.: Václav Ryčl - Pavilon číslo 13 - - Kyklopova knihovna

O této knize jsem se dočetl před delší dobou v sobotních Lidových novinách. Knihkupec ji dobře znal, ale už ji nesehnal. Zkusil jsem internet a ani nedoufal, že objednaná kniha dorazí. Měsíc, dva. Balíček. Netuším co v něm bude. Nerozbaluji, ale trhám. Jo. Václav Ryčl – Pavilon číslo 13. Téma, které tak dobře znám, ale z druhé strany…

Václav Ryčl Václav Ryčl se narodil 22. 2. 1966 v Bratislavě, od roku 1973 žil trvale v Praze. Během studia na pražském polygrafickém učilišti psychicky onemocněl. Byl mnohokrát hospitalizován, v roce 1985 mu byl přiznán invalidní důchod. Roku 1994 se nemoc začala výrazně horšit; svůj život skončil na Silvestra 1994 dobrovolným utonutím v Hostivařské nádrži.

Věnoval se umělecké fotografii, navštěvoval kroužky Aleše Kuneše a Jána Šmoka, snímky mu vyšly v časopisu Fotografie a posmrtně v Hostu (3/2004). Kreslil a maloval, zúčastnil se několika kolektivních výstav organizovaných Společností pro duševní zdraví Fokus. Impulzem k literární tvorbě se mu staly pobyty v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích, kde si začal zaznamenávat své zážitky a pocity. Tak vznikl soubor povídek, básní a deníkových záznamů, který se stal jádrem knihy Pavilon číslo 13. Za svého života publikoval v Literárních novinách (28/1993 a 33/1993), Vokně (20/1993) a Rautu (červenec 1994), kde vyšly krom ukázek z díla i rozhovor a fotografický portrét V. R. od Tona Stana. Posmrtně odvysílala (od září 1991) devět Ryčlových povídek stanice Vltava a jeho tvorbu představil třikrát časopis Tvar (2/1998 a 4/1998 v útlých svazcích edice Tvary a dále v čísle 7/2003). Za povídku Černá hala získal v soutěži Povídka ’94 nejvyšší ocenění, rok poté mu bylo v téže soutěži (Povídka ’95) uděleno 3. místo in memoriam za povídku Sestry psychiatrie.

Kniha Pavilon číslo 13 se dělí do tří nesouměrných oddílů, z nichž nejrozsáhlejší je stejnojmenná část. Přiřazeny jsou dva oddíly “Deník-Páté přes deváté” a “Texty z pozůstalosti”. Kniha je doplněna autorovými malbami a černobílými kresbami. Knihu na závěr doplňují dva ofocené „dokumenty“ – autorův netradiční životopis, který nazval „Živočichopis“ a „Dopis na rozloučenou“. Pak už nebylo nic…

Musím potvrdit to, co jsem četl jinde, Ryčl měl obdivuhodný pozorovací talent, uměl vnímat okolí a vše působivě, i když mnohdy stroze, předat čtenáři. A s jeho pohledem se mohu z 85% ztotožnit.

Myslím, že by si tuto knihu měl přečíst každý, kdo má co do činění s psychiatrií, ostatně sám autor v závěrečném Živočichopisu píše: „Píšu vlastně z potřeby. Knihu PAVILON ČÍSLO 13 jsem napsal z touhy nějak sdělit veřejnosti, jaké je to na psychiatrii někdy nesnesitelné. Běžně se o všelijakých skrytých jevech neví a tak si myslím, že by kniha mohla zaujmout… Také si myslím, že ty události a pocity z uzavřeného prostoru jsou viděny očima pacienta, takže pro psychiatry a psychology by mohla být zajímavá a podnětná k tomu, aby se něco z toho, co kritizuji, mohlo napravit, změnit. Tolik o mé knize ---.“
Jen bych doplnil, že vedle psychiatrů a psychologů, by četba této knihy prospěla i ostatnímu personálu, tedy zdravotním sestrám / bratrům, pomocnému personálu atd. Od doby pobytů Václava Ryčla za mřížemi psychiatrie, se mnohé změnilo k lepšímu, ale k ideálním podmínkám je potřeba udělat mnohem více. A kniha Václava Ryčla tomu může výrazně pomoci.

