.: Ivan Blatný - Texty a dokumenty 1930 / 1948 - - Kyklopova knihovna

Zřejmě bude příspěvek o této knize pro mnohé zbytečně dlouhý, nebo dokonce nezajímavý, nudný, ale prostě jsem si nemohl pomoci...

Tuto knihu jsem dostal před pár měsíci k svátku. Trošku jsem byl rozpačity – bude mě bavit číst si cizé dopisy a jiné dokumenty? Ale opak byl pravdou! Kniha se skládá z několika částí: Prózy, Dopisy, Odchod do exilu, Vzpomínky a životopisné poznámky, Kalendárium, ale právě Dopisy se mi líbily nejvíce. Neskutečné! V dnešní době e-mailů, sms zpráv a dalších druhů neosobní komunikace, působí “DOPISY“ jako živá voda. Především dopisy čtenářů básníkovi Blatnému. Ale i ostatní, dopisy Blatného Chalupeckému, dopisy Kainara Blatnému, nebo korespondence s Ortenem a dalšími, jsou zajímavou sondou do lidských a velmi přátelských vztahů, které se pisatelé nestyděli dát najevo. Úcta, láska, obdiv, hra se slovy, to vše lze najít v "Dopisech". O pár desítek stran dál se však dostaví i pachuť, která k té době jaksi patřila – z přátel se stali nepřátelé, viz. „Odchod do exilu“...



PRÓZY

Bezpečí
Jak je pro mne tísnivé toto ovzduší kavárny Koblitz! Mám tady tolik známých a tak málo bezpečí! Kdybych přesedl k některému stolu, kam mne zvou, strávil bych večer v protivné prázdnotě, ne-li dokonce v pocitech ještě nepříjemnějších. Jako by mne z některých očí pronásledovaly zlé ironické pohledy, vztahující se k nedávné události, kdy jsem byl trapně směšný. Stydím se, je mi horko, červenám se, nenávidím ty lidi, chtěl bych být daleko odtud.
Je sobota, skleněné dveře vchodu se houpou novými a novými vlnami přílivu. Právě vešel Straka a zdraví mne úsměvem. Vážím si ho velice, ale jak bolestnou ránu mi nedávno zasadil! Zatímco jsem se radoval z jeho přátelství, musel jsem se dovědět, že mne za mými zády nazývá protivným nafoukancem. Kdybych řekl, že se cítím uražen, nebylo by to správné slovo. Spíše pociťuji úzkost, zda tak skutečně působím. Ale napravovat nějak ten dojem? Sedět se Strakou a tvářit se co nejnafoukaněji? Fuj, jaká to ohavná myšlenka! Nechci lidi! Je mi nanic z příjemných úsměvů a hezkých slov, za nimiž se možná skrývá soud, bůhvíjak zdrcující. Pojednou rozumím samotářům. Jediný lék proti ustavičnému zraňování je hojivý vichr v temné aleji, kašna, nad níž povívá pavučina ticha, hospůdka, kde vás nikdo nezná.
Konečně! Pan Jančík, kterého jsem včera náhodně poznal ve vinárně, přichází a nese mi jistě slíbenou fotografii. Poslední fotografii mého zemřelého přítele, kterého dobře znal. – Přináší zavanuti chladu zvenčí, usedá a mlčí. Pak vytahuje fotografii.
Je mi, jako bych přijížděl na podzim do Telče, kam zvolna táhne soumrak, jako bych tu a tam potkal v nějakém kamenném zákoutí stín jeptišky a list, na němž už písmo nerozeznáš.
Je mi, jako bych přijížděl o Vánocích do Telče, nad níž se snáší měkká a pomalá vánice. Jakou sladkou úzkost, jaké tajemství ukrývají starobylá městečka, když sjíždějí do šera! Je ráno, stříbro a hlahol z podloubí, je Štědrý den, kuchyně voní a zlátnou. Kroky jsou tiché, hedvábně tiché a míří k soumraku. Viktore, jsi krásný jako sněhulák, který ožil! Telč je naše, celá naše jako spánek, na náměstí a v uličkách není ani živé duše. – Jaký jsem to lhář! Je noc, kostel šeptá kostelu, věž věži posílá své nejzářivější vločky, dívky, hleď, chumáče pozlacené světlem lucerny! Ježíšku, pozor, nezajed' nás na saních hudby! Můj bože, ty máš práce s nadílkou snů! Víš co, dám ti adresy svých přátel. Že je to zbytečné? Že na ně nezapomeneš? No ovšem, já vím, že ne. Ale nech aspoň mému srdci tu něžnou radost, abych ti o nich něco řekl. Že žádné přátele kromě Viktora nemám? Nemám, ale rád bych měl. No vidíš, to bys mi měl naložit. Protože já nejsem samotář. Kdepak samotář! Teď někde nějaký Jiří, Jožka, Zdeněk nebo Kamil pije víno a otvírá okno do chumelenice. Pak šeptá na štědrovečerní střechy:
„Františku a Viktore, chtěl bych s vámi být v bezpečí do skonání světa. Amen."
Naproti mně sedí pan Jančík a nic neříká, jen se chvílemi usměje. Už ho znám dlouho. Od včerejška. Byl to Viktorův kamarád. Je sobota, skleněné dveře vchodu se houpou novými a novými vlnami přílivu. Půjdeme ještě někam.
Víno si cinká.


PŘEDNÁŠKY, ANKTEY, GLOSY

Má umění sloužit životu?
Poezii bývají v životě přisuzovány rozmanité úlohy. Je to nejlépe patrno na kriticích, kteří vždycky soudí dílo víceméně také podle toho, do jaké míry plní úkol, o němž se domnívají, že má býti středem básníkova zájmu. Jedni neopominou nikdy zkoumat, jak dalece prožívá básník ve verších sociální problematiku své doby, a její nepřítomnost v díle je pro ně nedostatkem, druzí si vytvoří hierarchii, na jejímž vrcholku jsou básníci zcela zaujatí metafyzickými otázkami. Autoři, kteří na ně neútočí s úporností, jež se jim zdá býti jedině vznešená, jsou podle tohoto kritéria níž.
Stejně sympatizují kritikové často s tzv. „básníky myšlenky" na úkor básníků „naivních" a jejich láska k složitým myšlenkovým konstrukcím jde často tak daleko, že autorům opravdu myslícím veršem kladou na roven ty, kteří studenou mrtvolu abstraktního „obsahu" cpou do rakve „formy", ať už je udělána bezvadně na míru, nebo sbita tak nešťastně, že vystydlá nika nebo noha, někdy více, někdy méně originální myšlenky, čouhá ještě zpod víka.
Takřka obecný je názor, že poezie nemůže být „zcela pesimistická": recenzent v ní hledá náznak nějakého „životního kladu"; neotvírá-li se nad ní světlejší perspektiva, neví co s ní, proč by měla tedy existovat. Málokdo si uvědomuje, že umění nemusí sloužit životu.
Umění není žádný doplněk života, nejsou to poznámky na jeho okraj. Obejde se bez starosti o svou úlohu. Je prostě zde, skutečnost rovnocenná životu, nepochopitelné jako on, obklopené stejnými temnotami, a přináší nám okamžiky uvolnění i tehdy, když se nesnaží v bezbřehém moři tmy a nevysvětlitelnosti rozsvěcovati světla tzv. „jistot".
Ke zmínce o různých názorech kritiků na úlohu poezie bych dodal, že způsob, kterým soudí a tvoří si své hierarchie, se mi zdá býti falešný. Mají-li mít alespoň vůli k spravedlnosti (nikdo na nich ovšem nežádá neomylnost), bylo by třeba, aby soudili každého autora jen měřítkem jeho typu: jak dalece dostál úloze, kterou si klade on? Hierarchizování funkcí a úkolů poezie je ošidné.


