene zdůraznit, že bylo mnoho herců velmi přátelských a odvážných, že když měla značné finanční problémy, tak ji finančně nebo materiálně pomohli, i když to pro ně bylo riziko.
Podstatnou část vzpomínek věnuje jejímu bytovému divadlu, jaké představení hrála, jak se připravovala, jak představení byla zaznamenána na filmový pás a propašována do Rakouska, kde je TV vysílala a diváci v pohraničí je mohli sledovat. Bylo samozřejmě, že bytová představení byla sledována STB a mnohdy taky přerušena či zrušena, účastníci zadrženi, nebo „odcházeli“ po střechách.

Autobiografie je ze své podstaty velmi osobní, ale přesto si myslím, že zcela nejosobnější jsou dvoje vzpomínky Chramostové na událost, která ji poznamenala nejvíce – řídila osobní automobil při jízdě do Brna, havarovala, přežila, ale zemřel její malý syn. „Zabila jsem!“ Říkala mu Konon a měla jej se sochařem Konrádem Babrajem. Je to hodně smutná a emocemi plná kapitola. Po smrti syna se Chramostová zhroutila a byla na psychiatrii, ale tam se vrátila několikrát. Krátce, ale silně popisuje své stavy i pobyt na klinice.
Druhou hodně osobní vzpomínkou je její vypořádání se s tím, že v padesátých letech podepsala spolupráci s STB. Podepsala proto, že chtěla mít pokoj na práci, prokázat, že je dobrá herečka, ale není schopna referovat estébákům, že jí tedy dají pokoj. Ale jak sama píše, byla to pitomost a ona byla naivní a pitomá. Časem se stala pro STB nepoužitelnou a po podepsání Charty 77 a jejích postojích i velice nepříjemnou a nepotřebnou osobou. Vzali ji to co jí bylo po smrti syna vším – divadlo! Málem se mohla zbláznit, když se její jméno objevilo v Cibulkových seznamech STB. Myslela na sebevraždu, ale její nejbližší přátelé (i z disidentu) ji podrželi a psychicky pomohli.

Ke krásným vzpomínkám Chramostové v knize jsou vzpomínky na její setkání s básníkem Jaroslavem Seifertem, který v té době byl rovněž ve státní nemilosti a mnoho jeho děl bylo před tiskem rozmetáno, protože se jako předseda neznormalizovaného Svazu spisovatelů ohradil samotné hlavě státu už v roce 1969 a odmítl za Svaz spisovatelů podporu novému politickému vedení: „Chcete, abychom vám pomohli ke cti, sami té cti zbaveni?“ S nadšením popisuje, jak ji s ostychem básník nabídl jednu z mála autorových próz, úplnou novinku – Všecky krásy světa, příběhy a vzpomínky jeho pětasedmdesáti let do půlstoletí české poezie. Chramostová pak mnohokrát uspořádala bytové čtení Všech krás světa, protože oficiálně nevyšly (myslím, že až po Nobelově ceně a ještě zcenzurované), kde bývávalo tak třicet hostů – disidenti, herci, filozofové, diplomaté aj. Na podzim 1976 se u Seiferta Chramostová setkala s filozofem Patočkou: „Nesmazatelný večer nad červeným vínem: dva staří mužové a já. Jindy rozhodně všechno jiné než zamlklá posluchačka, sedím tentokrát beze slova. Hektické skvrny na hrdle a srdce v něm. Živě si vzpomínám na pocit pohoršení, když jsem si prohlížela filozofa, kterého nemáme doma znát, a básníka, kterého doma netiskneme. Po obdržení Nobelovy ceny básník Seifert finanční odměnu rozdal mnoha lidem, nezapomněl ani na Chramostovou, která za ty penízky koupila litinová kamna ze severoevropských končin pana Nobela, které ji hřejí na její chalupě v Prysku dodnes a říkají jim nobelovky.
Nemůže ve vzpomínkách na Seiferta chybět ani jeho úmrtí a pohřeb, který byl poznamenaný obrovskou přítomností STB v kostele. Při převozu z kostela na hřbitov v Kralupech došlo k další ohavnosti, kdy estébáci zablokovali hřbitov a ke hrobu nevpouštěli „nevhodné osobnosti“ – takže Chramostová s manželem Milotou (má poznámka – kamera ve filmu Spalovač mrtvol) a V. Havlem nesměli jít ani položit květiny! Komunistický systém se bál i nezdolných mrtvých.

Kniha vzpomínek má sedmnáct kapitol a rozsah vzpomínek je tak obrovský, že se zde nedají na tak krátkém prostoru pospat. Jsou to vzpomínky velké herečky s citlivou duší a politickou angažovaností. Vzpomínky jsou doplněny nejen o fotografie, ale o velký počet kopií z jejích svazků, které na ni vedla STB. Knihu uzavírá obsáhlé kalendárium, kde jsou uvedeny všechny její filmové i divadelní role za celý její život.


Kniha má 360 stran, vydalo nakladatelství Doplněk v edici osudů v roce 1999, cena 252,-Kč.

linkuj.cz vybrali.sme.sk


Komentáře


Přidání komentáře...

[CNW:Counter]
kyklop (c ) 2003-2011
bloguje.cz
Counter