Z knihy zde uvádím dvě ukázky. Část kapitoly „Dveře do těla“ a následně celou kapitolu „Kuřárna pavilonu číslo 13“. Před týdnem jsem v příspěvku "Ochutnávka" z této knihy použil jiné dvě věci.



DVEŘE DO TĚLA

Kresba Václava Ryčla„Já se utrápím. Utrápím se k smrti. Bože. Nesmíš se na mě hněvat, Vendo, já vím, že už jsem moc stará na to, abych ti rozuměla... Vendo, ale proč pořád sedíš zavřenej doma; a nejíš. Nic nejíš... Musíš si něco vzít, ty jsi tak hrozně hubenej — kosti ti vystupujou z tváří jako smrtce, Vendo, dyť já jsem tvoje maminka; maminka, která by pro tebe udělala všechno na světě. Co ti to jenom je. Bože, co se ti to jenom stalo? Proč se řežeš? Proč se podřezáváš, si celej od krve, každou chvíli musím měnit povlaky. --- Tobě se vždycky uleví, když se řízneš?... Ale to ti tvoji kamarádi. Ty by ses s nima neměl stýkat. Nerozumí ti. Neví, že ty seš úplně jinej člověk, že ty nesmíš pít... Vždycky, když ti telefonujou, pak je to s tebou hrozný, strašný! Já jim to ale povim. To oni za to můžou. Tahaj tě do hospod a ty jak beran piješ. Vendo! Vendo, prosím tě nechoď pryč. Zůstaň tady se mnou. Musím si s tebou o tom promluvit. Vážně. Sedni si, nesmíš mně mít za zlý, že mám o tebe starost, ty si to ani neuvědomuješ, ale... Vendo! Nechoď nikam! Vendo!... Mám tě hrozně ráda. Nikoho jinýho kromě tebe nemám. Ten otec, dyť víš, jak to s ním je; když ses měl narodit, bylo to k nevydržení. Pořád na mě křičel, nechal mě samotnou a v ničem mi nepomohl. Je nemocnej, však víš, že tam u něj jsme bydlet nemohli. Byla to hrůza. Já se musela s ním rozvést, Vendo. Nevyčítej mi to. Já vím, že ti otec chybí, že ty se mi nikdy nesvěříš, že si otce potřeboval, ale jinak to nešlo... Venoušku, tvůj otec je psychicky nemoc-nej, ty to přece víš; myslím si, něco si po něm zdědil, ty se mu teď hrozně podobáš, víš, nesmíš se na mě zlobit, ale nechceš se dát vyšetřit? U psychiatra. Něco ti je. Já to na tobě pozoruju, ty se chováš někdy jako nepríčetnej a celý dny jenom sedíš u rádia a necháváš si do hlavy řvát tuhle příšernou muziku... Vendo, já ti přece nic nevyčítám. Nic. Jenom musíš mít trochu ohledy. Na druhý. Já se tě nechci zbavit, to vůbec ne, nesmíš si proboha myslet, že bych tě nechtěla doma, ale bylo by vážně nejrozumnější, aby ses šel poradit s doktorem, já... Já už tam volala, řekla jsem jim, jak to s tebou vypadá, a oni tě pozvali, Vendo! Nekřič! Proboha tě prosím, nekřič na mě! Já se tě až bojím...!"
