.: Reinhold Messner a Michael Albus – Duše nezná mezí - - Kyklopova knihovna

Nedávno jsem si z jedné návštěvy u sklářů odskočil na rande s bývalou přítelkyní, a protože jsem odolal všem pokušením, které na mě přichystal démon chtíče, tak jsem si za odměnu chtěl koupit ježka v kleci. Nakonec jsem ježka nechal běžet a raději si koupil knihu, ze které je dnešní ukázka.


Reinhold MessnerJméno Reinhold Messner zná snad téměř každý. Nejvyšší hory světa a extrémní výpravy jsou spojovány nejčastěji právě s jeho jménem. Vystoupil na všechny osmitisícovky, trmácel se největšími a nejkrutějšími ledovými pustinami i pouštěmi planety Země. Při těchto výpravách nešlo jen o překonání vnějších překážek, ale pro Messnera mají i psychický rozměr. Jaký, to se dočtete v knize – Duše nezná mezí, kde však také hovoří o rodičích, škole, domovině, ženách, dětech, náboženství a mnoha dalších věcech… Kniha je vedena formou rozhovoru, který s ním vede publicista Michael Albus.


Albus:
Každé dítě zpočátku sní o nějakém povolání. Z toho se dá také vyčíst směr, kterým se asi v životě vydá. Já jsem chtěl být strojvůdcem nebo řídit lanovku. Měl jsi také nějaké oblíbené povolání?


Messner:
Když si odmyslíme moji představu selského života, které jsem prakticky skoro dosáhl, neměl jsem o svém budoucím povolání žádné konkrétní představy. Ale kdyby to šlo, byl bych snil ve třinácti, čtrnácti, patnácti letech o takovém životě, jaký vedu dnes. Naštěstí jsem už tehdy byl dost realistický. Chodil jsem dál do školy, nejen proto, že mne otec brzdil a bratři říkali, že se z toho nedá žít. Věděl jsem sám, že člověk nemůže být povoláním dobrodruh. Nebyly k tomu podmínky, nebyly žádné příklady. Chodit jednoduše po horách a žít z toho, to nešlo. K tomuto „povolání" jsem se dopracoval za půl života. Od maturity. Přesto jsem rok studoval. Potom jsem rok učil a současně studoval, protože jsem chtěl na Nanga Parbat bezpodmínečně, za každou cenu. Expedice mne stála celý roční plat, který jsem jako učitel měl. Takže jsem učil a vydělával si na živobytí jako horský vůdce. Jako horský vůdce jsem byl v těch letech docela úspěšný, měl jsem také první přednášky v Německu, přestože jsem byl mladý kluk.
Potom, po expedici na Nanga Parbat, po smrti mého bratra Gúnthera, jsem se naposledy vrátil na univerzitu v Padově a také jsem další čtyři měsíce pracoval jako učitel. Neměl jsem žádné peníze, žádné povolání, žádné stání. Chyběly i prsty na nohách. Tehdy – bylo mi pětadvacet – jsem mohl jít za otcem, určitě by mi pomohl. Ale nechtěl jsem. Po půl roce jsem dal na střední škole výpověď a nechal jsem studia na univerzitě. Z toho rozdvojeného života jsem byl nešťastný a brzy potom jsem se také zamiloval. V noci jsem míval děsivé sny o řadách čísel a ve dne jsem snil o horách a o jedné ženě. To vše se mi honilo hlavou a splnilo se mi to. Díky této ženě, která se pak stala mojí manželkou. Dala mi hodně, ještě mnohem více než moje matka, dala mi jistotu, že se mohu vydat za svým cílem. Tehdy, s tímto silným vztahem a s mým nadšením pro horolezectví jsem se stal profesionálem. Prostě jsem začal dělat to, co dělám stále, i dnes. Během pětadvaceti let, celkem úspěšných, vzniklo nové povolání. Na světě jsou dnes možná dvě stovky lidí, kteří dnes takové povolání mají.


