.: ODKAZ - Barbara Masin (update) - - Kyklopova knihovna

Pravdivý příběh bratří Mašínů. (20.1. přidána mapa trasy do Berlína + kopie zatykače)

O bratrech Mašínech bylo napsáno tolik článků, jako o málokom jiném. Přitom z komentářů v debatách je patrné, že mnozí diskutující o Mašínech nečetli nic jiného, než pár článků v novinách, případně vůbec nic. Přitom od roku 1990 vyšlo několik knih. Poslední napsala Barbara Masin, která se v ní opírá především o vzpomínky hlavních aktérů tehdejších událostí. Díky tomu nám odhaluje největší detaily jejich útěku, ale dokonce i detaily z akcí, které u mnohých stále vyvolávají pobouření a odsudky. Jde o případy, při kterých zemřeli lidé, kteří v době temna sloužili komunistickému systému.
Knihu jsem přečetl jedním dechem během dvou nocí a jistě se k ní zase vrátím. Na knihu ODKAZ vyšlo již mnoho recenzí, takže zde nenabízím několikařádkové shrnutí, ale chci mnohem podrobněji ukázat, jak to tehdy skutečně bylo. A proto u těch „nejkontroverznějších“ událostí naleznete delší textové bloky, které události přesně popisují.


Vysvětlení:
Hnědý text – přímá ukázka z knihy Odkaz.
Tři tečky mezi odstavci či řádky – zkrácení, vynechání, pokračování.
Názvy nad textovými bloky – pro lepší orientaci v textu jsem si zvolil sám, některé jsou dle názvu kapitol v knize.



ODKAZ – PRAVDIVÝ PŘÍBĚH BRATŘÍ MAŠÍNŮ


OTEC
Josef Mašín st. / bratři v r.1933 / Josef 1946 / Josef 1955 – US Army Po úvodním Prologu autorka, dcera Josefa Mašína ml. se zákonitě musí nejprve rozepsat o Josefu Mašínovi st., jenž byl příslušníkem československých legií v Rusku a po 15.3.1939 organizoval v Praze vojenský odboj. Spolupracoval s Václavem Morávkem a Josefem Balabánem – tedy proslulí Tři králové.
Asi na padesáti stránkách Barbara Masin shrnuje dědečkův původ, výchovu, některé vojenské události v legiích při 1.sv. válce, ale také ohromné zklamání z Mnichovské dohody (zrady) a především z faktu, že vojsko muselo opustit své pozice bez jediného výstřelu, že politici zbaběle selhali. Protože se Josef Mašín st. s postojem nejvyšších kruhů nesmířil, chtěl bránit Prahu i proti rozkazu – raději vytáhl zbraň na nadřízeného důstojníka a starého přítele, než by nesplnil svou povinnost bránit svou vlast. Byla to otázka svědomí. Po tomto incidentu byl Josef Mašín degradován a vyhozen z armády. Ale Mašín nerezignoval, nevzdal se a šel svou cestou, pochopitelně.

Když se Mašín 15.března 1939 vrátil domů do Dolní Liboce, jeho žena byla šokována tím jak vypadal. Odznaky, nárameníky a vyznamenání měl z uniformy strhnuté. V obličeji a na rukou měl modřiny, škrábance a rány.

Mašín se zamkl v obývacím pokoji.
Když se zase objevil, řekl Zdeně: „Dosud jsem byl poslušen rozkazů, ale od této chvíle budu jednat sám.“ Od toho dne se Mašín cele věnoval práci v odboji. Kdykoliv se ho někdo zeptal na jeho profesi, odpovídal ironicky: „Jsem na volné noze.“


Mašín nepracoval osamocen dlouho, protože se k němu připojili výše uvedení Morávek a Balabán. O jejich činnosti existuje mnoho materiálů, článků, knih a dokonce film, takže se nebudu rozepisovat více, ale nemohu vynechat jednu velmi důležitou věc pro zbytek vyprávění. 13.května 1941 byl Josef Mašín dopaden a uvězněn gestapem, aby byl 30.6.1942. popraven, aniž by to jeho rodina věděla. Shodou okolností se po válce, v červenci 1946, dostal do rukou Zdeny Mašínové kus složeného toaletního papíru, což byl poslední dopis od jejího manžela, který ukryl do škvíry ve stěně své cely.

Drahé moje děti!
Posílám Vám poslední svůj pozdrav před svým odchodem na věčnost. Poslední má myšlenka platí jen Vám, a to mne nejvíce tíží, neboť jste dosud ještě malé a potřebovaly byste mé největší péče. Bohužel Vás musím opustit. Dnes ještě nechápete vše, ale až budete starší, jistě pochopíte. Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti odvěkým našim nepřátelům – Němcům, kteří naši vlast a národ chtějí porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byli podrobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. Pamatujte, že hájit svobodu své vlasti a národa jest první povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou tak musíte postupovat. V tomto boji jsem podlehl. Věřím však pevně, že naše svatá věc zvítězí. Zůstanete zde nyní jen se svou mamičkou. Musíte ji poslouchat, abyste jí ulehčili její těžký úkol a starost o Vás. Ty, Radko, jsi nejstarší, vím, že jsi rozumný a vážný chlapec. Buď oporou a rádcem Pepovi a Nenušce! Ty musíš zastupovati mne. Spoléhám na Tebe. Ty, Pepíčku, musíš pomáhat mamičce a Radkovi. Starejte se o Nenušu a nikdy ji neopusťte! Jest nešťastný chudáček, jenž bude potřebovat Vaší péče. Mějte se vzájemně rádi a nikdy se neopouštějte, pomáhejte si vždy a ve všem s láskou a porozuměním! Učte se pilně, abyste byli vzdělanými a prospěšnými lidmi. Buďte vždy svědomití a čestní! A nyní Ty, moje drahá Nenušo – moje sladká holčičko. Buď šťastná a nezapomínej na svého tatíčka, který Tě měl tolik rád. Vím, že máš dobré srdéčko, že máš ráda svoji mamičku a bratříčky, že jim budeš dobrou [...nečitelné...] Chlapci, mám ještě jedno přání. Jeden z Vás se ujme rodného statku. Ovšem, není to žádná podmínka. Nebudete-li mít chuti, nemusíte. Tím končím, moje nejdražší děti! Líbám Vás v duchu všechny i s Vaší mamičkou. Buďte šťastni! vlevo Josef / Ctirad / sestra Zdena / babička Emma Nováková / vpravo matka Zdena Mašínová
Váš milující otec

Ačkoliv oba hoši po tomto čtení dopisu už o něm nikdy nemluvili, měl na jejich životy mocný a trvalý vliv. Jejich otec obětoval svůj život v boji za svobodu. Byl přesvědčen, že člověk je určen svou povahou. Až do hořkého konce odmítal slevit ze svých zásad. Svým synům odkázal své vlastenectví a smysl pro povinnost a čest.



NEJMLADŠÍ VYZNAMENANÍ
Musím se přiznat, že jsem nevěděl, myslím, že to neví ani drtivá většina kritiků bratrů Mašínů, kteří pochybují o jejich odvaze a neustále je porovnávají s jejich otcem, že v roce 1946 byli oba bratři osobně vyznamenáni prezidentem Benešem za jejich boj proti nacistům československou medailí Za chrabrost. Udílela se vojákům za statečnost v poli a oba bratři, kterým bylo teprve 15 a 14 let, byli jejími vůbec nejmladšími nositeli. Byli na toto vyznamenání ohromně hrdí. A za co ji dostali?
1. Na podzim roku 1944 Němci přes Poděbrady převáželi ruské válečné zajatce. Dvěma uprchlíkům pomohli, dovedli je domů a schovat ve větrací šachtě. To samozřejmě byla velmi riziková akce, protože jejich rodina byla kvůli otcově odboji na mušce gestapa, byla pod stálým dohledem a každou chvilku v jejich bytě probíhala prohlídka.
2. Ke konci války našli vesničané u kolejí po jednom vlakovém transportu tři těla, židy, kteří ještě jevili známky života. Ti se dostali k plukovníkovi Vaňkovi, kterému posléze mladí Mašínové ukázali písečné náspy v nichž žily kolonie králíků a kde měli vyhloubené úkryty. Zde tito židé, jeden z uvedených Rusů a plus další dva byli schovaní a Mašínové je zásobovali jídlem.
3. V noci chodili chlapci na železniční trať a když byla červená, vylézali na vlaky směřující na východ, na kterých byly převáženy tanky, letouny a kulomety. Bratři s pomocí kladiv rozbíjeli všechnu hydrauliku, přístroje a součástky, které rozbít šly.


BOJ ZAČÍNA
Ctirad a Josef s Milanem PaumeremVšichni dobře víme, co přišlo v únoru 1948 a jak to pokračovalo. A autorka samozřejmě musí tuto dobu a události popsat. Stovky lidí byli popraveni, tisíce uvězněni, mučeni, sedláci vyhnáni ze statků a další z domovů a to se samozřejmě muselo dotknou i Mašínovic rodiny – byly vystěhování a později ještě několikrát přestěhováni. Ale třeba i tím, že jejich přítelkyně dr.Horáková byla zatčena a popravena. Paní Barbara však nemůže v knize opomenou popsat i kamarádské vztahy bratrů s Milanem Paumerem, Vladimírem Hradcem a Zbyňkem Janatou, což je důležité pro další události.

V této době se chlapci, ale i mnozí jiní upřeli směrem ke Spojeným státům a doufali, že Američané zachrání Čechy. Netušili však, že politici to vidí jinak a vlastně jim ten stav vyhovuje.

Bratři zprvu chtěli zaútočit na systém zevnitř. Ale jejich sny o studiu na vojenské akademii a budování kariéry v armádě byly zmařeny – neměli vhodný třídní původ.

A proto se rozhodli jít svou cestou a zaměřit svůj boj proti pomahačům režimu – proti StB, SNB, milicionářům a polovojenským skupinám – proti těm, kteří směli nosit zbraně a vynucovat režimní požadavky.

Radek se vetřel do intenzivního, čtrnáctidenního kursu „branné“ připravenosti… Radek byl pilný student, absolvoval kurs s úspěchem a stal se potom sám instruktorem. Několikrát týdně Radek, Pepa, Zbyněk a Milan odcházeli do lesů a nacvičovali zneškodnění soupeře, odzbrojení ozbrojených protivníků a boj muže proti muži. …
Svůj střelecký výcvik přenesli ze skautské klubovny do sklepa domku Vladimíra Hradce, kde cvičili střelbu z pistolí a samopalů s ostrým střelivem. Na sklonku dne musel být každý pohyb automatický a provedený bezchybně. Věděli, že odplatou za sebemenší zaváhání či selhání v boji je smrt.