DOPISY

Jiří Orten

Milý Jirko,
odpoledne jsem byl za městem. Svítilo náhodou slunce. Svážely léto. Dvě sestry Gizela a Tyn se smály na odjíždějící kupě sena. Ani nepozorovaly, že jsou polonahé.
To však byl jen počátek pohlavního odpoledne, jen Předsíň před Komnatou slepých dívek, kypícího vemene a Helenky, abych jmenoval aspoň nejpalčivější.
Paní, píseň masa mne prováděla.
Tu jsem viděl, jak starý chlípník k sobě tiskl malého hocha, nevěda, jakým hlazením zabíti zoufalství okamžiků, které nikdy nejsou. Jeho dlaň sjížděla po chlapcově břiše k jeho pohlaví, aby se se stíhající rychlostí vracela k něžným zádům, ke krku a k ústům. Vše bylo však marné. Čas rozkoše plynul, chvíle rozkoše nebyly.
Poněvadž miluji věci, musím Ti říci, co mám na psacím stole. Je to 5. číslo Panoramy,' kde mne ujistili moji přátelé Jirka Orten a Kamil Bednář o tom, že jsou a že mají připraveno leccos hezkého pro „sychravé domy budoucna" (V. N.2mi jednou napsal do Neviditelné Moskvy: „...tuto knížku, která se snaží zaklínat přátelství a která je hledá v sychravých domech budoucna"), dopis od Kamila, dopis od Zdeňka, dopis od Tebe, knížka Žluč a víno od Klementa Bochořáka a 8. č. S. č., kde Josef Kainar zpívá krásně a přesně, aniž by se musel čeho obávat. Kromě toho je tu kalendář, ořezovátko, těžítko, rozbitý šedý pečetní vosk, inkoustová tužka, starý nůž, červenomodrá tužka, moře inkoustu, mrtvý budík, slovník, sací papír, prázdný a popsaný slovníček, Lidové noviny z 21. října 1937, začínající na okrajích žloutnout, katalog z výstavy, kde některá [jedno slovo nečitelné] šedavá zátiší pěkně spí, nový nůž, Olga Scheinpflugová, jíž by měl někdo nakopat, aby přestala psát básně, Ladislav Stehlík, který mne, žel, nikdy nechytil, ač ho chválí i lidé, jimž věřím, Jarmila Urbánková, někdy milá, ale někdy také na hranicích konvence, Jaroslav Kolman Cassius, plný kláves a přesvědčivé hudby, Jan Čárek [2-3 slova nečitelná], František Halas, kůra, blesky, jaro, voda [1-2 slova nečitelná], Josef Hora, jehož lehounké věty Medu ve vzpomínce kopíruje tolik sklíčkařů, a Vladimír Holan, jehož nová Podivnost je svůdná a má svoje platinové kelímky.

Milý Jirko, poesii naučného slovníku musíme zase odložit na příště, neboť Ti chci sdělit tyto důležité věci:
1. Začátkem června přijedu do Prahy a chtěl bych tam pobýt skoro tři neděle. Napiš mi laskavě, mohu-li počítat s nějakým divanem s plachtou, s polštářem a s dekou.
2. Pozdravuj Zdeňka Urbánka a řekni mu, že bude vinou mé maturity, která připadá na 31. května, neodpovím-li mu hned na dopis.
3. Furth už ví, že Kamil překládá Adyho. To je také vše, co jsem mohl udělat. O naději na vydání zatím nic nevím, neboť ho osobně neznám; použil jsem laskavosti dcery J.Stránského.
4. Já jsem vrah z Týnské uličky, avšak neoznamuj to policii!



Drahý Jirko,
využívám lehkého hedvábného třepení stínů a píši Ti pozdravy z výletu. Na stole leží můj zápisník, plnicí péro, tři džbánky, již jsme dopili, a sůl v papírku. Přede mnou je HOTEL MACOCHA (abych nelhal: jmenuje se Vauquelin), pole, domy a stromy, po pravici reklamní tabule hotelu Ježek (abych nelhal: jmenuje se vlastně Vauquelin), trafika a autobusy, za mnou stolky a reklama na likér Macocha a po levici domek obrostlý psím vínem. Právě přišla [psáno na líci]: kočka a mazlí se.
Zdraví Tě
Tvůj věrný kamarád Ivan




Drahý Jirko,
po napsání svého posledního dopisu jsem čekal delší dobu (asi sedm minut), da přijde odpověď, čili nic. Nemohl by ses vzdát toho hlemýždího tempa? Je to něco, co nenávidím.
Tvůj Ivan





Dopisy Ivana Blatného Jindřichu Chalupeckému

Vážený pane,
ačkoliv jsem v poslední době neměl z žádného dopisu takovou radost jako z toho, že jste mi napsal Vy, přece se, jak už jsem liknavý, dostávám k odpovědi teprve teď.
Skoro každý Váš referát nebo článek mi přináší velké zadostiučinění. Počínajíc Vaším referátem' o verších Kamila Bednáře v min. roč. Volných směrů, přes Palivce až k článku Generace v posledním svazku „Života", vždycky jsem pociťoval při čtení nesmírnou radost a úlevu jako když za nás někdo přesně a definitivně vysloví to, co cítíme tak jasně a tak naprosto, až nás vědomí pravdy, kterou máme proti všem, bolí.
Vážený a milý pane Chalupecký, cítím se mnohem méně němý, když vím že žijete a píšete Vy.
A nebýt Vás, kdo by smetl ty, jak mi je jednou nazval v dopise Orten, „generační sosáky, voly, kteří nevědí, co je to verš, ale domnívají se vědět, co je to člověk"?
Pošlu Vám v nejbližší době nějaké verše pro „Život".
Váš Ivan Blatný
Brno 29. VII. 42.