MESSNER O AGRESIVITĚ

Albus:
Jak se vypořádáváš s vlastní agresivitou? Ventiluješ ji nebo ji krotíš?


Messner:
Svoji agresivitu nekrotím, pouštím ji ven. Mám-li vztek, mám takový vztek, že to musím důrazně říct. Často jen sobě samému. V Antarktidě, kde nám nešlo ani tak o život jako o úspěch, jsem měl často obrovský vztek, že jsme pomalí. Měl jsem někdy takový vztek, že bych lezl po zdi. Moje reakce byly typické. Šel jsem napřed o tolik, aby mě můj partner nemohl slyšet a tam jsem svůj vztek vyrval do bílého světa kolem. Pak jsem byl zas klidný, pokojný. Neměl jsem potřebu hodit to na hlavu partnerovi, potřeboval jsem ho přece jako nic jiného, nepřipadá v úvahu, že bych mu hrozil nebo ho dokonce napadal. Ne. Ale můj vztek musel někudy ven.

Albus:
Jsi agresivní i vůči sobě samému?


Messner:
To ano, také se na sebe často zlobím. Taky ze sebe mohu tenhle vztek vykřičet, ale občas dopadne i na jiné.

Albus:
Má tvé horolezení něco společného s autoagresivitou?


Messner:
Ne, to asi ne. Možná tomu tak bylo dříve. Dnes mohu dělat cokoli – například stavět kamenné zdi, sekat dřevo, svážet seno, dělám to, protože se to udělat musí. Běhám, chodím, pracuji, protože mě to baví. Fyzická práce pomáhá odbourávat agresivitu a vytváří stavy spokojenosti. Fyzická práce je to nejjednodušší, co na světě je; je mnohem lehčí než práce duševní.

Albus:
Jsi při své činnosti, chůzi, hledání, člověkem, který žije v harmonii se sebou samým nebo člověkem rozpolceným?


Messner:
Normálně žiji sám se sebou v harmonii, jednotě. Normálně jsem harmonickým celkem. Když tomu tak není, je to proto, že dělám něco jiného, než chci. Mám-li pocit, že prožívám fázi, kdy se sám sobě vzdaluji, zastavím se. Chci-li dělat jedno ale dělám druhé, nastane po povinnosti zase uvolnění. Dodržuji své smlouvy, své termíny, svá ujednání. Jinak žiji svůj život. Vstanu-li ráno a mohu dělat to, co také právě dělat chci, je mi fajn. Když ale něco slíbím a zrovna ten den se mi do toho nechce, neodřeknu to. Sliby dodržuji.


MESSNER O MATCE

Albus:
Co jsi cítil, když ti zemřela matka?


Messner:
Bylo to poznání nutnosti. Její smrt pro mne byla relativně věcným poznáním. Matka vedla do léta 1995 velmi zdravý život. Až na několik okamžiků se jí dařilo dobře. Před deseti lety měla problém s plícemi. Hubert, lékař, si toho včas všiml a zahájil léčbu. Potom dostala srdeční stimulátor. Brzy zjara 1995 spadla a zlomila si pánev. Z tohoto úrazu se nikdy řádně nezotavila, ale do určité míry přece. Už jsme si byli jistí, že zas bude dobře – mohla se dožít i 90 let – když se složila cestou do kostela. Pravděpodobně to pro ni byla příliš velká námaha a následkem byla mozková mrtvička. Tehdy mohla nebo možná měla zemřít. Byla by to pro ni náhlá smrt a pro nás těžký otřes. Záchranný vrtulník a moderní medicína jí prodloužily život. Už ale nikdy nepřišla k sobě. Věděli jsme, že už ze života nic nemá a obávali se každý den: „Zemře? Nezemře?" Všichni žijeme dokud nejsme povoláni ze světa. Podařilo se mi uchovat si matku ve vzpomínkách takovou, jaká byla dřív. Navštěvoval jsem ji s myšlenkou, že už to není matka, ale poslední fáze jejího života, jakou si nezasloužila. Ona tím však netrpěla. Zemřela v pokoji.