Sněhové jazyky lezou po římsách. Ticho. Maminka šeptem telefonuje a hlas jí přeskakuje, jako plamen když skomírá. Ležím v posteli. Oči. Strop je plný cizích očí, které mi lezou po těle, bojím se pohnout.
Opít se a něco udělat. Vylezu zpod peřiny a spustím nohy na zem, dívám se na svoje modré žíly... Sáhnu pod matraci, rychle se napiju vodky a přivřu oči. Nemůžu se věčně jen dívat z okna, jak školník shrabuje bláto ulice, musím se zabít okamžitě.
Svléknu se, navleču na tělo župan. Projdu pokojem, zavřu se do koupelny. Pustím vodu a sednu si na kraj bílé vany. Vytáhnu žiletku.
„Vendo. Co tam děláš? Vendo! Ozvi se!" Ležím po krk ve vodě. „Nic. Dej mi pokoj!" Maminka tluče do dveří: „Otevři. Prosím tě otevři. Já mám hroznej strach, že si něco uděláš!"
Vytrhnu zátku z vany a bleděčervená voda se stáčí do víru. Paže mého těla je rozřezaná od ramene až k malíčku. Krev jen kape. Vylezu. „Dyť už dú —" zabalím se do županu a pečlivě utírám červené fleky na podlaze... Otevřu dveře a minu matku, která s pěstí na puse třeští oči. Zalezu do postele a cítím, jak mě rána na paži pálí. „Vendo, ty ses zase řezal!" maminka u mě. „Prosím tě, Venoušku, co mi to děláš?! Já se snad zblázním!" Vstanu a zařvu: „Nech mě bejt! Nech mě!" Maminka mimovolně couvne a chytne kliku. „Vendo..." zašeptá, tak slabě a zoufale, že si sednu znovu na kraj postele a sevřu si břicho. „Nechej mě na pokoji. Prosím tě... dej mi aspoň chvilku klid. Pořád za mnou lezeš... Kdo to má vydržet?" V obličeji je celá červená; fleky na tváři jak vykašlanou krev souchotináře. Pláče. Do dlaně.
„Neřvi —" řeknu a zacpu si hlavu polštářem. Zatnu zuby. Maminka. Moje maminka!... Vyšla z pokoje do studené kuchyně a opřela si hlavu o ledovou linku.
V nepříčetné zimě. Pod oknem, v mrazu a slotě podupává robustní školník a zapaluje si dlouhou cigaretu. Dívám se na něj.
Maminka sedí u kamen a v ruce zmuchlaný kapesník, obutá do bačkor se sešlapanou podrážkou, upřeně civí. Chvíli stojím: „Co ti je?"
„Vendo, Venoušku, proboha, už je to v pořádku? Je ti lip?"
„Dyť jó. Nic mi není —"
Maminka mě chytne za ruku: „Prosím tě, tak zítra pudeme. Souhlasíš?"
„Jo. Dobře. Je mi to jedno —" stojím bosý na podlaze. „Jenom teď mě nechej chvilku samotnýho. Dyť já tam zejtra pudu. Nic mi ale není, fakt —"