Milý příteli,
je půl sedmé večer, moji spolupacienti se zabývají hrou v šachy a sedí na postelích, já opuštěn a naladěn depresivně, jak jen možno, chápu se aspoň možnosti Vám napsat. Nejvíc ze všeho jsem se tady naučil nenávidět různé maloměšťáky: ředitele, správce pivovarů a kamnáře, kteří se domohli jmění. – Proč říkám nejvíc? Copak to je nejvíc? Co mi na nich záleží? Na jejich peněžně-rodinných starostech mi záleží jak na loňském prdu. – Tento dopis bude poněkud postrádat logické souvislosti: beru neustále ve dne, a nyní ještě silnější prášky na spaní. To je léčení. Doufejme, že to něco pomůže.
Chtěl jsem si vlastně stěžovat na to, jak jsem tady všem pro legraci (prozradilo se, že jsem básník), člověk je dobrý, smějí se dokonce tomu, jak se potácím po spacích prášcích a ten kamnář mi říká vtipně „pilíř národa", což se ujalo. Vtip je totiž v tom, že je tady několik lidí celkem zdravých a těm jsou ti druzí „blázni" strašně směšní. Na příklad, když hrají se mnou karty o cigarety, přičemž je moje pozornost z důvodů uvedených výše samozřejmě oslabena, snaží se mě všichni, jak jsem se nyní dověděl (nečitelné slovo) dobráka ošidit všemi možnými nejsprostšími způsoby.
Napsal bych také Kolářovi, ale zapomněl jsem Rašínova kolik..
(nečitelné slovo) já myslím, že není rozhodně ani polovice hoch zajímavý jak Trakl.
„Hrůza se z růží tiše řine“, je docela možné, že je to relativně nejlepší verš z „Bosých oblak", já jsem je nečetl, ale přece i tento verš je literatura a jaká! Jen to trošku poslouchejte! Předně zasadit růže tak, aby byly skutečné, ne literární rekvisita – a třeba to říkám špatně, ale celá ta kombinace slov s tím řinutím a s tou posranou euforií, která z řitní rýhy se tiše řine!
Napište brzo něco do Lidovek, dokud Vás zase nevyhodí!
Teď myslím na některé obrazy: Grossův obraz z Sládkova atelieru se mi nelíbí. (Člověk si to uvědomí někdy až potom.) Zvlášť ty fotografie přimontované vedle. (Vlastně jak org.) Dále si uvědomuji: Kotíkovi panáci se mi přece jen nelíbí. Když figury tak živé.
Znal jste slovenského surrealistického malíře Imro Weinera? Vzpomínám si na něho velice matně, ale mám dojem, že nebyl nejhorší.
Okno nad Bertramkou se mi líbí.
Ten venkov – spojit nějak zázračně město s venkovem. Pamatujete si z Kvartu na prózu Rogera Vidraca Parisyana? Tam vystupuje kráva. Čistě pařížská kráva. Už bude brzo konec, nová dávka prášků na spaní a spát.
Mytologie – mohlo by se také někdy říkat (je to skoro překlad), stvořit zázračné. Malíři to mají zvlášť v moci, jak se mi zdá.
Dobrou noc!
Váš Blatný.


Myslím teď na největší Smetanův (nedokončený) obraz s koníky a na ten most, co měl na štaflích.

Můj dopis byl už dokončen po příchodu Vašeho.




Milý Jindřichu,
včera jsem se náhodou dověděl, že prý delegace českých básníků poveze do Francie popel Desnosův. Snad si vzpomeneš, že jsem jediný z českých autorů, v jehož verších se vyskytuje jméno Robert Desnos, ještě dávno před tím, než jsme mohli tušit, jak si osud zahraje s místem jeho smrti. Je to v Melancholických procházkách na str. 42, kde je reminiscence na jeho báseň Láhev v řece, končící přímo jménem Robert Desnos. Jsem také asi jediný, prto něhož Desnos byl víc než jeden ze surrealistů, resp. jeden z básníků, vyšlých ze surrealismu. Je sice pravděpodobné, že složení delegace je už dávno určeno, ale přece. Nemohl bys zajít k Halasovi, který jsitě má do toho co mluvit a upozornit ho na ta fakta, ovšem jakoby o své újmě a bez záminky o tomto mém dopisu? A to i v případě, že už členové delegace jsou vybráni? Proti mé účasti sice mluví moje velmi, velmi chatrná znalost francouzštiny, ale bude-li delegace nejméně dvoučlenná, snad by stačilo, když by dokonale ovládal jazyk jeden její člen.
Píši tento dopis trošku se studem; je to po prvé v životě, co takovým způsobem na sebe upozorňuji, ale myslel jsem tak často na Roberta Desnose, že pro mne bude poněkud trpké, pojede-li do té Francie někdo, pro něhož Desnosovo jméno začalo existovat více méně až tím terezínským koncem.
Milý Jindřichu, těším se, že mi napíšeš, jak se věci mají, a kdo tam jede.
Tvůj Ivan.