Hrad JuvalAlbus:
Byla někým, ke komu jsi měl velmi hluboký, vřelý vztah. Cítíš něco jako smutek, že už tady není?


Messner:
Ne. Mám dobrou paměť. Zůstala ve mně živá, se svým duchem, svýma očima, svým teplem. To, že matka dříve nebo později zemře, to musí být. Je to přirozené. Říkalo se o mě, že jsem byl na matce chorobně závislý. Můj vztah k matce byl úplně normální, samozřejmý. Přirozeně z toho bývám smutný, byl bych rád, kdyby ještě žila, kdybych ji mohl zapojit do svého života. Ale už není. Alespoň ne hmatatelně. Prožívala život, a hlavně těch posledních deset let, naplno. Záměrně jsem neřekl „užívala si života", protože ve stáří je těžké si ho užívat. Skoro až do konce dělala všechno sama: sama nakupovala, vařila, četla. Účastnila se života na vsi, bratři ji navštěvovali čím dál tím častěji. Každý z nás ji navštěvoval tak často, jak mohl. Já méně než dříve. Dříve, od roku 1973 do 1985 (do mých čtyřiceti let), když jsem měl ve Vilmou vlastní dům, jsem ji navštěvoval denně, kdykoli jsem tam byl. Mezi dvěma stránkami knihy, kterou jsem zrovna psal, jsem k ní zašel na kávu nebo si popovídat, většinou obojí. Věděla, že přijdu, když jsem doma. A pokud jsem nepřišel, věděla, že jsem pryč. Řekl jsem jí vždy předem, když jsem měl přednášku nebo jel na expedici. V té době jsme k sobě měli krásný vztah. Později trochu trpěla tím, že jsem za ní nechodil každý den. Chápala, že si nemohu mezi dvěma stránkami knihy odskočit z Juvalu do VillnoB. Ale chodili za ní ostatní bratři, roli trvalého hosta převzal Hubert. Jezdil za ní nejméně jednou za týden. Protože měla hodně dětí, tak u ní zase skoro každý den někdo z nás byl.

Albus:
Za co vděčíš matce nejvíce?


Messner:
Více než komu jinému jí vděčím za to, že jsem dnes tím, čím jsem. Přál bych si, aby moje žena vychovávala děti tak srdečně, jako vychovávala moje matka nás. Navzdory vší chudobě a obtížím. Sabina to dělá s dětmi instinktivně dobře. Nikdy nestudovala pedagogiku a přesto vidím, jak jsou děti radostné. Magdalena, naše dcera, má hodně z mé matky, z její srdečné milé povahy. Je přirozená a milá. Taková byla moje matka. Když se zdálo, že už něco nepůjde, přijala to a zase to šlo dál. Ráda říkala: „Však zase nějak bude." Vždy když byly problémy – s devíti dětmi, mezi ní a otcem, v drůbežárně, ve vsi nebo ve vztahu vesnice a rodina, řešila to důvěrou v boha. I tehdy, když se mi nepovedla jedna expedice, řekla: „Však příště už to půjde." Byla to její obrovská víra v boha a v to dobré v člověku.


MESSNER A VZDÁNÍ SE VŠEHO

Albus:
Co znamená filosofie „vzdání se všeho"?


Messner:
Na začátku vlastně jenom dobrovolné vzdání se nýtů, jisticích lan, postupových skob. Vylézt někam s čím dál menší technickou pomocí. Opačný trend k vývoji lidského bytí. Dodnes je to můj názor na dobrodružství. Vyrazit za hranice možností znamená za hranice jen tehdy, když je to bez pomoci techniky. Samozřejmě jsem na technice také v něčem závislý. Používám součásti vybavení, sušenou potravu, vitamínové tablety. Nikdy jsem nepoužil nýty, kyslíkové přístroje a vrtulník pro přesuny. V budoucnosti chci použití techniky ještě zredukovat a vyhledám si k tomu snadnější cíle. Posledním „vzdáním se něčeho" bude, že už nebudu vycházet vůbec.