KUŘÁRNA PAVILONU ČÍSLO 13

Jsem adolescent ve věku exploze. Počítám na prstech dny, které se vlečou jako tramvaj uprostřed velkoměsta. Jsem modrý princ zahalený oblakem dýmu. Utíkám po bílých chodbách daleko do snů, vzdálených od reality jako hvězdy od země.
Sedím v kuřárně pavilonu číslo 13, je tu cítit pot a nadávky na režim ústavu. Všichni se v něm cítí obviněni.
Každý má svoji vysněnou ženu, na kterou v noci myslí. Sestřičky jsou naši andělé. Nahlížejí nám do snů.
Křídla se rozpínají a plachtí vysoko na nebi.
Kuřárna je plná chroniků. Dědků, kteří ráno stěží popadnou dech. Musí si ale zakouřit, kašlat, až se z jícnu vyvalí sliny a tvář zrudne. Je to zvyk, a kdo ho poruší, je máslo. --- Taky kouřím, protože jsem jeden z nich. Modrý boy, který má zápěstí rozřezané jako narkoman.
Jsem zakuklený a mlčím.
U stolu, na výsadní židli, která patří jenom jemu, sedí chronik Mečr. Je to král, kterého nikdo nemusel jmenovat. Jmenoval se sám jedné bílé noci, která voněla po lásce. Každému to náznakem řekne a každý se s gestem poddaného pokloní; je to komedie, u které se pláče.
Mečr je pokrývač, který padá ze střechy ministerstva a notuje si Mendelssohna, je to černý kašel, brada posetá vyrážkou, travnatý plácek a cesta, která vede do háje. Smrdí jak popelnice, děravá bačkora, zástěra staré matky a komora v podnájmu; má rád, miluje sebe a ženy bez plavek, špunty od lahví, sbírku sirek, slovo prdel, hajzl a kurvička.
Mlaskl a pustil ducha. On si to může dovolit, posmrknout a plivnout na podlahu.
Každému je jasné, že dneska něco nehraje.
Vrznou dveře a do davu se protlačí kafař Josef. Chce si sednout na moje místo, jenže já zdvihnu koleno a posílám ho do háje. Pálí ho v ruce hrnek, kouří se z něj — položí ho na stůl a po chvíli váhání si sedne na koš z plechu. Bude čekat, až dokouřím. Má času dost, má ho tolik, že by si mohl vzít všechen můj, a nic se nepozná. Má mrtvou ženu a žádné potomky, nemá kde bydlet, tak propíjí v kuřárně zbytky dnů.
Káceli nám areál, byli jsme spolu pro prádlo; říkám: „Kácí nám areál, Josef." A on nic, ani se neohlídl za dřevorubcem, který odsekával suché větve. Myslel na to, kde sežene korunu na kafe. Mohl by si půjčit od Mečra, nebo od koho?
„Kácí nám areál, Josef," řekl jsem mu tehdy a teď mi to doutná v hlavě.
Třeba ten za mnou. Fricek imbecil. Má hlavu jako dýni. Je to jenom kousek člověka, je v něm dost hnusu, ale kapka velké poezie, naivita. Neumí kouřit a kouří pořád, nemá ani jednu cigaretu, neustále cumlá vajgly; je mladý asi jako já, mám ho rád a často mu dám z legrace za ucho. Fricek zařehtá jako kůň a chce cigáro. Když mám, tak dám; a já často mám.
Mečr pustil rádio. Hraje fotbal: „Ty to zas hrajou, volové. Já bych jim to ukázal. Neuměj se trefit ani do balónu, tak jak chtěj dělat potomky. Do držky by potřebovali, no nečum, ty taky, Starosta!" Ohlížím se na Starostu, chronika malého jako trpaslík. Zase zametá, zase vysypává popelníky a zase strká do Josefa, aby vstal z koše, že toto tam chce vysypat! — Starosta je rajče z jedné strany přezrálé, zahrada, jabloň a mošt, park pro oddech a taška s mlíkem, hospodyně, co se stará o všechno, jenom ne o sebe, je to také konzerva s rybičkami, kuře v aspiku, jídlo, které mi nechutná, krém na boty, holení a zrezlý nerez. Starosta se umí smát jako kozel, pak ho přepadne kašel a dvě hodiny nic jiného nedělá. Zametá koštětem, které mu jednou zlámu.