Mezi členy skupiny nikdy nedocházelo k nějakým rozvláčným diskusím o ideologii či cílech. Rozumělo se samo sebou, že každý je proti komunistům a jejich metodám. Cíl byl stejně prostý jako ambiciózní: svržení diktatury. Ale byl tu jeden zásadní problém.
Beze zbraní a peněz nemůže člověk provozovat odbojovou organizaci. Generál Mašín měl k dispozici celý plukovní zbrojní sklad, příjem ze svého statku – a piloti RAF z Británie shazovali za hlubokých nocí zásilky. Teď jeho synové začínali od nuly, nebo téměř od nuly.


Skupina uskutečnila dvě riskantní akce k sehnání zbraní – snažili se zmocnit zbraní z poděbradského muzea a ze skladů komunistické milice. Zbraně z muzea byly znehodnoceny – neměly uzávěry, a zbraně ze skladu byly špatně ošetřené a proto zrezavělé. Vše k ničemu.
Skupina doufala, že když bude mít dostatek kvalitních zbraní a další výzbroje, že bude moci udeřit režim na nějakém bolestivém místě – zaútočit na osobní vlak prezidenta Gottwalda, anebo na nějaký uranový transport do Sovětského svazu.

Jestli měli zahájit partyzánskou činnost v plném rozsahu, potřebovali výzbroj sjednotit a zjednodušit. Potřebovali funkční, moderní výzbroj a odpovídající množství munice. Existoval jediný logický zdroj: stanice SNB.

A tak si vybrali stanici SNB v Chlumci nad Cidlinou.


CHLUMEC NAD CIDLINOU
Milan zastavil u chlumecké železniční stanice a ztlumil motor, zatímco Pepa a Radek přešli ulici ke stanici SNB. Radek zazvonil.
Dveře se otevřely.

Bratři vešli do malé předsíně. Za ní byla malá služební místnost a odtud vedly schody, patrně do nějaké společenské místnosti v patře. Pepa zavřel dveře na ulici a Radek vytáhl z rukávu ukrytou ocelovou tyč. Udeřil s ní muže do zátylku. K Radkovu překvapení se ten člověk nesložil. Klopýtl, otočil se a nemotorně se snažil vytáhnout pistoli. Zatímco se policista sápal po pistoli, Pepova pravice vyletěla k náprsní kapse a sevřela se kolem pažby pistole. Díky výcviku reagoval automaticky. Zamířil, uchopil zbraň pevně oběma rukama a dvakrát stiskl spoušť. Zpětný ráz zbraně jej prudce dvakrát udeřil do ruky. Vyhozené nábojnice se odrazily od zdi. Policista se zhroutil na zem.
Byli prozrazeni. Pokud je v budově nějaký další policista, tak v tuhle chvíli běží poklusem ze schodů. Bratři vyběhli ven, zabouchli dveře a hnali se k taxíku.

O útoku na chlumeckou stanici SNB se nepsalo v žádných novinách, ani o něm nehlásil rozhlas, ale zpráva se roznesla rychlostí požáru po celém okolí a ústním podáním byla ještě zveličena, takže se nakonec mluvilo o tom, že bylo zabito dvanáct policistů a stanice SNB byla zdemolována.



Skupinu první neúspěch neodradil. Potřebovali zbraně. Teď hned! Byla navržena stanice SNB v Čelákovicích.


ČELÁKOVICE
Radek zazvonil. Dlouhou dobu se nic nedělo. Potom se dveře pootevřely. Stejně jako v Chlumci byly zajištěny na řetěz.
„Co chcete?" zeptal se esenbák.
„Kus odtud došlo k nehodě," odpověděl Radek. „Srazila se dvě auta. Jeden z řidičů je podle všeho opilý a snaží se ujet!"
Esenbák přikývl. „Vraťte se tam a počkejte na mě. Hned tam přijedu na kole."
Radek mu vysvětlil směr a odešel. Když policista přijel na místo, Radek se Zbyňkem zrovna dorazili. Vrhli se muže s pistolí, srazili ho na zem a odzbrojili. Svázali mu ruce za zády, šoupli ho do sanitky. Radek hodil jeho kolo do příkopu. Potom skočili do auta, zabouchli dveře a Milan vyrazil vpřed.
„Dejte mi klíče!" nařídil Radek.
„Ne!" odpověděl esenbák.
„Dejte mi ty klíče!"
Policajt, s očima upřenýma na pistoli, pomalu vytáhl z kapsy klíč na řetízku a podal mu jej.
Milan zastavil u stanice. Zbyněk a Radek dovedli policajta ke dveřím stanice, otevřeli a nahnali ho do služebny.
„Kde máte zbraně?" dožadoval se Radek.
Esenbák neodpovídal. Otevřeně studoval ve světle jejich tváře. Bylo jasné, zeje zkušený a nijak neskrývá, že si dává na čase, aby si vryl jejich rysy do paměti. Potom kývl hlavou směrem ke skříni. Byla opatřena mohutnou kovanou závorou a velkým visacím zámkem.
„Dejte mi klíč!" řekl Radek.
„Jedině velitel stanice má klíč."
Nezdržovali se zjišťováním, jestli lže. Odsunuli velikou dřevěnou skříň od stěny a povalili ji na podlahu. Dopadla s hromovým hlukem a její obsah zarachotil. Zadní stěna byla jenom z tenké překližky a dala se do ní snadno prokopnout díra. Mezi dřevěnými třískami se povalovaly bez ladu a skladu pistole, očividně zabavené staré krámy. Ale to nebylo všechno. Bylo tam taky pět zbrusu nových samopalů, množství zásobníků a několik nových služebních pistolí. Konečně, po třech nezdařených pokusech a navzdory ohromným překážkám, měli úspěch!
Zatímco Zbyněk vlekl zbraně do sanitky, Radek se otočil k příslušníkovi. Muž si je vzdorně prohlížel.
„Soudruhu," řekl mu Radek. „Teď tě musíme uspat, abys nám „dělal nějaké zmatky, než zmizíme."
V duchu neměl žádné pochybnosti. Tenhle příslušník znal jejich tváře a podal by jejich podrobný popis. To nemohl Radek připustit. Ale musel se rovněž vyvarovat chyby z chlumeckého nezdaru: nesmí dojít ke střelbě. Položil příslušníka na kavalec, k nosu a ústům mu přiložil kapesník s chloroformem a čekal, dokud chlapa neuspal. Potom vytáhl z pochvy u opasku skautský nůž a podřízl muži hrdlo – přesně tak, jak ho to naučil jeho instruktor.
Radek zavřel staniční dveře a pospíchal za Zbyňkem. Jakmile zabouchl dveře sanitky, Milan sešlápl pedál plynu až k podlaze. Vozidlo vyrazilo nejvyšší rychlostí zpátky ku Praze, s drahocenným pokladem zbraní. Dokonce ani StB ve svém neúnavném pronásledování třídního nepřítele nebude zastavovat sanitku, aby kontrovala občanské průkazy.

A opět se šeptanda rozběhla naplno. Už v 10 hodin dopoledne příštího dne kolovaly v hlavním městě a okolních městech historky o novém útoku, přestože tisk a úřady zachovávaly naprosté mlčení.
Parašutisté ze Západu zaútočili na příslušníky SNB!
Tohle jsou první výstřely třetí světové války!
Američané přicházejí!
Američané zachrání Čechoslováky!
„Po těchhle útocích přesvědčovaly hysterické manželky své muže, aby odešli od policie," vzpomínal Radek. „Přesně tohle jsme chtěli. Naše psychologická válka účinkovala."



NEUSKUTEČNĚNÉ POVSTÁNÍ
Krátce po přepadu stanice SNB v Čelákovicích měla Zdena Mašínová pro syny několik vzrušujících novinek. Skupina vojenských důstojníků připravuje povstání. Na tenhle okamžik čekali. Protiúder demokratických sil byl na spadnutí a malá poděbradská skupina byla připravena.
Ve stanovený den se Zbyňa, Milan, Radek a Pepa sešli u Mašinu v bytě plni vzrušení. Mašínovi teď bydleli v malém bytě ve středu města, vedle hotelu Tlapák. Před nedávném, naprosto bez varování, je komunističtí pohlaváři vystěhovali z jejich domova Na Chmelnici, aby udělali místo nějakému členovi strany. Teď seděli čtyři mládenci u rádia v těsném bytě a čekali se zbraněmi v rukou na signál o povstání v Praze. Čekali celý den. Snesla se noc a oni stále čekali, přecházeli sem a tam, nabiti potlačovanou energií. Čekali se stále slábnoucí naději až do půlnoci, ale povolání do zbraně nepřišlo. Později se dozvěděli, že hlavní protagonisté byli pochytáni a zatčeni dříve, než stačili něco podniknout. Milan vzpomínal: „Když jsme s Radkem o tom mluvili, došli jsme k závěru, že spiknutí bylo příliš komplikované, příliš rozsáhlé, že o něm vědělo příliš mnoho lidí, a proto selhalo."

Nezdařené povstání znamenalo pro jejich malou, bezejmennou skupinu kritický bod. S každým uplynulým měsícem dramaticky rostla obtížnost a riziko odbojové práce. Roku 1951 ukončili Zbyňa, Milan, Radek, Pepa a Vladimír školní docházku. Bydleli v různých městech, roztroušených po celé republice. Chodili do zaměstnání a neměli žádné rozumné vysvětlení pro své absence. Milan vzpomínal: „Pokaždé, když jsme se pouštěli do nějakého plánu, byl tu problém se zaměstnáním. Lidé chtěli vědět: „Byl jsi nemocný, nebo co s tebou bylo?', takže co jsem jim měl říct?“ Nikdo z chlapců ani z jejich rodinných příslušníků nevlastnil použitelný dopravní prostředek, a tak se koordinace jejich akcí stávala logistickou noční můrou. Komunistický parlament mechanicky schvaloval stohy nových zákonů, rychle měnících Československo na stalinistický policejní stát. Vlastnictví kopírovacího stroje mohlo vést k trestnímu stíhání. Bylo naprosto nemožné získat podrobné mapy. Bratří Mašínové docházeli k závěru, že musí republiku opustit a prodělat opravdový výcvik v partyzánském vedení války, aby mohli efektivně pokračovat ve svém boji. „Vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy očividně naznačovalo, že Západ shromažďuje vojenské síly a brzy udeří," vzpomínal Radek.

Bratři a jejich přátelé hodlali jít ve stopách předchozí generace. Odejdou na Západ a vrátí se do vlasti jako předvoj osvobozeneckých armád.