MESSNER A ŽENY

Albus:
Trochu jiné téma: lidé jsou muži a ženy. Když pomineme tvoji matku, která na tebe měla vliv v dětství,jaký máš jinak vztah k ženám?


Messner:
Obecně mám k ženám lepší vztah než k mužům. Může to souviset s mou vazbou na matku. Vidím to pozitivně. Také raději spolupracuji se ženami. Neumím si například představit, že bych měl asistenta. Raději mám sekretářku. Ne proto, že ženy jako spolupracovnice jsou ochotnější, jsou schopny se snáze podřídit, pomoci. Jsou mi příjemnější. Jednou jsem byl ženatý, žil jsem s řadou žen a udělal jsem přitom více kladných než záporných zkušeností. Ženám dík.

Albus:
Manželství nebo jednoznačný vztah?


Messner:
Jednoznačný vztah je silnější. Nikdy jsem se ženami neměl vážné problémy. Byly neshody, rozchody, ale přesto jsem vycházel se ženami dobře. Měl jsem přitom také určitě štěstí. Skoro všechny ženy, které jsem miloval, byly férové a upřímné. Žena, která podvádí – nemyslím teď v sexu, která by mě k něčemu využila, by byla vroubkem v mém životě, jenž by mne asi naučil myslet jinak.

Albus:
Co je pro tebe v kontaktu se ženami tak příjemné, příjemnější než v kontaktu s muži?


Messner:
Ženskost, ženské vlastnosti jako věrnost, ochota, vytrvalost. Jsem člověk, který má poměrně hodně společného se ženami. Nechci o sobě tvrdit, že jsem typický muž, ale ženy mne určitě přitahují.

Albus:
Ale na veřejnosti platíš za Muže s velkým „M", za tvrdého muže.


Messner:
To je klišé, naprosto špatný obrázek. Samozřejmě to souvisí s horolezectvím. Horolezec je „tvrdý muž". I označení za přírodního člověka je stále ještě nadsazené. Nejsem takový. Určitě mám ve své podstatě více z muže než ze ženy. Moje pocity, mé myšlení, mé sny, naděje, přání, moje agresivita, to vše potřebuje i tu druhou polovinu. Žiji-li s tou správnou ženou, nastává mezi námi často stejný soulad, jako když něco podnikám s mužem. Přesto jsem ještě nikdy žádnou extrémní cestu nepodnikl se ženou.


MESSNER A ANARCHISMUS

Albus:
Označil by ses sám za anarchistu?


Messner:
Ano, jsem anarchistou z hloubi duše. Žádnou moc pro nikoho! Anarchismus nemá nic společného s násilím jaké páchali Rusové v minulém století. Anarchismus neznamená, že zabijeme krále nebo zavraždíme presidenta. Právě naopak. Anarchismus znamená pouze to, že nikomu není dána moc. Moc nepatří nikomu. To znamená, že ji nikdo nemůže udělit, vykonávat, nikdo se jí nemusí podřizovat. Nevyvyšovat se a nepodřizovat se! Tento princip je pro mne velmi důležitý. Základní idea anarchismu – nevykonávat žádnou moc – je pěkná, ale bohužel není ve velkých skupinách lidí použitelná.

Albus:
Anarchie znamená bezvládí...


Messner:
Ano, a možná se dříve nebo později naučíme už dále moc nerozdělovat tak, jako dnes, jenže bez toho, že by byla někam delegována, by se její vývoj stal nekontrolovatelným.


MESSNER A NÁBOŽENSTVÍ

Albus:

Tam je také určitý deficit. Kořeny západních křesťanských tradic jsou z velké části zapomenuty. S tím také souvisí to, že křesťanské náboženství ztratilo na vlivu, významu, a životaschopnosti.