Dopisy Josefa Kainara Ivanu Blatnému

Milý neznámý!
Obyčejně je velmi těžké poznat a ocenit lidi. Ani řada let na to nestačí. A to jenom proto, poněvadž t. zv. denní styk je věcí ze všech nejpovrchnější. A přece, pro-mluvím-li s někým buď o smrti nebo o jeho první lásce, znám ho dokonale. A tak Tě, myslím, už znám.
Píšeš, že jsi zbabělec. Hurá. To je jen potěšitelné. Konečně člověk, který má tu odvahu jím být. Být zbabělcem je přece jen být normálním člověkem. Pokud je člověk zbabělý, je to s ním všechno v pořádku. Když se ale začne nebát a) smrti „za vlast" b) smrti jakožto „vykoupení", jde to s jeho lidstvím s kopce. V prvém případě buď může a) zpitomět docela, a to je s ním amen, nebo b) přechodně, a stačí jej prohnat v mokrých botech po podzimních polích. V druhém případě, rozhodl-li se už s mužnou a dětsky umíněnou zoufalostí, nestojí za to, aby ho někdo od sebevraždy zrazoval.
Celkem je tento odstaveček velmi podivným zahájením dopisování, ale je to tak lépe, než kdybychom si psali např. proto, že Ty dobře smatchuješ a já nahrávám. Jinak 'e upozorňuji hlavně na to, že Tvé informace o mně jsou poněkud a ne ve zlém úmyslu zkreslené. Moje básničky nemohou říci nikomu nic, protože je to papír zakrvácený ubjektivismem nejpustšího zrna (až na sem tam něco) pravě v této době začínám svou „tvorbu" s nového kon-• docela logicky se budu snažit psát pod heslem „od hrobce k spotřebiteli" a ne naopak.
Vzpomínám si na Tvoje jméno, a moje nejvzdálenější vzpomínka reprodukuje mé ubohé paměti slova: „kdo se to smál? u hostiny generál.", jenomže nevím už docel přesně, jsou-li to tvoje verše. Kdyby ne, tak se nezlob, ale nějak se mi jejich ráz hodí k Tvému charakteru, totiž jaký jsem si o něm doposud udělal dojem.
Víš, myslíš-li si, že Ti píše optimistický a trochu romantický tvor s nedbalým způsobem vyjadřování, tak jsi teda na omylu. Bude dobře, když se budeme utěšovat jeden druhého, ovšem jen tak, jakoby mimochodem. Jsem tak trochu jako můj pan Pes. Nahučím mu, že je vlastně tím nejubožejším psem na světě, že celý svět mu šlape na ocas, a on tomu chudák nakonec uvěří a kňučí velmi rozlítostněně. Jsem právě takový, jenom s tím rozdílem, že jsem od malička opravdu jaksi přiskřípnutý ve dveřích, a že kňučím co možno nejvyzývavěji a nejsarkastičtěji. Ale to už je právo postiženého aby hulákal, a jeho stav vzbuzuje dosti pozornosti u jiných, aby jim servíroval dost sugestivně věci, které není možno přiskřípnout, na př. militarismus, lásku k životu a jiné zbabělosti.
(Nevím, jak Tě mé kecání baví a není-li čtenářem těchto řádků už jen prst plamene, ale pokračuji, pokud mi stačí papír.)
Žiji zatraceně zataraseně, znát v Ostravě neznám nikoho a proto Tě důrazně žádám, abys poskytl stéblo tonoucímu, i když ten lokající ztracenec „v samotě" a v podobných zjevech ze stránek v S. Č., bude na Tebe prskat. Lidství, lidství především, synu můj. To je věc, která se může rozdávat k svátku, k narozeninám na Vánoce atd, aniž by jí kdy ubylo. Opravdu se již těším na to ve vzájemné útěše. Doufám, že Ty z nás ztloustneš a já ubudu.
Pozoroval jsem, drahý, že rád připíjíš. To je sice moc hezké, ale nedělej mi náladu k pití právě teď, když jsem tak zhruba z náběhu k deliriu trementíčku ven. Jinak doufám, že se někdy slezeme, a že si společně vyhledáme dostatek lidí, kteří by byli hodni delších přípitků. A nezapomeň, prosím, mi občas poslat nějaké verše, třeba starší. Oplatím Ti to měrou vrchovatou.
J. Kainar



Drahý příteli!
Až teď se mi dostal do rukou S. Č. a konstatuji se zadostiučiněním, že konečně přetrhls „řadu úspěchů" chvalně známé kolegyně Vrbové. Srdečně nenávidím tu dívku i s jejími básněmi, s růžovoučkými umrlečky v skleněných rakvičkách, a potom, Ty jsi tak blízký mému srdci, (přes všechny moje odpudivé fráze v mých dopisech), takže mám ukrutnou radost, a vidím se nucena se dnes od podlahy nalíznout. Koňakem. (Považ, čtvrt roku jím zeleninu, piji kyšku a jiné rozbředliny.) Doufám, že nebudeš mít nic proti tomu, když Ti v duchu potřesu rukou a když Ti budu při pití ujídat z krajíčku Tvého uspokojeni. Neboť doufám, že nejsi pyšný.
J Kainar


Drahý Ivane!
Narychlo z kanceláře mezi prací:
Všechno nejlepší, hodně druhých vydání a klidu.
Tvůj
Kainar


P. S. Právě tento měsíc jsem uvízl v místě, a proto se, prosím, nezlob, když Ti budu vracet peníze až počínajíc koncem července. Bylo od Tebe tím krásnější, žes nevěděl (a ono je si to vůbec těžko představit), v jaké jsem byl patálii. Díky Tobě jsem to zažehnal, a kdybys snad potřeboval peníze dříve, jenom napiš, už bych to nějak sehnal. Konečně, mám doma neodeslaný dopis, pošlu Ti jej, a pohovoříme si trochu na dálku, že?
Díky za sbírku, měl jsem už jednu doma a dlouho jsem uvažoval, mám-li Ti ji poslat k podpisu nebo ne – nakonec jsem byl strašně rád, že jsem soudil dobře.
Víš, že tomu budou pomalu dvě léta, co jsme pole-hávali a popocházeli po Ostravici? Bylo to tak hezké, že to není snad ani pravda.
Zatím s pozdravem
Kainar ml.
zase
Řepiště u Paskova




Nejdražší příteli!
Nemohu Ti bohužel napsat nic delšího a souvislejšího, protože jsem ve věčné časové a duševní tísni. Totiž, když není časová, tak je duševní. Zuříme už dva měsíce tady proti sobě, já a moje t. zv. druhá matka. Obávám se, že už bych nerozeznal blázinec od hotelu, tak je tento drobný rozpor sugestivní.
Poslat Ti nemohu přirozeně nic, protože tuto dámu přivádí k šílenství pohled na pero v mé ruce. Točívá se mi z toho všeho hlava a je mi vytrvale k blití.
Těším se tak, že těžko o tom psát, že Tě uvidím v Brně. Přijedu za Tebou v pondělí, kterým vlakem nevím, asi někdy ráno, a jsem jist, že Tě najdu. Neboť chcípám.
Kainar

Řepiště pp. Paskov u Frýdku




Dopisy čtenářů Ivanu Blatnému

Olomouc, 10.1.41

Promiňte, píši-li bez nadpisu (je to snadnější) a nepodepíši-li se. Mám k tomu skutečné důvody. Nepokládejte proto tento dopis za anonym a věnujte mu několik vteřin svého vzácného času.
Vaše „Paní Jitřenka“ mi přinesla mnoho radostí a překvapila mě originalitou a melodičností výrazovou. Jen námět básně mě někde zarazil, na př. v básni „Začíná se za deštivého večera". Kdybych nečetla Poeovu bás „Havran", pokládala bych Vaši „Začíná se... -" za jednu z nejlepších, mně dosud známých básní. Uznejte sám, že námět obou básní má něco společného. Přesto jsem však byla okouzlena jejím podáním, jež ze mne učinilo účastnici příběhu jednoho deštivého večera. Myslím, že déšť máte strašně rád (promiňte, užívám-li Vašich slov), píšete o něm dosti často. Nemračte se, píši-li Vám to. Ostatně nejsem žádný kritik, je to můj subjektivní názor, který bych Vám snad byla řekla, kdybych Vám byla za Vaší poslední návštěvy v Olomouci představena. Ale nechci odbočovat. Krásná a působivá je svou jednoduchostí bás. „Vlašský dvůr". Je jednou z těch, jež se mi skutečně nejvíce líbily. I „Probuzení" má v sobě zvláštní kouzlo. Některé básně mnou prostě prosákly, i když, zdálo se mi to někdy, jako by z nich vanulo něco ze Seiferta.
Prosím, nezlobte se pro ten dopis, je míněn skutečně upřímně a nezlobte se, zůstávám-li pouze
Vaše B.