Ale opustit zemi v druhé polovině roku 1951 bylo stále těžší. V létě komunisti schválili Zákon o pohraniční stráži a na podzim neprodyšně uzavřeli hranice Československa se západem. Vesnice v pohraničí byly násilně vystěhovány a srovnány se zemí. Vyrostly tu strážní věže a stovky kilometrů ostnatého drátu a elektrických plotů se vinuly podél obnažené hranice, kde byly poraženy široké pásy lesa, aby byla zajištěna ničím neomezená viditelnost. Skupina se přesto připravovala k odchodu – nákladním opancéřovaným autem prorazí hranice. Jenomže další zákon málem zhatil připravovanou akci – firemní auta se nesmějí pohybovat dále než 50km od místa registrace. Podařilo se jim zfalšovat formuláře a přípravy běžely dál.
Známý rodiny požádal Radka, aby mu pomohl s jedním ilegálem za hranice. Odsouhlaseno. Jenže ilegál těsně před akcí se šel rozloučit s rodinou, byl chycen a u výslechu se přiznal k plánovanému útěku a samozřejmě jmenoval i Radka. Ten byl zatčen, o něco později i strýc Borek a Pepa. Ostatní se stačili i se zbraněmi ztratit.


ODKLAD
Vazba, StB, výslechy, mlácení, odpírání spánku, lži a intriky, nastrčení spoluvězni. StB vyšetřovala Pepu, Radka a strýce Borka téměř šest týdnů, aniž by se zmínila o konkrétních obviněních. Později vyšlo najevo, že stbáci si plánovaný útěk s ilegálem nespojují s událostmi v Čelákovicích a v Chlumci.
Nakonec Pepu a strýce Borka propustili zhruba po třech měsících. Radek v Pankráci čekal jedenáct měsíců na soud, aby byl následně odsouzen na dva a půl roku práce v jáchymovských uranových dolech.

Autorka na následujících stránkách popisuje podmínky v lágru, zacházení s vězni, otrockou práci s uranovou rudou, při které neměli vězni žádné ochranné pomůcky, ale také snahy Radka sabotovat těžbu.
Zbytek skupiny si uvědomoval, že jim čas utíká, protože příští rok by měli být povoláni do armády, zřejmě k PTP, pak další aktivity a útěk budou znemožněny. Skupina se rozhodla Radka zachránit. Ale jak? Plány a informace k Jáchymovu nešly sehnat, nevěděli, kde ho najít, tak se pokusili si tam najít práci, ale byli odmítnuti, protože měli špatný kádrový profil a byli žádáni pouze důlní specialisté. Pepa se rozhodl si dojít pro informace do Západního Berlína a to s pomocí Egona, což byl etnický Němec. U hranic Egon selhal. Cesta zpět. V té době se ke skupině přidal Václav Švéda. Následně se rozhodli, že podplatí strážné, aby získali informace o Radkově pobytu. Takže potřebovali peníze a také nějaký dopravní prostředek – motocykl. Cílem byl vůz závodu Kovolis, ve kterém s přivážely každých 14 dní výplaty zaměstnancům. Přípravy na akci se rozjely.


KOVOLIS
Tentokrát čekali u silnice jenom Vašek a Pepa. Milan byl už odveden do armády a byl na cestě na Slovensko. Když auto vyjelo ze zatáčky, Vašek vystoupil na kraj silnice a zvedl podomácku vyrobenou plácačku. Skokan si bezpochyby myslel, že se jedná o další z mnoha kontrolních stanovišť milice po celé zemi, kde bdělé skupiny soudruhů proháněly západní agenty, sabotéry, kulaky a další nepřátele státu. Auto zastavilo u krajnice.
„Čest práci!" zvolalo osazenstvo.
„Čest práci!" odpověděl Vašek, který teď přistoupil k postrannímu okénku s vážným výrazem ve tváři. „Občanské průkazy, prosím."
Pepa viděl, že Skokan hodlá ukázat tomuhle „milicionáři", že on sám je také velké zvíře.
„Co takhle, kdybys nám ukázal občanku napřed ty, soudruhu?!" vyštěkl Skokan na Vaška.
Pepa si rychle stoupl na stranu řidiče a vytáhl zbraň. To soudruha Skokana umlčelo.
„Já jsem příslušník StB," oznámil Pepa pevným hlasem. „Je někdo z vás ozbrojen?"
Podle Zbyňka měla mít zbraň pouze jediná osoba, bezpečnostní referent Skokan. Pepa viděl, že Skokan si všiml něčeho divného – Pepa neměl na sobě uniformu – ale přesto byl pořád ještě ochoten podřídit se požadavkům StB a milice. V té době být zastaven esenbáky v civilních šatech uprostřed pustiny nebylo v Československu nic neobvyklého.
„Ano, já jsem," odpověděl.
„Prosím vaši zbraň," řekl Vašek a natáhl ruku. Skokan mu svou pistoli mlčky předal.
„Má ještě někdo jiný zbraň?" zeptal se znovu Pepa.
„Ne," řekli všichni čtyři rychle.
Jediný pohled dovnitř vozu řekl Pepovi a Vaškovi, že mají problém. Počítali s tím, že v autě budou tři lidé a že je odvedou z vozu do malého remízku, bažantnice v blízkosti vesnice Horky. Ale teď seděl na zadním sedadle čtvrtý pasažér – žena, která byla tak tlustá, že Pepa měl vážné obavy, jestli dokáže ujít byť jeden kilometr.
„Pracujeme na policejním vyšetřování v Horkách a očekávají nás tam," oznámil jim Pepa. „Prosím, vystupte si, soudruzi." Pepa pokynul řidiči a bezpečákovi.
„Počkejte minutku..." zaprotestoval Skokan. „Jsem náčelníkem závodní ostrahy a tady soudruh Rosický je také členem závodní milice. Museli bysme být informováni..." Skokan už měl očividně podezření.
„Je to úplně nová záležitost," snažil se Pepa zachránit situaci. „Soudruzi, mějte chviličku strpení! Všechno se brzy vysvětlí."
Podívali se na Pepovu zbraň, a to byl konec diskusím. Řidič a Skokan poslušně vystoupili. Žena a Rosický seděli na zadním sedadle a nic neříkali. Rosický se díval naštvaně. Pepa si sedl na řidičovo sedadlo, zasunul svou pistoli P38 do kapsy, odkud ji mohl rychle vytáhnout, a rozjel se. Vašek jej následoval pěšky s řidičem a bezpečákem.
Náhle se Rosický natáhl Pepovi přes rameno a sápal se po volantu. Auto prudce uhnulo. Pepa dupl na brzdy a vůz se na místě zastavil. Stejně dorazili k cíli cesty.
„Vystupte!" nařídil Pepa nekompromisně a sám rychle vystoupil z auta. Rosický a kantýnská se spěšně vysoukali ze zadního sedadla na opačné straně vozu. Pepa se pohledem přes pravé rameno ujistil, že lidé pracující na nedalekém poli pokračují v práci. Zatím si ničeho nevšimli. Pepa sáhl do kapsy pro pistoli. S překvapením zjistil, že je kapsa prázdná – pistole mu vypadla v autě z kapsy. Přesto bez zaváhání pokračoval jistým krokem ke kantýnské a pokladníkovi.
Rosický, otočený k Pepovi, jediným rychlým pohybem vytáhl pistoli ráže 6,35 mm a zamířil na Pepu. Kovový zvuk pojistky a závěru zasunujícího náboj do hlavně potvrdily jeho zřejmý úmysl. Rosický současně začal pozpátku ustupovat k příkopu za svými zády.
Stačilo pouze stisknout spoušť, a bylo po Pepovi.
„Ruce vzhůru!" štěknul Rosický. Ve tváři měl rozzlobený, odhodlaný výraz.
Pepa si bleskově uvědomil, že k němu asi nedojde včas, aby ho odzbrojil. Musí k Rosickému! Pořád je dělily víc než čtyři metry. Přesto pokračoval v chůzi, zmenšoval vzdálenost, usmíval se na něj a řekl klidně: „Soudruhu, to musí být nějaké nedorozumění. My jsme od Státní bezpečnosti. Chci vás vzít do Horky a tam se situace zakrátko vyjasní."
„Ruce vzhůru!" vykřikl znovu pokladník a nepřestával na Pepu mířit.
V tu chvíli si Pepa palčivě uvědomoval svou situaci – na poli pracovali lidé, Vašek a ti dva ostatní byli kilometr za ním. Příliš daleko. Pepa si bude muset poradit sám. Podíval se pokladníkovi zpříma do očí, sledoval každý sval v jeho tváři, aby odhalil jeho záměry. Pořád jej dělil jeden metr od ústí pokladníkovy pistole. Pepa neuhýbal pohledem, usmíval se. Ve zlomku vteřiny se vymrštil dopředu, udeřil pokladníka zespoda do paže, která vylétla vzhůru. Pistole zamířila nahoru, Pepa uchopil pokladníka za předloktí a stiskl mu zápěstí. Zkroutil mu ruku za záda a ve stejném okamžiku mu nastavil nohu. Pokladník ztěžka dopadl na zem tváří dolů do travnatého příkopu. Pepa padl na něj a stále mu svíral ruku držící pistoli. Byl to cvik, který v poděbradských lesích procvičoval stokrát. Zápasili teď o zbraň na zemi. Rosický byl daleko těžší než Pepa a bojoval zarputile. Jak se váleli v Přikopu, Pepa uvolnil protivníkovo držení pistole, s námahou vytlačil jeho ozbrojenou ruku vysoko za jeho záda. Posléze dostal prst na spoušť, vtiskl hlaveň mezi Rosického lopatky a dvakrát zmáčkl. Pepa po skončeném zápase vyskočil na nohy a prudce oddechoval. Soudruh Rošický, který přísahal chránit se zbraní v ruce zájmy strany, ležel nehybně v příkopu. Pro něj to všechno skončilo.
Kantýnská vrhla pohled na nehybného pokladníka rychlý pohled, rozběhla se k remízku a z plných plic křičela. Pepa běžel za ní a volal: „Stůjte! Okamžitě se zastavte!“
Měla takovou nadváhu a byla tolik z formy, že mu nedalo žádnou práci ji dohonit.
Zastavila se a prosila: „nestřílejte! Prosím vás, nestřílejte mě!“
„On lhal!“ řekl Pepa vyčítavě. „Řekl, že není ozbrojen!“

Než se rozešli, Pepa s Vaškem zkontrolovali obsah aktovky. Bylo tam 850 000 korun ve stokorunových bankovkách. Skupina teď měla finanční zdroje pro další činnost.