Kresba Václava Ryčla

„Mečr, vypni to rádio!"
„Starosta, přestaň už vytírat!"
„Fricku, nežebrej!"
„Josef, kam deš s tím kafem!"
Sedím dál, kouřím další zoru a můj pohled z okna se prodlužuje.
To by nebyl on, aby se neprotlačil na svoje místo u dveří a topení. Chrobák nepříjemný. Když něco řekne, a on mluví často a nahlas, udělá se mi nevolno jako opilci. Nemám rád jeho slova prosáklá nemravnostmi a šprýmy puberťáků. Jmenuje se Zahálek a tvář má povadlou od všeho toho hnusu, kterým prošel. Tvář má jako onuci, jako zmačkané ponožky někde v rohu postele, kapesník se zatvrdlými soply, papírek popsaný hieroglyfy a seznamem nákupu. Je to prodavač otrub, nabízeč, podvodník sám sobě, divná figurka bez končetin, tubera v klášteře, mor a štěnice, komár, co píská až do zblbnutí. Nedá se zabít. Poslouchám, jak šoupě nohama, jak přešlapuje a mlaská, samolibě, povýšeně s příchutí potu. Nikdy bych se ho nedotkl ani pěstí, jenom ho občas sežehnu pohledem. Moc dobře o mně ví a vyhýbá se mi, trochu se mě bojí, stejně jako já jeho. Nikdy si nic neřekneme přímo.
„Tady to páchne, nepřines někdo na botě hovno?" To jsem řekl já a stydím se za to, ale směju se. Zahálek ví, jak to myslím. Začal teď nahlas mlaskat a opakovat svoje průpovídky o bordelu v Narcisu. Většina chroniků se směje. Mečr taky, má ho v kapse. Kouří se z nás ze všech.
Zahálek kvasí: „To sem jednou chytil Boženu za zadek, mrskala sebou potvora jako ryba!" A teď smích a ještě další hnůj.
Vyměním si místo s Josefem a zapálím si spartu. Dám si nohu přes nohu a pozoruji bačkory chroniků. Vyšlapané cestičky křížem krážem přes celou kuřárnu. Zahálek kope do Fricka: „Ty prasáku, utři si ty sople, kdo se má na ten hnus koukat!" Fricek se utře do rukávu a začne se kývat. Zahálek do něj znovu vrazí: „Pořádně!" Fricek se utře znovu. Zase blbě. Zahálek se začne smát a řekne vtip o magorech a teplouších. Většina se zasměje, já taky. Fricek se šklebí jako fíkus.
Pan Kos si povzdechl. Kašle na Zahálka, stejně jako na všechny ostatní. Má svůj svět někde na mořské hladině, někde v rybím potěru a v chaluhách, je z něj cítit sůl a nenaplněná touha po klidu. Je to tichá melodie jen tak pro sebe broukaná, dlouhá kolečka stadiónem, ruce za zády a kniha o grafice. Neumí mluvit nahlas... rád se dívá přes plot. Tráva a zem ho mají rády, on miluje mušky, které poletují kolem vína, králický s hebkou srstí, kočky, které nerady chytají myši. Sedí na židli v rohu, chtěl by se propadnout do ticha a nirvány. Možná to byl někdo velký. Má ve tváři smutek a krystalky něhy.
Oknem je cítit bramborová nať. Někde na mezi, u stáda krav si kluci opékají brambory, děvčata posedávají u potoků a trhají pomněnky. Je mi smutno jako knize, kterou nikdo nečte, jsem zavřený v sobě a svalnatí hrdinové uvnitř úplně zbytečně umírají. Krásné královny se milují v staletém prachu a předstírají touhu. Ještě chvíli se budu nimrat v tom sentimentu a spadaném listí a pak se rozvalím do rohu kuřárny. Dokouřím a cítím nutnost pohybu. Nějaké srandovní akce. Strčím do Josefa, až se mu skoro vyleje káva. Něco zamumlá, abych ho nechal. Chronici bručí, chtějí tu poletuchu, která ze mě vylétla, lapit do sítě. Jsou už velmi staří, nemocní na smrt, sotva pohnou paží, natož aby chytili to dravé mladé křídlo, které je pleská po zádech.
Do dveří nakoukla sestra Bětka, baculatá blondýna: „Jak tady můžete existovat, v takovém dýmu!" Rozevřela okno a pustila mezi nás chlad podzimu. Zastavila se a upravila Frickovi košilí, utřela mu nos. „To na sebe nemůžeš trochu dbát? Dyť už si velkej chlap!"
„Sestří, nemáte cigáro?" zaškemral Fricek. Sestra zakoulela očima: „Ty tak potřebuješ kouřit, kdyby sis radši koupil něco k jídlu, seš hubenej jak lunt!" Pak se otočila k Josefovi: „Vy taky, hlavně že máte kafe, že jo!" Sestra pohodila hlavou a vyšla na chodbu. Zavoněla jemná broskvová vůně.