Myslíte-li, že tento dopis stojí za odpověď, ráda si ji přečtu pod značkou „Vlašský dvůr", Olomouc III, poste restante. V opačném případě Vám slibuji, že pro všechny příští časy umlknu.





My poet,
jak dočtete tuto větu, přestaňte číst, dejte si otázku, třeba jak voní myrta, co je to bílý hlas a kolik je hvězd, které mi v noci svítí za oknem. O tom všem musíte chvilku přemýšlet a teprve pak čtěte dál; ale musíte být při tom docela sám.
Nevím ještě, napíšu-li na tento bláhový dopis Vaši adresu. Ale jste básník. Bude to hezčí, svěřit se Vám, než zamračenému knězi s přísnou tváří a s nepochopením ve lhostejných očích. Já jsem ještě nikdy nebyla u zpovědi, víte? A mám trochu trému. A opravdu se neumím modlit. Snad to ani není hřích nevědět, co je to krása. Věřte, že jsem ji dlouho hledala a stále mi uniká. Je to smutné a trapné, šestnáct let se potloukat světem a nezachytit ani cíp jejího kouzelného roucha, neuslyšet ani jediný tóni její melodie. Povězte mně, co je to krása. Musíte to vědět, Vaše verše zpívají o ní, její dech vonící střemchou, provází Vaše slova tak něžná a milá, jaká jen Vy dovedete říkat. Hleďte, ptala jsem se lidí s prokvétajícími vlasy, moudrých paní, mých mladých přátel a učitelů. Jedni mi odpovídali učeně, jiní se smutným úsměvem, jiní s pokrčením ramen. Nevěděli. Můj básníku, dovedete mi odpovědět? Řeknete mi, co je to krása? A hlavně: kde ji mám hledat?
Vaše
Míla

V Kroměříži 10.dubna 1942




ODCHOD DO EXILU

Koncem března roku 1948, po komunistickém převratu, odlétá Ivan Blatný na pozvání British Council do Londýna. Z Londýna se Blatný již nikdy nevrátil. Po Blatného projevu v BBC, ve kterém oznámil svůj záměr nevrátit se a kdy na adresu komunistické vlády poslal několik pravdivých a nepříjemných vět, byla v Československu rozpoutána veliká štvavá kampaň. I jeho přátelé a autoři výše uvedených dopisů se k ní přidali...


Dopis Jindřicha Chalupeckého k emigraci Ivana Blatného

Milý Ivane,
počítal jsi mne mezi své přátele, teď, když se rozcházíme, abychom se stěží kdy uviděli, zdá se mi, že bych Ti měl ještě napsat pár slov.
Nechci psát žádné slavnostní fráze; dávám sice tento dopis k dispozici Mladé frontě, ale píšu jej Tobě.
Stýkali jsme se poslední dobou málo; a nepřijel jsi ani na dobříšský sjezd mladých spisovatelů, kam jsme Tě pozvali. Myslím, že jsi udělal velkou chybu. O mnohém jsi pochyboval a o mnohé ses bál; a já vím, že mnozí z těch, kdo na Dobříš přijeli, také pochybovali a také se báli. To samo, zdá se mi, nebylo nikomu k necti. Šli totiž za svou věc bojovat. Proto – na rozdíl od Tebe – na Dobříš jeli, jeli tam proto, poněvadž cítili, že nestačí to, oč se boji a co nejspíš mohu nazvat kulturní tradicí, že nestačí to opatrovat; že vědí-li o těchto věcech více než jiní, prožívají je více než jiní a jsou-li jim proto více než jiným svěřeny do opatrování, není to proto, aby si je uchraňovali pro sebe, nýbrž proto, že je mají ochraňovat pro druhé, že mají za ně zápasit a že se mají za ně třeba i obětovat.
Chceš-li, říkej si teď tam v Londýně (budou od Tebe chtít, abys všelicos říkal), že to, co jsme napsali ve své závěrečné zprávě na dobříšské konferenci, bylo ze strachu před politickým terorem; že jsme chtěli zachránit si kůži, a proto že jsme slíbili být tam, kde je zápas nejtěžší. Říkej si to, Ivane, ale nebudeš mít pravdu. Byl jsi to Ty, kdo se bál o svou kůži. Už proto jsi nejel ani na Dobříš. A proto jsi také nedošel k tomu, k čemu došli ti druzí tam na Dobříši; že máme teď něco velkého a těžkého před sebou, a že právě proto nemáme utíkat; že – ne nějaký režim, nějaká vláda, ale prostě dějiny samy dostaly se do situace, kdy se na nás chce daleko více, než se na nás chtělo kdy jindy, a že máme také možnost dokázat daleko více, než jsme mohli dokázat kdy jindy. Nevím, jak bych Ti to pověděl; z toho, žes utekl, vidím právě, že tomu už nikdy neporozumíš; a já to nedovedu říci než větou, která zas vypadá velmi slavnostně: že totiž věc kultury a věc socialismu; věc básníka a věc proletáře, který chce svět jiný než ten, který byl — že tyto věci nelze od sebe nijak oddělovat. Ze je to, vždy a pořád, věc jedna.
Jsem si jist, já a moji přátelé, že teď jde opravdu o něco velkého. Ale to, na co jsi myslel ty, jsou vedle toho opravdu malichernosti: romantické gesto uprchlíka z vlasti, novinářská sláva, až přijmeš ve svém pokoji zástupce světových agentur a ti budou Tvé prohlášení telegrafovat do všech zemědílů...
Ne, Ivane, neudělal jsi nic velikého. Podvedl jsi své přátele a řadu dobrých lidí, kteří Ti Tvou cestu do Anglie opatřovali; nešel jsi přes tábory D. P v bizonii, ale v létala peníze státu, který jsi chtěl napadnout; ukázal jsi, že český básník dovede nosit v kapse legitimaci KSČ, aby snadněji mohl utéci. Ne, Ivane, udělal jsi hanbu nám všem.
Ivane, naše místo je zde a nikde jinde. V této zemi jsme se zrodilí, tato země nás vychovala, v ní také jednou složíme své kosti. A je to dobrá země, Ivane. Odpusť, že jsem patetický.
A za druhé: Jsou dnes na světě jenom dvě fronty: kapitalismus a socialismus. Ty sis teď vybral tu frontu druhou. Myslíš, Ivane, opravdu, že to je fronta poezie, člověka, lidské budoucnosti? Začal jsi sloužit... tamtěm. Budou na Tobě chtít všelicos. Bude to, možná, víc než sis myslel. Nebudou Tě živit zadarmo. Ale to už bude věc Tvá a jejich; nikoli věc české literatury.
Sbohem, Ivane.
Jindřich Chalupecký