Byli si dobře vědomi, že později by mohli být obviněni, že spáchali loupež kvůli osobnímu obohacení, a tak se všichni dohodli, že nikdo z nich se osobně žádné peníze nevezme. Byli partyzáni, ne zločinci. Nakonec skupina určila, že pokladníkem bude Zbyněk Roušar, přítel Zdeny Mašínové. Roušar byl bývalým důstojníkem RAF,který složil jako československý konzul v belgickém Kongu, než jej komunisti vyhodili z diplomatických služeb.



Potom došlo k náhlému zvratu. Prezident Gottwald zemřel a jeho nástupce vyhlásil amnestii a tudíž byl Radek propuštěn o rok dříve. Vrátil se vyhublý a nemocný, aby našel ještě více nemocnou matku v nějaké hrozné chatrči.
Přesto začali plánovat další akce a odchod přes hranice. „Uranový“ vlak doprovází vagon estébáků – dobrý cíl. Dalším prezident a nejvyšší bolševici. Musí sehnat výbušniny. Ale čas běžel a přízrak nástupu na vojnu jim byl v patách. Milan dokonce byl už na Slovensku u tankistů. Nakonec se dostali donaritu v dole na stříbro u Kutné Hory.
Mezitím se snažili dokázat, že komunisti nemají plně zemi pod kontrolou a také poškodit socialistické hospodářství, které bolševici ukradli sedlákům a to formou různých sabotáží.

Té noci vyrazili Radek s Vaškem na kolech. Měli v plánu objet jedenadvacet vesnic a podpálit stohy slámy jednotlivých zemědělských družstev. Zapalovače byly načasovány tak, aby požár vypukl teprve potom, až svou okružní jízdu dokončí. Všechno klapalo jako hodinky až do chvíle, kdy na Radkově kole začal padat řetěz.

Z vesnice šlapali na kolech po cestě vedoucí přes nějaký můstek tak rychle,jak jen mohli. Radkovi znovu spadl řetěz. … Náhle k němu zezadu dojeli dva chlapi na kolech. Vašek bez váhání vyskočil na kolo a odjel. Nechal Radka, ať se o sebe postará sám. Radek se pomalu postavil, zatímco oba muži projeli kolem něj a zastavili. Kola postavili napříč přes silnici. Bylo jasné, že se jedná o milicionáře.
„Co tu děláš?“ vyštěkl na něj jeden.
Radek neodpověděl. Místo toho vytáhl pistoli, rychle zamířil a dvakrát vystřelil. Jedna rána mířená do hrudi, druhá do hlavy. Zasažený chlap pustil kolo a padl na zem. Druhý okamžitě odhodil kolo a sprintem se pustil do obilného pole.

Režim sáhl rychle k protiakcím. Na venkově muselo každé zemědělské družstvo stavět hlídky.



Krátce nato obdržel Pepa povolávací rozkaz k PTP. Ale v USA vyhrál volby hrdina 2.sv.války Eisenhower, který slíbil osvobodit východní Evropu. Skupina věděla, že uprchlíci z východní Evropy jsou přijímáni do speciálních jednotek, které vytvářejí v Západním Německu pro akce v týlu nepřítele v nadcházející válce. Vzhledem k tomu, že možná za pár týdnů začne třetí světová válka, rozhodli se, že je čas zemi opustit. A tak se začali Radek, Pepa, Milan, Vašek a Zbyněk připravovat.


ODCHOD
Matce bratři Mašínové neřekli den odchodu, ale prostě jednoho dne zde nebudou, ale utěšovali ji slovy, že hned po vypuknutí války jsou zpět. Vašek, který opouštěl ženu a dvě malé děti, měl sevřené srdce, ale také věřil, že se brzy vrátí. Milan zfalšoval záznam ve vojenské vycházkové knížce a připojil se. Od přítele matky získali podrobnější mapu pohraničí kolem Hory Svaté Kateřiny a z časopisu pouze schématickou mapu Východního Německa.
Rozdělili se na dvě skupiny a vlakem dojeli do Chomutova a následně autobusem blíž k hranicím, které překročili v noci. Rozhodli se pochodovat v noci a přes den být ukrytí.

Nemám v úmyslu zde podrobně popisovat celou strastiplnou cestu přes Německo do Berlína, to si prostě kupte Odkaz, ale věřte, že vám při čtení bude zima, budete mít hlad, strach a voda vám bude čvachtat v botách. Ale nic to nebude proti tomu, co musela tato pětice, ze které se postupně stala jen trojice, ve skutečnosti absolvovat. Je to šílené, jako byla šílená ta doba. Skupina pochodovala v říjnu, takže k ránu klesala teplota vzduchu pod bod mrazu, hodně pršelo a občas se déšť měnil ve sníh. Bylo chladno, neměli se kde usušit, kde ohřát, co jíst, takže se k sobě tiskli, jedli co našli na polích – zbytky mrkve, zelí, řepy, přemrzlá a shnilá rajčata, pili dešťovou vodu, vodu z nádrží, mnohdy však vůbec nic. Ale hlavně začalo skupinu postupně pronásledovat přes 24 tisíc východoněmeckých policistů a Ruských vojáků! Většinu cesty ušli chlapci pěšky, jen mnohem menší část urazili vlakem. Ke svému velkému údivu jim i v kritických momentech pomohli civilisté – Němci, od kterých by to čekali nejméně, když několik let předtím jim nacisti popravili otce. Tito odvážní civilisté, kteří pomocí riskovali strašně moc, neboť v NDR panovaly poměry stejně zběsilé jako v Československu, jim poskytly potraviny, odpočinek a peníze na cestu. (Když padla železná opona, tak se podařilo Mašínům tyto lidi najít a dodnes jsou velcí přátelé, kteří si často volají a vídají se.)


kniha ODKAZ


PŘESTŘELKA V UCKRU
Pepa vystoupil s Vaškem. Potom je pospíchající cestující rozdělili a on pokračoval v chůzi sám. Na nástupišti uviděl pět příslušníků Vopo, rozestoupených podél celé délky vlaku. Zostra se nadechl, napřímil se a rozhlížel se po přátelích. V davu před sebou viděl jenom Vaška. S obavami se znovu otočil po policistech. Byli ozbrojení a zdálo se, že na něco čekají. Podal svou jízdenku kontrolorovi jako všichni ostatní a pospíchal, teď už znovu s Vaškem po boku, k hlavnímu východu z nádražní budovy. „Na nástupišti bylo pět ozbrojených Vopo," procedil směrem k Vaškovi mezi zuby. Na okamžik se jejich pohledy střetly. Problém. Možná tu čekali na ně.
Před nimi byl východ, úzké, vysoké, dřevěné dveře se skleněnými výplněmi. Tenhle styl byl moderní na přelomu 19. a 20. století.

Několik lidí už jimi zmizelo ve tmě. Pět kroků. Dva kroky ke dveřím. Dveře se s bouchnutím zavřely. Ještě jeden krok. Vašek se natáhl, aby je otevřel. V tu chvíli před ním vyskočil mladý policista.
„Personalausweis, bitte!" (Průkaz, prosím!) požádal Vopo, s rukou na opasku. Dřevěné dveře se s hlasitým bouchnutím zavřely. Vašek sjel pohledem dolů a uviděl, že policajt má v černém pouzdru 9mm automatickou pistoli P38.
Vašek se usmál. „ leh bin Grieche, " začal omluvně, uvolněným tónem. „Jsem řecký dělník, pracuju v cihelně v Drážďanech a průkaz jsem si zapomněl." Pepa proklouzl za Vaškem ke dveřím, ale policajt napřáhl ruku a zprudka ho zastavil. „ Und Sie sind auch Grieche? " (A vy jste taky Řek?). Pepa postřehl v jeho hlase sarkastický tón. Nic neřekl a Vopo se zasmál vlastnímu žertu. Teď už se za Pepou a Vaškem nahrnula skupina cestujících včetně Radka, Milana a Zbyňka.
Po Pepově boku se vynořil Radek. „ Was ist denn los? " (Copak se děje?) chtěl vědět.
Policajt se podíval na Radka. „ Und Sie auch? " (A vy taky?)
Rychle z davu vylovil Milana a Zbyňu. „ Sie und Sie, bei Seite treten, Hier rein. " (Vy a vy, ustupte. Tady dovnitř.) Postrkoval pětici do chodby po své pravici. Nemělo cenu se zpěčovat. Okolo bylo moc lidí. Poslušně zašli do chodby. Byl tu pár dveří a dvě zamřížovaná okna a pod každým oknem lavice u stěny. Byla to slepá ulička.
Vopo nařídil: „ Warten Sie!" (Čekejte!) a vydal se k někomu za rohem, v hlavní hale. Pepa rychle zkontroloval dveře. Byly zamčené. Radek sledoval Pepu, jak prohledává uzavřený prostor. Odsud není úniku. Ale žádný si nedělal velké starosti. Oba si v duchu probírali nouzový plán skupiny a připravovali se na to, co je čeká. Tohle byla situace, kterou mnohokrát nacvičovali, takže reagovali naprosto automaticky a nemuseli o své činnosti nijak složitě přemýšlet. Půjdou za policisty do jejich služebny či kamkoliv mimo zraky veřejnosti, přemohou je a potom uspí chloroformem.
Policista se vrátil k pětici přátel. Prohlížel šije pronikavýma očima a na tváři se mu nehnul ani sval. Několik cestujících zmizelo na ulici, ale shromáždil se tu chumel čumilů, kteří na ně civěli. Většinou to byli civilisté, mezi nimi jeden uniformovaný voják v kožených botách a s kufříkem. Náhle přátelé uslyšeli dupot mnoha okovaných bot. Skupina osmi či deseti policistů s pistolemi a samopaly StG 44 oběhla roh a chodbu zcela zablokovala – policajtů bylo daleko víc, než s kolika počítal jejich nouzový plán. Teď byl plán k ničemu. Policisté odjišťovali zbraně, ozvalo se rachocení závěrů. Vyšší důstojník Vopo, starší chlap s vrásčitým obličejem v černých důstojnických holínkách a rajtkách stál poněkud vepředu před ostatními policisty v černých uniformách. S nabitou pistolí v ruce zařval: „ Hande hoch!" Zvolna se k nim blížila celá falanga, s namířenými zbraněmi.
Milan vytáhl neochotně ruce z kapes. Pomaluje sunul nahoru. Nenápadně pokukoval po ostatních, co budou dělat. Zdálo se, že všichni ostatní mají ruce také nad hlavami. Komisař podruhé zařval „Hande Hoch!" a vrhl se na Radka, který měl ruce pořád ještě v kapsách, srazil ho na lavici a potom na podlahu. O chvíli později uslyšel Milan ohlušující explozi, po které následovalo staccato výstřelů. Masa policistů rychle ustupovala. Milan se podíval dolů a uviděl na podlaze muže ležícího tváří k zemi, s otevřenou rudou ránou v týlu lebky. Milan vyrazil jako šipka v patách jednoho z kamarádů. Vrazil do chumlu cestujících a policistů, tlačících a odstrkujících se u východu. Všichni se najednou snažili dostat ze dveří. Když vybíhal ven, duněla za ním další střelba. Z davu, zápasícího o přístup ke dveřím, se ozývalo ječeni a výkřiky.
Před budovou stálo celtou pokryté policejní nákladní auto. Kolem něj pobíhalo zmateně několik policistů. Milan běžel ze schodů, ale osoba před ním měla pořád náskok, prchala jako o život.
„Kdo je to?" zařval Milan.
„Milane?" Byl to Vašek.
„Jo!"
Oba nepřestávali utíkat. Na jedné straně ulice dvě nebo tři pouliční lampy osvětlovaly celý prostor slabým, nažloutlým světlem, ale o něco dál po silnici se rozvírala náruč spásné temnoty. Oba se hnali po silnici tím směrem. Z domu na pravé straně vyšel nějaký muž a křičel na ně: „ Was ist los? " (Co se děje?) Ignorovali ho a prchali dál.