Vstávám ze země a velebím se na volném místě tvrdé lavice. Nechávám si od Starosty ubalit tarase, jde mi až na dno plic. Je to neředěný oheň. Starosta trochu zametl a sesypal plechovky.
Hora masa, tichá jak led, se rozkašlala. V teplákové soupravě vydřené jak džíny. Sedí vedle mě a nikdy jsem ho neslyšel mluvit, jenom mrmlat skrz posledních šest zubů. Taky si balí tarase, protože to umí a peněz má jako každý jiný chronik, skoro nic. Trochu do něj dloubnu, aby se na mě podíval a svraštil obočí jako čmelák. Zabzučí a odletí zas do sebe, do chodeb bez oken. Bydlí si v sobě a zalévá si pár posledních chudobek. Je to hrozně dlouhé slovo, které nikdy nepochopím. Dřevorubec, co si rozdělává oheň, aby si rozmrazil ruce, sekeru má opřenou o smrk a všude je bílé ticho jako na začátku svatby; někde hučí příboj, daleko, tříská sebou o skálu a hrozí děsivou napřaženou vlnou. Zakašlal a plivl. „Nejlepší na to nemyslet," zašeptal pan Kos.
Taras Bulba mě nutí ke kašli, tvrdý tabák, dobrý pro kriminál. Ten vedle mě z druhé strany to ví moc dobře. Klíče, zámky a suroví bachaři. To jsou jeho chvíle života. Mluví o chlastu a narkomanech; naučil se polykat trifenidyl. Doletěl ke slunci a uhořel. Válel se po podlaze a cintal sliny plné ohně. Má to za sebou, teď ho čeká večer postel a ráno snídaně; nuda a věta: „To nějak doklepu..." Závidí mi džínsku, vlasy a moje roky. Občas mu dám herdu do břicha, směju se na něj, dělám, že jsem opičák Puky, a často s ním kašlu.
Kouřím a připaluji chronikovi vajgla; zlomil se jak šibenice. Má bílé erární prádlo s výšivkou PL Je to úředník, který se zbláznil z manka. Zná všechna města, všechny hory a řeky. Kope se do něj jako do hadráku zamazaného blátem a benzínem.
Mluví jako děcko na nočníku, často napjatě poslouchá klepání popela, šouravé kroky a splachování záchodů. Má malou hlavu jako panenka, je s ním sranda jako o Vánocích; někdy mu zaklepu na pleš — duní, bývala to bedna!
Josef vstal a jde žebrat kafe od služby v kuchyni. Mečr ho posílá do prdele, do hajzlu. Kafař jeden. „Spláchni se i s tím ló-grem!"
Kuřárna je smutná, plná nekonečného čekání. Nic s ničím nesouvisí, všechno visí na háku. Řezník si brousí nože, bude porcovat řízečky pro paničky a jejich bačkorové manžele.
Slovo doma je tady vzdálené a nedostižné. Klepou se nám kolena. Cekáme, až číšník dopije limonádu a přijde sečíst útratu. Bude to pálka, pane Kos. Kapsy máme prázdné a v hlavě to duní, demence mladíka ve věku dvaceti let je k popukání.
„Jak tady budeš eště?"
„Cože?"
„Jak tady budeš eště dlouho?"
„Nevim. Měsíc."
To se mě ptal chronik Bruntorác, plešatý hipík. Chybí mu v hlavě právě ta kolečka, co dělají z legrace nudu. Má v puse poslední dva zuby jako kanec, když se zasměje, připomíná klauna z periférie, hodím mu pěťák, on se sehne a začne šišlat jako babička na kanapi. Je to tramvaj plná dětí, která objíždí poledník, je to slečna v mini, co věnčí pudlíka — běží za ní hejno kluků a pískají, je to rybář, kterému došly žížaly, a tak loví na titěrná slůvka o lásce. Je to cukroví a staniol, stříbro a mraky kobylek, které se ženou krajem.
Přitisknu se k němu: „Bruntoráci, zazpívej mi Deutschland, Deutschland uber alles..."
Kuřárna je plná dýmu a mlhy jako za války. Kanóny a hlavně míří k nebi na poletující racky. Bruntorác rozevírá pusu, dva zuby a: „...Dojčland, dojčland íbr áááles... in der velt!... dojč-land, dojčland íbr áles..."
Kouřím a nechávám se unášet někam pryč, někam, kde tancuje vítr a zvoní rolničky. Je mi smutno jako svíci na hrobě neznámého vojína. Za tečkou přichází rozkaz, už salutuje...