Jiří Kolář a Arnošt Vaněček: Vše, co řekl, je lež


Druzí dva členové delegace SČS v Londýně, Jiří Kolář a Arnošt Vaněček, telefonovali v noci na středu naší redakci dopis, který zaslali SČS a British Councilu, a svoje osobní prohlášení k případu Ivana Blatného. Dopis zní: „Děkujeme, že jste nás poslali do Londýna. Setkali jsme se s nejlepším přijetím. Velmi litujeme, že Ivan Blatný podlehl vlivům, jejichž původ není dost dobře vysvětlen, není znám."
V osobním prohlášení poukazují na Blatného neodpovědnost a loučí se s ním: „Myslíme, že jsi zapomněl, že je nutno žít. S plnou hubou svobody jsi zapomněl na vše, čím svoboda je; že je napřed odvahou mít pravdu a hlavně tam, kde žijeme. Vše, co jsi řekl, je lež. Sbohem."
My bychom nemohli žíti jinde než doma, neboť zajetí života není zajetí literatury nebo fikce. Londýn Ti o tom může podat největší svědectví.




Jaroslav Vojtěch – Triptych o Ivanu Blatném


I.
TRAGÉDIE BÁSNÍKOVA
Na tomto básníku všestranně Tvůrce spořil
a klikatý dal jeho cestě směr:
V klidu se v něm talent nevytvořil
a v proudu se v něm ztratil charakter.


II. IVANU BLÁTIVÉMU, LONDÝN
Melancholické procházky ho nebavily
po vlasti, kde vládne teror rudý,
a proto šel z cesty k mlahavému cíli,
talentem nebohat a charakterem chudý.

Rodince exkrálů a jejich exharému
teď narodil se také expoeta.
jen oči otevřel, už věren jménu svému
na vlastní otčinu – cizí bláto metá.

Hvězd soudružských je rozčarován září.
Proň Paní jitřenka dnes vzchází na Západě.
Na místo v domově do rodných hledět tváří,
rozjel se celovat úsměvné cizí zádě.


III. GENETICKÝ
Není to obyčejný zjev
a nesetkáš se s ním též v každém čase:
Otec, ač byl Lev –
synáček je prase.




Jiří Kainar – Brněnský Rozhlásek


Jeť mladý genij objekt městské pýchy,
jeť jaksi její sochou zaživa,
v té póze, kdy se jástvím zachvívá,
a o meruňce píše smělé akrostichy.

Kýchne-li genij, město řve: Ká propast!
Zakoktá-li se: slyšte proroka:
A padne-li mu paní do oka,
tři životopisci se mají na čem popást.

Pak mladý genij sbalí do kufrátek
cukroví, voňavky, své krémy pro ruce,
a sbohem ČSR, ty stará onuce,
chci mříže s erbovím, ne poezii vrátek.

Na státní subvenci jde genij do Anglie,
tam nabídne sví služby Bí Bí Sí,
a zhurta pronese, co všechno myslí si,
jako on, co on, že on, a na co všechno plije.

Město to poslouchá, a město se jen diví.
Nu, jak on říkával, též řekněte si: Merde!
Měli jsme genia a genia vzal čert.
Co však nám zůstalo, jsou jablka a slívy.

Ký osud genia. Propad se v úředníka.
Teď bude přinucen, Ivánek, za libru
psát a psát zprávičky všech různých kalibrů
a říkat pěkně to, oč shora se mu říká.

Teď bude přinucen přednášet o svobodě,
aby mu Bí Bí Sí nešláplo na paty.
Než náš lev, britský lev má delší pařáty.
Pustí-li Ivánka, pustí ho navždy k vodě.




Vítězslav Nezval – Ach škoda

Ach škoda, škoda, věčná škoda,
odrodivší se básníku!
Odpadnout srdcem od národa,
odciziti se jazyku,

nad kterým měl jsi držet stráž
a v něm je tolik krásy skryto.
Řekni mi, řekni, jak s emáš.
Je mi tě přese všecko líto.

Jak jsi se moh´ dát zlákat Temží,
ženou a ještě bůhví čím!
Co se teď ve tvé hlavě hemží!
Jakým jsi pokryt jehličím!

Zlé svědomí je strašný červ.
Splatíš mu bezohledné mýto!
Nelze je zavřít do konserv.
Je mi tě přes to všechno líto.

Co chtěl jsi mít? Co? Slávu? Klid,
zatím co my se lopotíme?
Jak málo měl jsi rád náš lid!
Ty zradils jej, my nezradíme!

I na nejmenší dědince
budem s ním letos sklízet žito,
zatím co ty v zdech blázince...
Je mi tě přese všechno líto.



 

VZPOMÍNKY A ŽIVOTOPISNÉ POZNÁMKY


Ivan BlatnýPavla Kainarová – On byl takový trochu narcisovitý typ
Pavla Kainarová: S Ivanem jsem se seznámila v protektorátě. Já jsem se narodila v Bukovině v Černovicích, dnes je tam sovětská Ukrajina, předtím to bylo Rakousko-Uhersko, po první světové válce to bylo Rumunsko... A já jsem se tam narodila za Rakouska-Uherska. Do Brna jsme přišli asi v jedenadvacátém roce. Já pak byla kantorka a učila jsem na Slovensku a do Brna jsem se dostala zase až za protektorátu, kdy jsem byla nasazená ve Zbrojovce. Ale už předtím, to jsem učila nějaký čas ve Znojmě a pak v Moravských Budějovicích, jsem jezdila na každý víkend domů, do Brna, k rodičům. A tehdy jsme se scházívali v Avionu. Tam jsem se vlastně, mám takový dojem, seznámila blíže s Ivanem Blatným. Potom zatkli Krále [...] a my jsme se tehdy domnívali, že ho udal jeden číšník, a tak jsme se nějaký čas scházívali v Akademické kavárně a pak už jsme se scházívali jenom v bytech.

Martin Pluháček: A jaký byl váš vztah k Blatnému?

P. K.: No, my jsme se znali jen tak, v té skupině, a potom jednoho dne, to nevím kde, Ivan řekl, ty poslouchej, chtěl bych tě seznámit s nějakým člověkem, který je dost osamocený, a nemohli bychom se scházet?... Tehdy už jsem byla nasazená ve Zbrojovce a bydlela u svého bratra. A ten osamocený člověk byl Pavel Trost. A potom tedy Trost, Brauner, Ivan a já jsme se scházeli u mého bratra dvakrát týdně a Pavel nám dával jakoby hodiny z francouzštiny. Mluvili jsme o různých věcech, o Leninovi, o Marxovi, o různých zásadách, ale taky o tom, jestli dovolí komunisti, až sem přijde Sovětská armáda, jestli dovolí, aby se nosily fraky a cylindry, nebo ne. Já jsem říkala, copak budou nosit pumpky a svetry... dirigenti?