Jako ve zpomaleném filmu Pepa sledoval policistu, jak se k němu otáčí zády a kývá na své soudruhy. „To je ono!" pomyslel si Pepa. Náhle uvažoval chladnokrevně, smysly neobyčejně ostře vnímaly okolí. Věděl, že se může na Radka a na své kamarády spolehnout. Každý z nich věděl, co dělat. Radek měl pravou ruku pořád ještě v kapse. Pepa obezřetně sáhl do náprsní kapsy a odjistil pistoli.
Masa policistů v černých uniformách se přihnala kolem rohu a odjišťovala a nabíjela přitom zbraně. Policisté měli ve tvářích sebevědomé výrazy, vědomi si své převahy. Ten malý, očividně velitel celé akce, zařval: „Hande hoch!". Když nikdo nereagoval, namířil svou pistoli P 38 přímo na Radka. „Hande hoch!" Pepa zvolna zdvihl ruce k hrudi. Koutkem oka viděl, jak se sporý, rozlícený oficír vrhá na Radka. Radek si s tím chlapem bude muset poradit. Přímo před Pepou stál další policista, mířící napřaženým samopalem StG 44, schopným vypálit v jedné salvě dvacet projektilů, přímo na Pepu. Pepa bleskově vytrhl z náprsní kapsy pistoli, zamířil na policistu a jednou vypálil. Potom ještě jednou. Výstřely zanikly v explozi palby, která v malém, uzavřeném prostoru zněla jako hromobití. Pepa viděl malé obláčky sádrového prachu odlétat z míst, kde projektily zasáhly zeď. Muž se samopalem se složil na zem. Na tvářích policistů se objevil výraz překvapení a strachu. V nepořádku ustupovali. Pepa rychle znovu zamířil a vypálil jednu ránu na důstojníka zápolícího s Radkem, potom přeskočil tři těla, ležící na podlaze v tratolišti krve, a hnal se hlavní nádražní halou.
Všude bylo cítit štiplavý zápach korditu. Hala byla prázdná, až na zpanikařený dav tlačící se na vzdálenějším konci u dveří na perón, kde se tlupa policistů a civilistů snažila prodrat úzkou škvírou ven – všichni najednou. Kontrolor jízdenek svou kukaň už opustil. Pepa namířil pistoli na prchající dav a znovu vypálil jednu ránu. Nikdy neviděl tolik lidí prodrat se tak malými dveřmi v tak krátkém čase. Otočil se a uviděl Radka, jak stojí sám na vzdáleném konci slepé chodby. Hluk střelby v úzkém prostoru byl naprosto ohlušující. Teď, když utichl, bylo ticho absolutní. Vzduch byl plný hustého kouře.
Pepa vyrazil ze dveří. U náklaďáku, který stál naproti východu, nikdo nebyl. Bylo tu dvouramenné schodiště -jedno vedlo doleva, druhé doprava. Skočil na levé a do křoví v blízkosti náklaďáku vystřelil ještě jednu ránu, aby udržel policisty na zemi. Někdo na autě zakřičel, „ Was ist denn los?!" Jedinou známkou života byly dvě postavy vzdalující se poklusem vlevo po ulici. Pepa se po svém posledním výstřelu otočil a rozběhl za nimi. Rychle snižoval jejich náskok.


Když zazněl druhý rozkaz, Radek měl ruce pořád ještě vražené hluboko do kapes. Pravou rukou pevně sevřel pažbu své P 38. Komisař se bez varování vrhl kupředu a praštil ho do prsou. Rána vyrazila Radkovi dech a srazila jej na lavici. V tu chvíli si všiml dalšího Vopo, přímo za komisařem, jak na něj míří pistolí P 38. Radek vyskočil, vytáhl z kapsy pistoli, namířil ji na policistu a stiskl spoušť. Ozvalo se jenom hlasité cvaknutí. Selhal náboj! Munice byla stará, z války, a nábojnice byly levné, vyrobené z oceli místo z mosazi. Radek natáhl závěr a dostal do komory další náboj. Znovu na policistu namířil a vystřelil podruhé. V tu chvíli komisař Radka znovu praštil. Tvrdě. Radek se složil a komisař se na něj vrhl celou vahou těla, přičemž chytil jeho pravou ruku do pevného sevření. Dostal jsem toho chlapa? Blesklo Radkovi hlavou. V tom momentě se komisaři podařilo posadit se Radkovi na hruď a přitisknout mu roztažené paže k podlaze. Radek se zuřivě zmítal a snažil se vyprostit z komisařova železného sevření a dostat z prsou tu příšernou váhu.
Nad nimi hřměla střelba, zvuk jednotlivých výstřelů se sléval s jejich ozvěnou do jednoho obrovského, uši drásajícího rámusu. Radek a komisař byli zaměstnáni jeden druhým. Radek přerývaně dýchal. Komisař pustil Radkovu levou ruku a chytil ho za hrdlo. Radek se vší silou převrátil a podařilo se mu dostat nad soupeře. Komisař pustil druhou Radkovu paži a začal ho škrtit oběma rukama. To byla velká chyba. Radek vrazil ústí pistole do levé strany prsou svého protivníka a stiskl spoušť. Ucítil, jak sebou komisařovo tělo škublo a potom ochablo. Když Radek vyskočil, viděl, že mezi ním a východem leží další dvě těla a kolem nich se po chodbě rozlévá široká kaluž krve. Vzduch byl plný dýmu ze střelného prachu. Stál tu sám na konci slepé chodby. Přeskočil nehybná těla a s pistolí v ruce se rozběhl k východu.
V nádražní hale už nikdo nebyl. Naprosté ticho rušily jenom údery Radkových bot, jak vybíhal ze dveří. Nákladní vůz s celtovou plachtou stojící naproti východu byl prázdný. Vlevo zahlédl své kamarády, jak utíkají pod kaštany chabě osvětlenou ulicí. Doběhl přátele o chvilku později.
Mládenci trochu zpomalili a začali zjišťovat ztráty. Byli jen čtyři: Zbyněk chyběl! „Zbyňo, Zbyňo!“ volali v běhu. Ale nikdo neodpovídal.


Zbyňkovi, který měl už poraněnou nohu, se podařilo uprchnout, ale ne daleko a ne na dlouho. Druhý den večer byl ve vesničce Pelkwitz dopaden a převezen do Luckau, kde na něm okamžitě začali vyšetřovatelé pracovat…


OBKLÍČENI
Další události jsou neuvěřitelné, ale skutečně se staly a jsou na to důkazy – materiály v archivech tehdejší tajné policie v Německu, z kterých mohla autorka čerpat.
Zbytek skupiny se dostal v malém lesíku do obklíčení, ze kterého nebylo úniku. Všude dokola vojenská auta, kulomety a stovky a stovky policajtů a vojáků. Došlo k přestřelce, při které byl vážně zraněn Vašek. Nezbývalo nic než čekat na ranní útok a pak si nechat poslední náboj pro sebe:

Nepřítel byl na dostřel. Ale Pepa se nejdřív musel postarat o něco jiného.
Otočil se k Milanovi.
„Chceš ji teď?“ Zeptal se měkce.
Než vyrazili, domluvili se, že se nenechají chytit živí. Protože Milan neměl zbraň, Pepa mu slíbil, že schová jednu kulku pro něj.
Milan se podíval příteli do očí.
„Ještě chvilku počkej,“ zašeptal.


Radek přišel s návrhem, že by se měli v noci pokusit o průlom. A tak se stalo. Po půlnoci vlezli do strouhy a proplazili se k nejbližšímu autu, kde vyrazili. Než se vojáci vzpamatovali, prchali jak zajíci. Za nimi vybuchovaly světlice a kolem svištěly kulky. Podařilo se! I Vaškovi! Neskutečné! Ale ten už dál nemohl. Sám nechtěl pokračovat a žádal kamarády, aby ho tam nechali a pokračovali sami. Tři přátelé se nemohli přimět, aby přítele donutili splnit dohodu.

Milan, Pepa a Radek po řadě jemně políbili Vaška na čelo. Potom se zvedli a odcházeli do lesa. Všichni měli slzy na krajíčku. Byla sobota 17.října, přesně týden potom, co ztratili Zbyňka. Čtrnáct dní na cestě, a Berlín byl pořád v nedohlednu.

Vašek se z posledních sil ukryl, ale přesto byl nalezen a ihned odvezen do vězení, kde byl obvázán a prohlášen za schopna vyšetřování. Vyšetřovatelé neztráceli čas, začali okamžitě.
Dva dostali.
Zbývají další tři.


Mapa trasy do Berlína

V ÚKRYTU
Netrvalo dlouho a zbývající tři neměli kudy proklouznout. Schovávali se u lesní školky u malé mýtiny, kde byly hromady uschlých větví. Každá byla metr dvacet vysoká, asi pět metrů dlouhá a tři metry široká.

„Pojďme udělat tunel pod těma větvema!“ Navrhl Pepa.
„Ježíši, to je pitomej nápad! Stejně tak dobrej,jako ten tvůj poslední!“
„Ne, ty blbče! Když se dostaneme pod ty větve, tak nás vůbec neuvidí.“
„Budeme akorát nehybný terče, ty vole! To bych musel bejt blázen, abych se tu schoval. Tohle jsou ty nejnápadnější body v celý týhle zatracený oblasti.“
„Ty blbče – to je právě vono! Žádnej rozumnej člověk by se pod těma hromadama neschoval! Jsou uprostřed mýtiny – a právě proto je to dobrej úkryt.“

Pustili se hned do práce, s nervy podrážděnými na nejvyšší míru. Vykopaný písek odnášeli v baretech do školky a tam ho rozhazovali. … Byla to tvrdá dřina a práce postupovala jen pomalu.