Václav Ryčl – Pavilon číslo 13, vydal v roce 2003 Petrov, počet stran 244, cena 310,-Kč.


Recenze v Lidových novinách a další ukázky z knihy, kterou lze objednat na internetu přes Vltavu.cz nebo Kosmas.cz.


Uspořádal a vybral Václav Kahuda:
Václav Ryčl – Pavilon číslo 13Jedné noci uprostřed devadesátých let jsem otevřel staré Vokno a začal číst text neznámého autora. Po pár řádcích se někde okolo zrodil mohutný vír, pokoj se naplnil záblesky ostrého světla a hejnem černých stínů a já vstoupil do světa Václava Ryčla. Pamatuji si jenom bušení krve, ostré nože úzkosti a vzteku, nenávist a výčitky svědomí. Všechna bolest, kterou jsem v životě zakusil a jež spala ukrytá někde v minulosti, byla tu a rozevřela se jako paví ocas. Jenom okrajem mysli jsem se dotýkal noční lampičky a svého kanape... Zpátky mě vrátilo až svítání.
Pavilon číslo 13 je knihou-seismografem, která s mimořádnou silou, slovem i obrazem zaznamenává otřesy světa a jednoho života. Nejde o žádné sci-fi, protože popisuje život, který zná mnohý z nás. A přesto je v ní přítomen vesmírný chlad samoty a žhavé slunce touhy. Není to ani cestopis, i když líčí území plná pouštních přízraků a pralesy, v nichž divoká síla požírá sama sebe. Už vůbec nejde o cestu do pravěku, protože ty gigantické obludy i předvěké močály jsou v nás. A není to ani pohádka, protože tohle všechno se stalo.
…A přeci je to pohádka. Ten příběh je starý jako lidstvo samo. Vypráví o hledání lásky, protože jen v ní může spočinout neklidné srdce.
Pevně věřím, že autor této knihy nakonec nalezl, co hledal... Ale to už je nepojmenovatelné.


linkuj.cz vybrali.sme.sk


Komentáře

(Alka - Mail - WWW)
Teda to je síla. Už vím, co budu dělat na Silvestra... :-)

ad.Alka (Kyklop - Mail - WWW)
Číst tu knihu nebo "plavat" v Hostivařské nádrži?

ad. Kyklop (Alka - Mail - WWW)
Něco mi říká, že si dám panáka :-)
Vážně, tohle je dost tvrdé čtení, žádné polazení duše....
Ryčl měl obrovský talent, bohužel takový dar nebývá obvykle zadarmo, za to ti lidé tvrdě platí. Lékaři se někdy přou o kauzalitu geniality a jejích "vedlejších účinků". Nejspíš je to ale jako "slepice a vejce". Je-li jedno, bývá druhé.
Největší zázrak vidím v tom, když trpící lidé (např. Ota Pavel) napíší knihu, která prozáří čtenářovu duši teplem a sluníčkem, pohladí ji a dá jí radost ze života.
Ryčlovy zápisky moc radosti nepřináší, zato dávají sílu vláčet prašnou cestou života svůj úděl - právě proto, že on jej neunesl. Zaplavat si nejdu!