Messner:
Křesťanství ztratilo nejprve na životaschopnosti a pak na významu. Nepřizpůsobilo se včas. Kdo hledal nové interpretace, byl vytlačen na okraj. Všechno zkostnatělo. Tento ztuhlý systém nebyl schopen reagovat na vzniklé problémy ve správném čase, ve velkém počtu a podle výskytu. Potřebovali bychom kreativního papeže. Možná by ještě mohl přehodit kormidlo.
Ale takhle vidím jen malou šanci, že křesťanství zůstane základem západního životního názoru. Pokud pomineme historická hlediska.

Albus:
Co ti přinesl intenzivní kontakt s jinými kulturami? Toleranci, jak už jsi řekl.


Messner:
Zjistil jsem, že náboženství – nyní nemluvím o kulturách, ale výhradně o tradicích – se navzájem obohacovala. Když se pokusíme prohlédnout až za ně, najdeme mnoho podobností. Rozdíl mezi křesťanstvím a buddhismem je daný, ale nepřipadá mi až tak důležitý. V zásadě vyznávají hodně stejného. Buddhistický postoj je mi dodnes nejbližší. Muslimové jsou mi vzdálenější. Orientovat se v jejich světě je pro mne obtížné. Také hinduisttcký svět, i přes jeho úctyhodné stáří, je pro mne nepřehledný.
V Indii mám často pocit, že jsem v tomhle světě božstev docela ztracený. Buddhistický svět zapojuje celý kosmos. Podle mne nejlépe zachovává celek, rovnováhu, o kterou mi jde. Na západě se už od dob Řeků pokoušíme všechno od sebe oddělovat. Rozdělíme-li svět dualisticky – na dobro a zlo, nahoře a dole, odvahu a strach – nebude fungovat. Všechno je součástí nedělitelného celku. Dualismus ano, dialektika ano. Ale jen jako nástroje, pomocí nichž se ptáme, klademe si otázky. Dialektika nemůže být základem celého našeho zvažování a života.
V tomhle mám raději buddhistický názor, že všechno tvoří jeden celek. Doufám, že svět nerozpůlíme, budeme-li v něm chtít žít. Dobro a zlo tvoří nedělitelnou jednotu, která nedělitelná zůstane, stejně jako odvaha a strach.

Albus:
Existuje názor, že buddhismus není žádné náboženství.


Messner:
Jeho Svatost Dalai Lama sám říká, že buddhismus je ateistický životní postoj. Tato slova se mi líbí. Na tomto základě bych se s buddhismem mohl spřátelit. Přináší lidem hotový světový názor, který se přirozeným
způsobem měnil a bude měnit. Z Buddhy bohužel také udělali boha. Lidští bohové jsou vždy špatní. Buddha nebyl bohem a nikdy se za něj nepovažoval. Pouze činil lidem návrhy: takhle by to bylo dobré, takhle by to mohlo v životě jít. Například na otázku „Co mám dělat, abych dosáhl nirvány, jaká je správná cesta?" odpovídal lidem: „Já tu cestu neznám. Chcete-li ji najít, jděte a hledejte!" V tom je veliká moudrost. Život je vlastně hledáním. Klíč nacházíme v hledání. Ale když mi někdo řekne: „Já jsem cesta, pravda a život", mohu se tomu jen pousmát. To je přesný protiklad toho, co říkal Buddha. Nevěřím, že Kristus řekl něco takového. Na to byl příliš moudrý, příliš velký filosof. Možná mu tento výrok podstrčili později, třeba proto, že pomocí takového klíče je snadné ovládat věřící. Říct lidem, že toto je ta jediná správná cesta, je vždy jednodušší, než s nimi cesty hledat. Jediná správná cesta neexistuje. Existuje tolik cest, kolik je lidí.

Albus:
Co je ti na buddhismu tak sympatické?


Messner:
Respekt před celkem. Člověk se přitom neřadí nutně na nejvyšší místo. A tento celek se nedělí. Postoj není jako u nás: na jedné straně člověk a na druhé příroda. Pocit jednoty prostupuje všechno. A pak také velká tolerance buddhistů. Jsou jediní, kteří nikoho nekolonializovali a neprovozovali misionářství. Na rozdíl od křesťanů a muslimů. Jsou mnohem mírumilovnější, i v denním životě. Mluvím teď o tibetském a nepálském buddhismu, o střední Asii. Čína měla také svůj buddhismus. Ten však nemohu posuzovat, byl vytlačen komunismem.