Zůstali v malé díře uvězněni společně, třesouce se zimou a drkotajíce zuby, celou noc a celý příští den. I nejmenší pohyb byl nemožný. Svědění přecházelo ve strašlivou agonii.

Také přemýšleli, kdy asi policie přijde prohledávat jejich sektor. Ačkoliv jejich úkryt byl pečlivě zamaskován, nedali by za svoji kůži ani zlámaný groš.

Jsou tady!
Už přicházejí!

Rojnice se zastavila u první hromady suchých větví. Pepa a Milan viděli vojáky a policajty jasně škvírami nakupených větví. Skupina důstojníků vystoupila dopředu a zůstala stát těsně u hromady, pod níž se schovávali Milan, Pepa a radek.
„Co uděláme s těma hromadama větví?“ zavolal nějaký hlas.
„Zkusíme je zvednou.“
„Pohněte, soudruzi!“ zavelel důstojník s nejvyšší hodností.
„Zvedněte ty větve!“
Několik párů vojenských bot přešlo kolem a obklopili Milana, Pepu a Radka. Zastavili se jen pár kroků od jejich hlav. Dolů se napřáhly ruce a chopily se větví. Vojáci svorně napínali síly. Větve se trochu pohnuly nahoru, ale nejspodnější částečně vězely v písku a zbytek byl pevně propleten. Nakonec toho vojáci nechali a větve žuchly zpátky. Boty odstoupily.
„Vypálíme do každé té hromady pár ran!" zavolal někdo.
Návrh zamrazil trojici až do morku kosti.
„To nebude nutné," řekl důstojník.
Češi začali zase dýchat.
„Nástup!" zavelel důstojník a rojnice se znovu zformovala do pátracího tvaru těsně za hromadou větví, pod nimiž se Radek, Pepa a Milan ukrývali.
„Kupředu!"
Řada se pohnula vpřed a brzy zmizela v lese za mýtinou. Za pár minut propukla koncentrovaná střelba. Po chvíli to vypadalo, že Volkspolizei pálí ze všech svých zbraní. Po skončení střelby bylo slyšet, jak pokračují v pročesávání lesa a v dálce jejich hlasy postupně zanikly.
Pepa, Radek a Milan měli povznesenou náladu. Neuvěřitelné – jsou pořád naživu! Tohle kolo vyhráli!


Bylo 22.října a tři uprchlíci se naposled vyškrábali ze své skrýše v hromadě větví. Strávili ve studené, úzké díře šest pekelných dní, ale zachránila jim životy. Ven vylézali jen v noci, když chodily na pole pro hlávky zelí…

Kopie zatykače

VLAK DO BERLÍNA
Po šílených dnech v díře, se potřebovali dát trošku dohromady. Cestou se dostali na statek, kde se nenápadně schovali na seníku ve stodole. Byli schovaní a spokojení – ujídali prasatům, upili krapet mléka, v noci našli nějaká rajčata.
Po několika dnech byli však náhodně objeveni selkou. Reakce byla bleskurychlá a obyvatelé statku pod namířenými pistolemi neměli chuť volat policii. Po prvotní vzájemné nedůvěře přeci jen došlo k jakémusi sblížení – civilisté si totiž při sovětské okupaci také užili mnohého příkoří.
Kdyby nedošlo k prozrazení, bratři s Milanem by se asi do Západního Berlína vůbec nedostali. Civilisté jim totiž poradili, jak pokračovat a na jaký vlak mají naskočit – svého cíle dosáhnou na západní železniční trati. Oni původně uvažovali o východní! Byla to neocenitelná rada.

„Pomáhali nám daleko víc, než jsme od nich žádali a co bychom považovali za rozumné,“ přemítal Pepa. „Nejspíš nám zachránili životy.“

Zase si to namířili na Berlín a dle rady si cestu urychlili naskočením na vlak, který vozil do Berlína brambory. Ale přišly komplikace a 35km před Berlínem došlo k další přestřelce. Milan to schytal do břicha.

O pár minut později uslyšeli z Milanova břicha klokotavý zvuk. S každým krokem se ozvalo to odporné zabublání. V břiše se mu začala hromadit krev.
„Máš kliku, ty vole, že držíš dietu!“ dobíral si ho Radek.
„Zranění břicha nejsou nikdy tak špatný, když je žaludek prázdnej!“ řekl Pepa znalecky. „Budeš v pořádku, uvidíš!“

„Myslím, že dál už nemůžu. Nechte mě tady, kluci.“

A tak ho Radek s Pepou vzali mezi sebe, nadávali mu, že jestli nezkusí urazit těch pár kilometrů, tak je zbabělec a vůl.

Měli štěstí – další vlak!
„Vlezte pod vlak a lehněte si na brzdové tyče!“ zasyčel Radek.
„Nemůžu se sehnout!“ protestoval Milan.

Pepa s Milanem vyskočili na nárazníky, zatímco se proplazil pod vagón a složil své tělo do stísněného prostorumezi dvěma koly.

„Viděl jsi to?“ překřikoval Pepa vítr. „Vyklouzli jsme těsně předtím, než za náma přibouchli víko!“ přikývl Milan. „Bože, to bylo těsný!“


Blížila se další zastávka a bylo najednou po euforii – nástupiště plné vojáků a příslušníků Vopo. Po zastavení Milan s Pepou seskočili a utíkali přes výhybky a koleje do tmy. Kolem lítaly kulky, ale podařilo se jim pronásledovatelům zmizet.
Radek zůstal dál ležet na brzdových tyčích. Zcela náhodou zůstal neodhalen – buď ho ten Rus neviděl a nebo se rozhodl mlčet.

A?

Všichni tři se skutečně do Západního Berlína dostali a Milan byl ihned operován. Mašíni byli vyslechnuti agenty CIC.

„Můžeme pro vás něco udělat? Zeptali se důstojníci CIC, když skončili výslech.
„Musíme se vráti zpátky a pomoci ven kamarádům Vaškovi a Zbyňkovi, „ vysvětlovali bratři. Potřebujeme jenom zbraně a nějaké zpravodajské informace.“

Agenti CIC se radili mezi sebou a potom řekli bratrům, že se k věci vrátí později.
V noci 2.listopadu bratři poprvé po jednom měsíci spali v naprostém bezpečí a s plnými žaludky.



RUDÁ POMSTA
Rudá pomsta na sebe nenechala dlouho čekat a 25.listopadu 1953 provedla StB razii u všech zbývajících členů skupiny, jejích přátel a rodin – s vyjímkou Zdeny Mašínové, která byla v nemocnici – a zatkla je. Chystal se další z procesů.
12.května 1954 si v Berlíně představitelé StB převzali oba zadržené a 13.prosince 1954 politický sekretariát ÚV KSČ potvrdil rozsudky smrti pro Zbyňka Janatu a Václava Švédu. Trest smrti dostal i strýc Ctibor Novák. Všichni tři byli popraveni druhého května 1955.

Pro Zdenu Mašínovou si přišli rovnou do nemocnice, kde ji zatkli. Přestože měla rakovinu, tak ji prohlásili za zdravou a schopnou předstoupit před soud. Byla odsouzena k pětadvaceti letům žaláře. Obvinění: „Je matkou Mašínů a … schvalovala a kryla jejich činnost.“
Zdena Mašínová, žena odbojového hrdiny druhé světové války, vynikající pianistka, první žena, která absolvovala České vysoké učení technické s diplomem stavebního inženýra, zahynula ve vězení 14.června 1956 na rakovinu tračníku. Byla pohřbena v neoznačeném hromadném hrobě.

Sestra bratrů Mašínů byla 26.11.1953 zatčena a několik měsíců vězněna v Olomouci a Praze – Ruzyni. Na jaře 1954 propuštěna, ale až do 60.let soustavně sledována Stb.

Vladimír Hradec, byl zatčen v listopadu 1953 a o dva roky později odsouzen na 22let.



PLÁNY
V té době se Pepa a Radek připravovali k rozhodujícímu střetnutí mezi komunismem a západními demokraciemi. Oba se opakovaně ptali agentů CIC, kdy dostanou zelenou pro svůj plán na záchranu Vaška. Agenti jejich žádosti nikdy výslovně neodmítli. Místo toho nechávali otázky vyznít do ztracena. Pepa a Radek si o kamaráda dělali větší a větší starosti.
Bylo jim nabídnuto stipendium ba nejprestižnějších universitách v USA. Nabídku bez váhání odmítli. Nepřišli sem jako ekonomičtí uprchlíci, kteří si chtějí vylepšit svoje postavení. Svůj cíl nezmění. Jsou to bojovníci za svobodu a chtějí vstoupit do americké armády, aby mohli osvobodit svojí zemi. Všichni tři vstoupili do pozemního vojska a po základním výcviku vstoupili do Special Forces.
Korejská válka skončila příměřím – remízou mezi komunisty a západními demokraciemi.
V červnu 1956 se bouřili dělníci v polské Poznani – demonstrace byly potlačeny.
V říjnu 1956 se spustilo povstání v Maďarsku – bylo lidové a velmi rozsáhlé. Teď měli USA příležitost zasáhnout a Milan, Radek a Pepa čekali na rozkaz, aby speciální jednotky byly poslány na pomoc povstalcům. Do Maďarska však vjely sovětské tanky a Spojené státy neudělaly vůbec nic.
Američané reagovali „vyjádřením sympatií a nabídkou azylu, ale nikoliv zbraněmi.“ Zahynulo 30 000 Maďarů a minimálně 300 000 jich uprchlo. Eisenhowrova vláda reagovala taktickým ústupem a zmírnila rétoriku Halsu Americky i Rádia Svobodná Evropa.
Radek, Pepa a Milan byli zklamáni a se smutkem došli k závěru, že Západ postrádá politickou vůli osvobodit ujařmené národy východního bloku. Pochopili, že nemá cenu dál sloužit v americké armádě.


„Cítil jsem se osobně zrazen, říkal můj otec tichým hlasem, když jsem se ho na to přímo zeptala.

Když bylo jasné, že všechny možnosti jsou vyčerpány a on s tím nemůže nic dělat, jeho cíl byl jasný. Nehleděl do minulosti, žil v přítomnosti a plánoval budoucnost.