(Marysa - Mail - WWW)
ty vole, vyyyyybornyyyyyyyyyy!!!!! jdu shanet. btw covece zaskocil jsem sem jen na chvilku pred usnutim a poprat stesti do noveho jahru a zas tu pekelne vytuhl, chlapce, chlapce, zhorsi trosku svuj web!;-)Za tri hodky vstavam na Sumavu... kurna!...

(marysa - Mail - WWW)
jo a taky samozrejme preju hodne toho stesti lasky spokojenost a vseho, co budete chtit v tom novem roce, vsichni tri, terezka, ryba aj ty. xau M.

ad.Alka (Kyklop - Mail - WWW)
Jo. Pěkný...

ad.Marysa (Kyklop - Mail - WWW)
Jsem rád, že jsi jel na Šumavu a ne do Tater...

Měj se fajn nejen dnes, ale i dalších 365 dní!
Čus

síla (ngvadi - Mail - WWW)
fíhaaa... už sem si zvykla, že to tu u tebe neni žánej čajíček, ale stejně... musí to být hrozně složitej a smutnej svět psychicky nemocnejch lidí...
jo a jenom tak na okraj, nevim, jestli to má nějakou souvislost (ani nevim, kdy to vyšlo), ale Živočichopis je název Macourkových povídek o zvířatech...

(marysa - Mail - WWW)
dnes jsem letel do kosmasu v pze, ale uz bylo zavreno, tak snad zitra... proc ne do tater, tary jsou taky super, i kdyz na vikedn te malo, ne? xus

ad.ngvadi (Kyklop - Mail - WWW)
A v te knize je temnych mist jeste mnohem vice... Ale je to hodne zajimavy a hodne dobry... S Živočichopisem nevím.
Měj se fajn.

ad.Marysa (Kyklop - Mail - WWW)
myslel jsem kvuli tem cechum pod lavinou...

(Marysa - Mail - WWW)
Sakra to mi nak uniklo, jsem stale nakej zpomalenej. btw knihu maaaaaam:D:D:D huau, ty ilustrace jsou taky vyborny, mej se fajn

ad.Marysa III. (Kyklop - Mail - WWW)
Bezva! tak při čtení nepropadej do hlubin jako V.R.

(Marry - Mail - WWW)
Perfektní, vzhledem k tomu že jsem v Bohnicích chvíli pracovala tak vím, jaké to pro ty lidi je....být zavřený mezi pár stěnama a různě psych. narušenýma lidma....

ad.Marry (Kyklop - Mail - WWW)
Cos tam delala za praci? Myslim, že psychiatrie je obor, kam se ve zdravotnictvi cpe nejmene penez a proto ty ustavy (jednotliva oddeleni) vypadaji mnohdy hororově... :-(

Psychina (Pacoš - Mail - WWW)
Taky jsem párkrát nakoukl mezi zdi PL, tedy jen jako návštěvník. A ono nejde o to, kolik peněz, jde o ten děsný chlad, co tam vane. - Nesetkal jsem se s tím, že by personál bral pacienty jako něco víc než pouhé věci. - Tak prošel kolem další Silvestr...a neutonul jsem, sláva.

Václav Ryčl (Pacoš - Mail - WWW)
...dovedl psát opravdu úžasně...- *Sedím na lavičce uprostřed velkoměsta a jím slané tyčinky. Dívám se do země a mlčím. Těším se na lidi, čekám, až si ke mně někdo přisedne. Je to zvláštní, ale nebe je plné hvězd a lásky, která zůstala sama.* No, možná v tom jeho psaní nebylo moc optimismu, ale je v tom moře... lidskosti. Zdravím tě, Václave...


Přidání komentáře...

[CNW:Counter]
kyklop (c ) 2003-2011
bloguje.cz
Counter