-----------------------------

Messner v knize otevřeně mluví i o svém otci a jeho můře, čímž byla doba Třetí říše, které otec sloužil. Samozřejmě dlouze hovoří o životním prostředí, kterým se zabývá, i když se v poslední době z ekologických debat stahuje do ústraní. Nezapomíná mluvit o hradu Juval, kde žije, ale také o pocitu štěstí, samotě a různých myšlenkových procesech, na které měl při svých cestách hodně času…

Duše nezná mezí vás jistě obohatí, protože Messner je inteligentní chlapík, který ví co chce, ale také to má, na rozdíl od mnoha dnešních „celebrit“, v hlavě srovnané a odžité.


Reinhold Messner a Michael Albus – Duše nezná mezí. Vydalo nakladatelství Snow Press – ALTIMAX v roce 2005. Počet stran 168, cena 239,-Kč.

Mezititulky si dovolil vložit Kyklop.
---------------------------


Blíží se další sklářská výstava, tedy i další rande, takže příště by to mohlo být o vypuštění ježka z klece. Záleží na situaci – jestli jako TENTO jo nebo ne…
Au. Teď jsem si vzpomněl – jsem ženatý (prý šťastně), takže to bude určitě jen o ježkovi … ;-)

linkuj.cz vybrali.sme.sk

.: poslal Kyklop, pátek, 31.03.2006, 2:47:00

Komentáře

(Romik - Mail - WWW)
Jeho nazory jsou rozhodne nadstandardni. zadna vypatlana celebrita. Diky za ukazky.

ad.Romik (Kyklop - Mail - WWW)
Byl jsem velmi příjemně překvapen. Čekal jsem nějaké dobrodružství a on z něho sálal takový klid... No, svým způsobem to bylo také dobrodružné...

Tak to TENTO, to teda nééé.... (Eaven - Mail - WWW)
Opovaž se, Váš společný příběh s tofu (boj s nemocí) mě natolik vzal, že teď věřím, že existují ideální páry.

Jo, a už se strašně těším na ježka v kleci. To jsem celá já.

Dnes jsem si zase krásně početla, dík.

ad.Eaven (Kyklop - Mail - WWW)
Nebooooooj - to je jen takovej šťouchanec, protože u těch sklářů jsme si z toho mého "výjezdu" dělali srandu... A navíc ten sklář, je taky bývalej Tofu a potom chodil s holkou, za kterou jsem pálil i já... Takže to je takovej mišmaš, ze kterého máme prču... ;-)))

kyklope (boruv - Mail - WWW)
jj.. no jo chtíč tak ten já dokonale neovládám.. :-) třeba si večer řeknu nežer a za pět minut žeru vše co mi v lednici padne pod ruku.. miluju noční papání.. přes den tomu moc nedám :-)

To je chytré! (aTeo - Mail - WWW)
"Rozdělíme-li svět dualisticky — na dobro a zlo, nahoře a dole, odvahu a strach — nebude fungovat."

ad.boruv (Kyklop - Mail - WWW)
To já ten chtíč ovládám naopak dokonale! Před čtrnácti dny mi řekl v jednu v noci, sežer ty nugátové vecičky, tak jsem je sežral a bylo mi tak krásně blbě... A o noční mám hlad každé tři hodiny...
Taky jsem postupně "zmužněl"... :-))) Jak řiká komandant Guermer od komisaře Moulina: "já nejsme tlustej, já jsem statnej!" :-)))
Ještě před pár lety jsem byl hubeňourek jako vrchaři z Tour de France, dnes se hodim tak na sjezd... ;-)
Myslím, že mi neškodí nugetky, žraní, ale blogování! :-p

ad.aTEO (Kyklop - Mail - WWW)
Bylo také fajn to číst...