M. P: A jak to bylo s Blatného pobytem na nervové klinice za protektorátu?

P. K.: Tenkrát mu nic nebylo. On měl jenom strach před tím, aby ho nenasadili, a žádal své přátele, aby mu nějak pomohli. V Černovicích, v psychiatrické léčebně, my jsme tomu říkali prostě blázinec, byl zaměstnaný tenkrát Jiří Černoch, no a ten mu nakázal, jak se má chovat, jaké má mít projevy, aby nedal najevo nic ani před ošetřovatelem, protože byli někteří lidi, Češi, kteří byli fízlové pro gestapo. To se pořád opakuje.

M. P.: A Ivanova sebevražda v bytě Marty Ančíkové?
P. K.: Ta byla fingovaná, aspoň tak se o tom mluvilo mezi všemi našimi známými a přáteli a kromě toho mi to říkala i paní Ančíková. Jestli ona žije, nebo ne... ony byly mezi nimi dost úzký vztahy... nevím, co by vám řekla, ale možná tím chtěl Ivan demonstrovat svou velkou lásku.

M. P.: Řekněte mi něco o vztahu Blatného a Kainara...

P. K.: S Kainarem se Ivan seznámil na Řadově a Ivan byl vlastně taky první, kdo mi začal vykládat o Kainarovi, jakej je to člověk, a dal mně desku Kainarovu, kterou nazpívala ta šansoniérka Špacírová. A za protektorátu byl Ivan několikrát v Řepišti, kde Kainar pracoval na pile.
Po válce pak byl Ivan Blatný s Janem Tomešem a Oldřichem Bártou na odboru kultury. Úkoly jim rozdával Kroha a dělali, co bylo zapotřebí. V té době už byl Ivan v KSČ, kam vstoupil po válce. Já to nevím nabeton, ale možná byla jeho přihláška mezi těmi, které jsem nesla na podpis Josefu Plevovi, který se za nás zaručil. Určitě tam byla přihláška Věry Kalábové, Ludvíka Kundery, ale Ivanova...? To teď určitě nevím. Pak jsme chodívali na společné schůze uliční organizace... A já jsem taky pracovala na odboru kultury, pod Červeným křížem. To měl na starosti páter Lekavý, a když jsem šla od něj, tak jsem se vždycky zastavila u kluků. A jednou tam byl jakýsi člověk a Ivan mi řekl: To je Josef Kainar.
Kainar chtěl po válce jet do Prahy, študovat dál na filozofické fakultě a Ivan mu řekl, neštuduj, a já ti obstarám místo, mám kamaráda, kterej je ředitelem rozhlasu. Jenže tam nechtěli Kainara přijmout, že nebyl v partaji. A tak šel do Rovnosti, kde byl tenkrát šéfredaktorem František Píšek a to byl taky Ivanův známý.
Do Brna Kainar přijel už někdy koncem května nebo začátkem června 45. Bydlel u Ivana na Obilním trhu, no jo, ale hoši potom říkali, ale jak to budeme dělat, kdo nám bude jako hospodařit, a Josef řekl, víš co, napíšu své matce... Napsal své matce a ta přijela sem a začala jim hospodařit. Kainar u Ivana bydlel krátkou dobu, jenže přihlášenej tam byl dlouhou dobu. Já jsem měla lístek od Ivana z Paříže, kterej jsem prodala Památníku písemnictví před dvěma lety, kde on píše, že se má tak a tak, a kde žádá Kainara, aby u něj zůstal ještě přihlášenej.

M. P.: Vzhledem k tomu, že byli takoví přátelé, je dost překvapivé, že byl potom Kainar na Ivana tak zlej ve svém rozhlásku...
P. K.: Byl na něj dost zlej, byl na něj zlej. Já jsem ještě říkala Josefovi, to bys neměl, tak ostře. Ale Josef jako novopečenej komunista...

M. R: Věděli jste, že Ivan chce v té Anglii zůstat?
P. K.: Já jsem neslyšela ten Ivanův projev v rozhlase, ale Kainar ho slyšel, oni to poslouchali v Rovnosti... Všichni jsme tím byli překvapení; kdo měl trochu pocit, že není všechno v pořádku, to byla sestra Ludvíka Žáčka, která pracovala u Ivana v optice.
Když tu Ivan ještě byl, přišla za námi jednou maminka, paní Kainarová, a povídá, děcka, já jsem se tak dopálila, představte si, že Ivan si založil schránku, jako na poště. Co on mi nedůvěřuje, vždyť já mu neotvírám dopisy.
Ivanovi chodilo vždycky hodně dopisů, a najednou nic. A když jí doručovatelka donesla důchod, tak se paní Kainarová ptala: A jak to, že nenosíte panu Ivanovi žádnou poštu. No nenosím poštu ž toho důvodu, copak to nevíte, pan Blatný si založil na poště schránku. A ona mu řekla, pane Ivane, co si myslíte, že já jsem vám otvírala dopisy, vy jste mě teda dožral, ona byla taková dost přímočará a fajn ženská, a Ivan jí to nějak vymluvil, jak, to už si nepamatuju. Ale nic ji tenkrát nenapadlo. My jsme jí říkali, nic si z toho nedělejte, on měl Ivan všelijaký mouchy, no tak si vymyslel tady tohle...
Ivan BlatnýA paní Kainarová věděla, že se Ivan chystá do té Anglie. Tak mu ještě připravovala věci, prostě mu žehlila nějaký košile; a ráno Ivan, brzy ráno jí Ivan tluče na dveře a říká: paní Kainarová, já bych si s vámi rád vyrovnal účet. Totiž jakej účet? Ona vždycky nakupovala a ke konci měsíce vždycky řekla: Hoši, Josefe, ty mně dáš to, ty mně dáš to... Tenkrát už tam Josef nebydlel, tak ty výdaje vždycky dělila na polovinu... a Ivan na ni klepá, a říká, paní Kainarová, já bych vám rád zaplatil, a ona říkala, Ivánku, vždyť přece ještě není konec měsíce, co bys... No jo, ale já jedu do té Anglie, ale tak mi to dáte, až se vrátíte, mám dojem, že ona mu taky někdy vykala. Ale já bych vám to rád zaplatil teď. Čili když jí to chtěl zaplatit, tak věděl, protože proč by jí to chtěl zaplatit. Kdyby věděl, že se vrátí, tak by jí to zaplatil potom. Na jedné straně to svědčí o jeho poctivosti, že nechtěl tu starou důchodkyni připravit o tu částku. A ona mu řekla: Ále, to je přece hloupost, až se vrátíte, tak mi to zaplatíte. No, a ta sestra Ludvíka Žáčka, ta mně říkala, že říkávala Ivanovi, pane Ivane, prosím vás, pořád posíláme zboží do Švýcar a pořád nám nechodí peníze... A Ivan jí řekl: To je přece moje věc. Ovšem to jsem se dozvěděla, až když ten Ivan byl pryč.
A František Halas nám potom řekl: Jé, já z toho budu mít průser, protože já jsem se zaručil za toho Ivana.