ODKAZ – Barbara Masin, vydala v roce 2005 Mladá Fronta, 416 stran textu + 38 stran obrazové přílohy, cena 279,-Kč.


autorka Barbara Masin s otcem Josefem MašínemBarbara Masin je dcerou Josefa Mašína ml. – jednoho ze tří přeživších hrdinů této knihy. Mluví anglicky, německy a francouzsky a také se domluví česky, což jí pomáhalo v rozsáhlém výzkumu archivních pramenů – Státní archiv USA, Německý státní archiv (Bundesarchiv) Lichterfelde u Berlína, Public Record Office v Londýně a Státní archiv v ČR. Při výzkumu nalezla a prostudovala stovky stránek dokumentů, protokolů, zápisů a hodnocení operací. Zpovídala mnoho očitých svědků a účastníků tehdejších událostí, jejichž svědectvími doplnila osobní prožitky hlavních postav. V roce 2001 prošla společně se svým otcem znovu celou trasu útěku.
Jde o pravdivý příběh, který dodnes rozděluje českou společnost a je sporem o charakter národa.


Mašín Ctirad („Radek“) (*11.8.1930) po odchodu z armády začal podnikat a stále žije v USA. V roce 2005 vyznamenán v Kanadě Cenou T.G. Masaryka.

Mašín Josef ml. (*8.3.1932) po odchodu z US armády žil v Německu a USA,kde podnikal v leteckém průmyslu. Dnes se věnuje podnikatelské činnosti v oblasti aplikované elektroniky. V roce 2005 vyznamenán v Kanadě Cenou T.G. Masaryka.

Paumer Milan (*7.4.1931) po odchodu z US armády podnikal na Floridě, vlastnil taxislužbu. V roce 2001 se vrátil zpět do české republiky.


bratři s Milanem Paumerem


Další linky:
Rozhovor s Josefem Mašínem.
Diskuzní fórum o Mašínech
Webové stránky věnované Mašínům www.bratri-masinove.cz




linkuj.cz vybrali.sme.sk


Komentáře

Právě v této chvíli (Teo - Mail - WWW)
je Milan Paumer se skupinou přátel v čele se senátorem Štětinou na cestě do Berlína. Proběhne tam oficiální vzpomínková akce, jíž se zúčastní i Josef Mašín s dcerou Barbarou. Ctirad Mašín účast odmítl. Je znechucený a zatrpklý. Ale adresoval mi osobní poděkování za fotky, které jsem pro něj dělal. :) Teď se těším na věnování Josefa a Barbary Mašínových v knize Odkaz, která cestuje s Paumerem. Jedna volná je i pro Tebe, Kyklope. Snad alespoň tohle klapne... Jinak si nedělám velké iluze o tom, že by se na Mašínovce pohlíželo jinak, než dosud. Ostudnou intrikánskou roli v tom též sehrál Václav I. Havel. A nejenom vůči Mašínům, ale i ve vztahu ke Karlu Krylovi. Pravda a láska to na celé čáře projely nad lží a nenávistí...
Tento článek je moc dobrá práce, hochu! Oba palce nahoru. ;)

(sneczech - Mail - WWW)
Mašíny (a jistě i Paumera) považuji za hrdiny a nutno podotknout, že bohužel neznám ve svém okolí moc lidí, co by smýšleli stejně. Oni (Mašíni) však jen neměli strach zvednout hozenou rukavici "třídního boje". A řeči, že brutálně vraždili nevinné lidi, svědčí pouze o neinformovanosti těch co to tvrdí. Pokud by jim nikdo nebránil dostali by se na Západ bez výstřelu. Rozhodně do toho nešli s cílem zabíjet. Já jsem se s nimi poprvé setkal díky knize Oty Rambouska "Jenom ne strach". Nedávno jsem dočetl román "Zatím dobrý" od Jana Nováka a na "Odkaz" se chystám. Po tvých ukázkách o to víc. Díky za článek.

(lojzo - Mail - WWW)
Názory verejnosti na Mašínovcov asi najlepšie dokumentujú fakt, ako odlišne ľudia posudzujú (alebo vnímajú) nacizmus a komunizmus. To isté konanie za nacizmu je väčšinovo prijímané ako hrdinské a za komunizmu ako... (vlastne ani neviem ako to výstižne povedať). Na Slovensku je to ešte zložitejšie, lebo časť národa sa stále so Slovenským štátom pozitívne identifikuje (v Česku je to jednoduchšie - protektorát bol proste proti vôli veľkej väčšiny).
No, nepovedal som nič nové.
Článok som si prečítal rád, ďakujem.

jedním dechem... (Noir - Mail - WWW)
přečetl jsem to jedním dechem. Jsem mladší generace nic moc o tom nevím, ale tohle mě pobídlo k tomu abych se začal zajímat...

(Jája - Mail - WWW)
Taky mě to zaujalo a snad jsem ani nečetla jedním dechem, ale přímo bez dechu. Zajímavé čtení.

Teo, (Kyklop - Mail - WWW)
jsem zvědav, zda vůbec naše média o této vzpomínkové akci budou informovat. Asi to raději překryjí orkánem a hlasováním o vládě, v novinách maximálně malý sloupeček bez obrázku na straně 8...
Kniha - doufám, že to klapne. Chtěl jsem se o tom zmínit (pochlubit) v tom úvodu, ale nechtěl jsem předvídat. A když to dopadne, tak to tady na blogu prostě BUDE! ;-)
Za pochvalu děkuji - jsem potěšen.
Jen doufám, že hoši tam i zpět budou (mají) cestu bez větších komplikací...

Sneczech, (Kyklop - Mail - WWW)
přestože jsi četl už dvě knihy, tak Odkaz doporučuji - je nejen plný odkazů na dokumenty, které Barbara vypátrala v archivech, ale kniha je vyjímečná právě díky tomu, že ví tolik PŘÍMO z vyprávění od otce, strýce a jejich kamaráda, kteří se rozpomínali. A s tím okolím máš pravdu - kolegové to většinou vidí opačně, brácha si není moc jistý a s otcem jsem se pohádal... :-)
Měj se.

Lojzo, (Kyklop - Mail - WWW)
myslím, že právě s tím máme jako národ problém, protože nacismus jsme většinou už nezažili a a nebo jen jako děti, ale "komunismus" ano a málokdo si umí SKUTEČNĚ přiznat, že drtivá většina držela hubu a krok (k tomu se ještě asi samostatně vrátím) a že tu byli jiní, kteří ne a dokázali se vzepřít. Ale nedivím se, že si to lidé nechtějí přiznat, když je v tom ze všech sil podporuje prezident V.K., který národu sdělil, že vlastně pasivním chováním a zahradničením ten komunismus porazil a zasloužil se o to víc než aktivní odpůrci, tedy i než Mašíni...
A musím přiznat, že v této otázce vs. Slováci mám zcela nejasno, ale bude to asi podobné.
Díky za názor. Měj se fajn.

Noire, (Kyklop - Mail - WWW)
myslím, že pokud by ses do toho začetl, tak bys to také musel přečíst sakra rychle. A hlavně - je to celé pravda, na rozdíl od mnoha jiných knih typu Mistry mistra Leonarda, která trhá rekordy /tím nemluvím o její lit.kvalitě/ ;-)
Čusss

Jájo, (Kyklop - Mail - WWW)
v tom případě doporučuji celých 300 stran textu... ;-)

(carpenter - Mail - WWW)
já osobně bych pro politiku zabít nedokázal, neměl bych na to žaludek. Asi jsem "měkouš"...

2 carpenter (Teo - Mail - WWW)
Politika je asi něco jiného, v té jde nebo mělo by jít o civilizovaný střet idejí... tohle je však o TŘÍDNÍM BOJI v jeho nejsurovější podobě jako systematické likvidaci třídních nepřátel. Buď se podrobíš nebo chcípneš. V lepším případě budeš živořit v lágru...
Málokdo dokázal pozvednout hlas, natož zbraň. Mašíni s Paumerem to dokázali. A to jim většina z těch, kteří ustrašeně kolaborovali s režimem, nikdy neodpustí! :-/

Carpentere, (Kyklop - Mail - WWW)
Tvé "asi jsem měkouš" je krapet ironické, ale myslím, že to vůbec není o tom, zda je ten či onen tvrďák nebo měkouš.
Myslím, že náš pohled je prostě ovlivněn dobou, ve které žijeme a my prostě žijeme v takřka "normální" nebo spíše v lepší době na lepším místě planety. Ale tehdy se státní aparát v rukou bolševiků dopouštěl státního teroru na svých obyvatelích, takže o nějaké "normální" době nebo "normálním" životu nemůže být ani řeč.
Zabíjet pro politiku - myslím, že se zabíjelo a zabíjí pro větší blbosti, jako jsou peníze, žárlivost atp.
Díky za názor.

(carpenter - Mail - WWW)
kdepak kyklope, v tom nebylo nic ironického, maximálně sebeironického. Já bych to vážně nedokázal, a proto to asi nikdy nedotáhnu opravdu "nahoru", protože neumím jít přes mrtvoly, ať už obrazně nebo v reálu. Účel nesvětí prostředky, byť pořekadlo tvrdí opak...

Tu dobu jsem nezažil, takže Mašíny nemohu ani vyzdvihovat ani soudit. Prostě se na to dívám jen tak, jak bych asi jednal já v dané situaci. A nabízí se východisko odstěhovat se někam do hor a tam co já vím třeba kácet stromy v lese, číst filozofy a čekat, až se ta zběsilá doba přežene.
A myslím, že tak nějak se zachovala spousta lidí, nebyli tu jen kolaboranti a hrdinové.

Přetrvává u mě názor, že v Čechách je staletou tradicí dáno, že nová éra nenechá nic dobrého na té staré. Buď černá nebo bílá, nic mezi tím. Vždycky s tím chvíli vydržíme, ale nikdy se nedokážem poučit ze starých chyb.
(ale to už s Mašíny vlastně moc nesouvisí)

Carpenter, (lojzo - Mail - WWW)
napísal si to veľmi výstižne. Ale nesúhlasím s poslednou vetou: Myslím, že to spolu súvisí dosť...

(Teo - Mail - WWW)
"Z otroctví bez boje není naděje nalézt cestu ke svobodě"... tuto větu často píše Milan Paumer jako věnování do knih. To je podstata a "Odkaz". Jejich příběh je rozmělňován a rozežvaňován zdůrazňováním okrajových událostí. Komunisti neustále opakovali heslo: "Když se kácí les, lítají třísky." Ty třísky byly statisíce a miliony obětí. Obětí třídního boje, který marxisti jako předvoj mezinárodního proletariátu vyhlásili celému světu. A stávali se i sami jeho obětí v inscenovaných procesech. Zrůdnost této ideologie už byla nade vší pochybnost prokázána. Mašínovci prostě zvedli hozenou rukavici a řekli si: "Když chcete boj, máte ho mít!" A z tohoto boje vyšli vítězně. Těch pár "třísek" je z hlediska "vyššího principu mravního" zanedbatelných. Tak TO vidím já...