Vyrovnáný člověk... (Eva - Mail - WWW)
chtěla bych být aspoň zpoloviny jako on..
jen mě vcelku zařáží, jak dalece se podobá jeho výklad pojmu anarchie demokracii...
P.S. A pokud jde o chtíč - jde jen o to, jak se položí ten příkaz :-)
Jo a jeden člověk jednou prohlásil (tedy už si nepamatuju, kdo to byl):
"Když jsem odolal pokušení, bylo to krásné..., když jsem mu podlehl, bylo to stokrát krásnější."

ad.Eva (Kyklop - Mail - WWW)
1) Klidně i ještě z menší poloviny... :-
)

2) Evi, co znám anarchisty, tak jejich výklad je podobný tomu Messnerovýmu - to jen média a paka vykládají, že anarchisti chtějí chaos, nepořádek a já nevímm co ještě. Rozdíl snad je pouze v tom, že Messner ví, že to je utopie, ale hoši doufají... Nedávno vyšla obsáhlá kniha Anarchismus / Svoboda proti moci od Slačálka a Tomka u nakl.Vyšehrad, viz. zde: http://antropologie.zcu.cz/index.php?clanek=591&kategorie=75

3) Přesně, protože nejsem otec Školastyk! ;-))

(carpenter - Mail - WWW)
re: Messner:
Ano, jsem anarchistou z hloubi duše. Žádnou moc pro nikoho! Anarchismus nemá nic společného s násilím jaké páchali Rusové v minulém století. Anarchismus neznamená, že zabijeme krále nebo zavraždíme presidenta. Právě naopak. Anarchismus znamená pouze to, že nikomu není dána moc. Moc nepatří nikomu. To znamená, že ji nikdo nemůže udělit, vykonávat, nikdo se jí nemusí podřizovat. Nevyvyšovat se a nepodřizovat se! Tento princip je pro mne velmi důležitý. Základní idea anarchismu — nevykonávat žádnou moc — je pěkná, ale bohužel není ve velkých skupinách lidí použitelná.

Ten chlap mi mluví z duše...

(carpenter - Mail - WWW)
...a k poslední větě citovaného odstavce: jelikož se velké skupiny lidí skládají z malých skupin, tak přeci...

Jako otec Školastyk (Eva - Mail - WWW)
by ses mi teda vůbec nelíbil ;-D...

O anarchii mi můžeš vykládat - můj "hoch" (myšleno syn) je její tvrdý propagátor - bohužel je ten utopista :-( - snad se někdy dopracuje dále... (ale na knihu zkusím kouknout - možná, že se z ní bude dát něco použít k výchově ;-))

ad.Eva (Kyklop - Mail - WWW)
No, myslím, že ta kniha bude jistě zajímavá, ale pochybuji, že v ní najdeš výchovné postupy... :-))
Odebírá syn A-Kontra? My máme doma svázané ještě ročníky 1990-1994... Ty nové jsou samozřejmě graficky i informačně mnohem dál, ale ty staré mi voní víc...
;-)

Časopisy ne... (Eva - Mail - WWW)
on nerad čte :-)(možná naštěstí pro mě i pro něj)spíš si informace předávají v hospodě :-)...

ad.Eva II. (Kyklop - Mail - WWW)
Ale A-Kontra je klasika a nad pivem by ho také mohli rozebírat :-))
Ačkaři vydávají více časáků a celkem na dost vysoké úrovni, ale obsahově jsem jinde (nebo mimo?).

Další knihy od Messnera (Luki - Mail - WWW)
Pokud budete chtít sehnat další knihy od Messnera tak mrkněte sem http://www.horoknihy.cz

ad.Luki, (Kyklop - Mail - WWW)
díky za tip - mrknu se, chtěl bych si koupit knihu o loňském výstupu pana Uhera (?) na K2.


Přidání komentáře...

[CNW:Counter]
kyklop (c ) 2003-2011
bloguje.cz
Counter