M. P.: Řekněte mi ještě, jaký Ivan vůbec byl? Co pro něj bylo nějak typické?
P. K.: Já vím, že byl hodně sečtělý. No, a míval taky třeba tři milenky najednou. Já jsem mu říkala, ty Ivane, jak to můžeš, ty, takovej schongeist... On byl takový trochu narcisovitý typ a byl neobyčejně pečlivý na svoje tělo. A já jsem mu říkala, když seš tak pečlivej, jak to, že nejseš taky trochu pečlivej na duši, já jsem to nedovedla pochopit...


Oldřich Mikulášek – Melancholik
Přestože byl mladší než já, byli jsme přátelé. Na začátku války nám vyšly současně knihy veršů – Ivanovi Paní jitřenka, mně Marné milování a Kainarovi Příběhy a menší básně. Kainarovi se Ivan velmi obdivoval. Jednou mi řekl: „Kainar je první, ale druhý jsem já, ty jsi až třetí." Já jsem to bral vždycky filozoficky – souhlasil jsem. Ivan byl melancholik, ale dovedl se také velmi krásně bavit.


Kamil Lhoták – Ideální prototyp básníka
Byla to uzavřenější, velmi citlivá povaha, dá se říci ideální prototyp básníka. I svým vzhledem. Byl velmi seriózní a pracovitý, umění bral smrtelně vážně; velké množství básní svědčí ostatně samo za sebe. Ilustrace jsem kreslil až na hotové básně, i když se to někdy zdá naopak. Na stránce 32 ve sbírce „Jedna, dvě, tři, čtyři, pět jsou samá stará auta. Jen v koutě jsou dva řádky:
T byla auta? Nikdy. To tak.
To jen tak maluje pan Lhoták.


Oldřich Bárta – Sebevědomý nebyl nikdy
Ivana jsem poznal asi v roce 32 v redakci Studenstkého,, časopisu. Všem nám bylo kolem osmnácti, jemu třináct. Respektovali jsme ho, neboť již tehdy bylo poznat, že jde o zjev zcela mimořádný, od kterého česká literatura hodně získá. byl nesmírně senzitivní, snad až přecitlivělý.
Od roku 35 do roku 39 jsem byl mimo Brno; pravidelně jsme si dopisovali. Když jsem se vrátil, začali jsme se navštěvovat. Jehobyt byl plný knih, u mě se nejraději přehrabával ve starých časopisech. Svým zevnějškem velmi působil na lidi; jiný by toho dovedl využít; on si však nevěřil, sebevědomý nebyl nikdy. Poválce jezdil stále častěji do Prahy, našel si tam nový okruh přátel.


Karel Fuksa – Poslední večer
Psal se leden 1948. U našeho stolu v jídelně v domě na Obilním trhu seděl můj otec ajeho kamarádi: Adolf Kroupa, Jiří Plachetka, podmanivý krasavec Ivan Blatný a Josef Kainar. Ten pozoroval moji maminku, obíhající vysokou dětskou židli, ve které jsem seděl já – dvouletý, jak mi zkracuje ofinu. (Druhý den přinesl báseň Stříhali chlapečka malého.) Všichni konzumovali vyhlášenou matčinu kuchyň, plemizovali o současné situaci i o umění. „Ivánek“ Blatný a Kainar bydleli společně jen kousek od nás v čísle 4, které patřilo Blatného dědečkovi, optiku Klíčníkovi. Často k nim zavítal Vítězslav Nezval, Oldřich Mikulášek, z pražských hostů zde příležitostně přespal filozof Patočka a další. Ve dvoře stávala velká stolařská dílna, ve které se prý rok tomuto řemeslu učil kdysi Klement Gottwald. Když v únoru vymetl československý ponk od cizorodých pilin, rozhodl se Blatný (do té doby člen KSČ, teď však otřesený zprávami o represích proti nekomunistům). Naposled se stavil u nás na večeři, obdaroval mě a sestru svými knížkami pro děti, mamince donesl kytici a ještě jedny Melancholické procházky a opil se s kumpány. Druhýden odjížděl s delegací československých spisovatelů na stipendijní pobyt do Velké Británie – a už se nevrátil. (“Vše bylo jasné,“ vzpomínal poletech můj otec.)


KALENDÁRIUM
Kalendár ium obsahuje životní cestu Ivana Blatného v datech a v mnoha fotografiích.


Ivan Blatný – Texty a dokumenty 1930 / 1948, vydalo nakladatelství Atlantis v roce 1999, počet stran 532 a 32 stran obrazové přílohy, cena 420,-Kč.

Básně a povídání o životě Ivana Blatného naleznete zde. Vánoční básně Ivana Blatného, ale i jiných básníků, naleznete tady .

 

linkuj.cz vybrali.sme.sk


Komentáře

(carpenter - Mail - WWW)
zdravim z BG {btw. kdyze se chystas do Tabora?}. Jak tu tak sedim, tak se mi vybavuje jeden z mnoha krasnych Blatneho versu, odkazujici na Prousta...

Myslim, ze v tomhle novem veku, budou zas jini lide jezdit do Baalbecu...

Odpoledne venovane cetbe Eliadeho a ted tohle. Co si prat vice...

ad.carpenter (Kyklop - Mail - WWW)
He, musím se optat bratra, protože to je takový náhlý organizátor v cestách do Tábora.
A já mám na Tábor a Lužnici voňavé vzpomínky - procházky podel řeky k Harachovce a vůně vlhké cesty, u hřbitova sad třešní, o kus dál kravín, z okna slyšet jez... Musím a chci si ty vjemy obnovit...

(Eaven - Mail - WWW)
Jen si tak tiše čtu, ani nedutám ...

(carpenter - Mail - WWW)
toz doufam, ze das vedet. Konecne zajdem na pivo {nebo vino nebo dzus} a proberem veci jinak, nez virtualne...

ad.Eaven (Kyklop - Mail - WWW)
Asi tak...

ad.Carpenter II. (Kyklop - Mail - WWW)
Taz take doufam... :-)


Přidání komentáře...

[CNW:Counter]
kyklop (c ) 2003-2011
bloguje.cz
Counter