(carpenter - Mail - WWW)
Teo: a já to z hlediska toho vyššího principu vidím tak, že pokud s nečím bojujeme, tak "nemůžeme být jako oni!".

Carpentere i Lojzo, (Kyklop - Mail - WWW)
myslím, že se v mnoha oborech lidského konání lze dostat "nahoru" i bez ostrých loktů a bez mrtvol, tedy čestně a to prací, pílí a talentem, byť to zní dnes a tady v tomto státě jako fantasmagorie.

A Tebou navrhované východisko: "odstěhovat se do hor a tam si číst a přečkat", vypadá sice romanticky, ale odpověz si upřímně, zda by pak mohlo dojít k nějakým změnám, kdyby si všichni jen četli a čekali, až se doba přežene. Asi bychom čekali ještě dnes. Tebou doporučené hory, jsou jako Klausem obhajované a vyzdvihované zahrádky...

Chtěl jsem tou první odpovědí ze včerejška říci, že akce Mašínů posuzujeme dnešníma očima, když žijeme v poměrně dobré době na dobrém místě, ale to přeci nelze! Oni žili v době monstrprocesů, státem plánovaných vražd a mučení, v době, kdy se popravovali lidi pro názor, pro Tebou zmiňované knížky se zavíralo, vojáci RAF se zavírali, protože bojovali za vlast atd. - a děti gen.Mašína měli jen čekat a číst si? Oni se nemohli zachovat podle dnešních "mírových" měřítek.

Na Tvé "nemůžeme být jako oni" - nevím jestli u většiny, ale u mnoha mnoha národů je čest a důstojný život důležitější než život samotný nebo život v "otroctví", hanbě a podle toho se chovají - dokáží se obětovat a také bojovat. Jen my ve střední Evropě filozofujeme a obhajujeme se nedotknutelností života, což vypadá sympaticky, ale jen to. A právě proto je spor o Mašíny i sporem o charakter národa... Díky za názor.

Teo, (Kyklop - Mail - WWW)
nevíš, jak dopadla cesta do Berlína? Je někde o akci zmínka?

(lojzo - Mail - WWW)
Aby nedošlo k omylu: Súhlasím s Carpenterovým posledným odstavcom (čiernobiele videnie, nepoučiteľnosť z chýb). S tým čo písal predtým sa nestotožňujem. Ja osobne by som sa iste zachoval inak ako Mašínovci, ale o to viac si ich jednanie vážim a cením (ale neobdivujem ho, násilie mi je dosť cudzie). Každopádne si myslím, že zaslúžia úctu a vyznamenanie, nie odsúdenie. Alebo inak: Nepovažujem ich za zločincov, ale za bojovníkov.

Kyklope, nevím... (Teo ;) - Mail - WWW)
Nejspíš se "probíjejí" z Berlína. Ale zavolám panu Paumerovi až zítra navečer. Co když leží někde pod hromadou uschlých větví a najednou mu v kapse zazvoní mobil? Průser a konec legendy... :)

(carpenter - Mail - WWW)
kyklop: to víš, my "intelektuálové" dovedeme akorát žvanit a skutek utek...:o) -JUST KIDDING-



(matero - Mail - WWW)
To Teo:
Jakou roli sehrál Havel?

To lojzo (matero - Mail - WWW)
"To isté konanie za nacizmu je väčšinovo prijímané ako hrdinské a za komunizmu ako... " - to proto, že fašisté byli pro český národ okupanti, zatímco za komunistů se většina národa (kteří neměli tu 'smůlu' aby patřili do persekuovaných rodin) měla rel.dobře - za předpokladu, že 'dodržovala pravidla'

to matero: (Teo) - Mail - WWW)
vygůgluj Mašín současně s Havel... dozvíš se mnohé
- V.H. byl spolužákem Josefa Mašína v koleji krále Jiřího zde v Poděbradech
- V.H. nedoporučil Josefu Škvoreckému vydat knihu Oty Rambouska "Jenom ne strach" s odůvodněním, že by šlo o glorifikaci sprostých vrahů
- V.H. pro svou pseudodisidentskou legendu odstranil z cesty všechny potenciální konkurenty atd. atd.
- V.H. je svého druhu šibal -nebezpečný svým předstíraným humanizmem a faktickou zákeřností...
Divný postoj, že? Propracovával jsem se k němu (hodně nerad) zhruba 10 let. Tož tak... ;)

Lojzo, (Kyklop - Mail - WWW)
chápu, také mi je jasné, že nefunguje černobílé vidění světa, ale myslím, následné rozhodnutí by mělo být už černobílé = čitelné = ano ano, ne ne.

Teo, (Kyklop - Mail - WWW)
tak ta představa, jak hoši opět leží pod hromadou větví... mne teda kurewsky rozesmál :-))) Jistě - legenda musí pokračovat, proto panu Paumerovi zavolej raději až za týden, víš přeci, že tam leželi šest dní! ;-)))

Carpentere, (Kyklop - Mail - WWW)
třeba intelektuálové z Hamasu nežvaněj! ;-)

Matero, (Kyklop - Mail - WWW)
hodně najdeš na webu http://www.jan.sinagl.cz/, výhrady Josefa Mašína k Havlovi přímo zde: http://jan.sinagl.cz/phpbb2/viewtopic.php?t=378

Kyklope, (Teo ;) - Mail - WWW)
volal jsem mu pozdě odpoledne a probudil ho. Což jsem právě nechtěl... zítra prý se staví, podepsané Testamenty donese a povypráví. Šinágl byl v Berlíně taky a na svém webu jistě bude mít nějaké dokumenty.

Teo, (Kyklop - Mail - WWW)
budu se těšit nejen na k-n-i-h-u, ale i na nějaké střípky z akce v Berlíně, protože tady o tom nikde nic oficiálně nevyšlo :-( Nebo jo? K Šináglovi se mrknu. Tak zatím.

To Teo: (matero - Mail - WWW)
V.H. je blbec.

To Kyklop, Teo: (matero - Mail - WWW)
Díky za osvětu.

Matero, (Kyklop - Mail - WWW)
nemyslím, že by V.H. (Václav Havel) byl blbec! Ale pravda je, že mě jeho postoje a mnohé kecy nejen překvapili, ale mrzí, štvou. Rád říká, že to všechno kolem něho byla náhoda a shoda okolností = že se stal prezidentem atd., že si to nikdy nepřál atd. Kecy - chtěl to a směřoval k tomu. Ok - ale má to říct a nekecat. Což potvrdil kněz Malý, ale třeba i má známá, která se s V.H. zná z disidentu.
Jeho postoj k Mašínům vůbec nechápu, asi je to tak, že chtěl zůstat tím největším kladným hrdinou v širokém okolí. A taky nechápu, proč nezasáhl v nesmyslném obvinění Hučína. To vše mě u něho lidsky hrozně se*e, ale přesto si ho můžu vážit pro nějaké věci z minulosti, což nelze říci o vztahu k V.Klausovi, kterého si nemohu bohužel vážit vůbec pro nic. Dobře to shrnul Tomáš Halík: http://jan.sinagl.cz/phpbb2/viewtopic.php?t=61.

Tak ahoj.

Václav I. Havel (@Teo - Mail - WWW)
i Václav II. Klaus jsou nepřehlédnutelné osobnosti. Nejsem kádrovák ani inkvizitor, abych soudil jejich činy a vyjadřoval se k míře jejich morální bezúhonnosti či úhonnosti. S oběma bych šel na pívo, kdyby o to stáli... A tam bych jim třeba nenápadně položil kontrolní otázku: "Proč ses, Václave, tehdy a tehdy zachoval jako swině?" :)

Teo, (Kyklop - Mail - WWW)
jistě, vím, že V.Klaus je nesmírně inteligentní, vzdělaný, PRACOVITÝ, charizmatický (pro někoho), má tah na branku, atd., ale s ním bych na pivo prostě nešel, protože si ho prostě pro mnohé věci nevážím (přestože se nepovažuji za kádrováka a jsem myslím celkem dost svobodomyslný :-). A koho si nevážím, tomu nechci věnovat čas. Ale přiznávám, že Tvá kontrolní otázka by byla tedy hodně nóbl záležitost! :-)

Tak vidíš, hochu... (@Teo - Mail - WWW)
... a stejně iracionálně hodnotí Mašínovce většina čechů (malé "č" je záměrné :). Vždycky si najdou nějaké to "ale", pro které si je vážit nemohou, nebudou a namísto vyznamenání by volili trest. Klaus se "taknějak" vymyká z běžných schémat. Stejně jako Havel. Jejich přínos mnohonásobně převyšuje jejich poklesky. Podobnost s Mašínovci není náhodná. Ti také šli za svým cílem poměrně bezskrupulózně a dejme tomu "bezohledně". Kdyby si tak nepočínali, nepřežili by. A kdyby Havel s Klausem nikdy "neposkvrnili ústa ani hruď falešnou řečí", vůbec bychom jejich jména neznali. A nebylo by co řešit, nebylo by co vážit, případně zvážit či "znevážit". ;)

(carpenter - Mail - WWW)
Některé věci člověk plně pochopí až po letech. Když mi onehdy jeden vzdálený známý (před rokem 89 vysoce postavený armádní činitel, dodnes ve významné armádní funkci) líčil, jak byl někdy začátkem roku 88 překvapen, když dostali za úkol připravovat se na zákrok proti demonstrantům, nedocházely mi některé souvislosti. Další jsem pochopil před nedávnem, když jsem viděl dokument o roli Vatikánu v pádu komunistických režimů ve střední Evropě. Přinejmenším mi došlo, že převrat v roce 1989 byl mnohem méně spontánní, než jak nám to bylo prezentováno. Proto se nelze divit té jednomyslnosti, kterou byl V.H. zvolen prezidentem. Proto se také nelze divit, že nedošlo k žádnému vypořádání se zločinci z řad KSČ a důsledkem toho se i dnes, osmnáctý rok po "revoluci", řeší komunisti, jako by to nebylo už dávno něco, co je prostě pasé, a řada politiků si na tomto planém a nanicovatém antikomunismu staví kariéru (ukázkově Kalousek, ale i mnozí další).

(Desítka - pohárů - Mail - WWW)
jj tyhle Tvoje příspěvky mám nejradši:-)

Teo, (Kyklop - Mail - WWW)
myslím, že většina Čechů i čechů o Mašínech četlo a ví velmi málo, ale přesto je odsuzují... Já V.Klause sleduji od jeho nástupu po revoluci a už tehdy jsem ho a mu to nežral, ale není v tom odsudek, vůbec. JENOM mu nevěřím a nevážím si ho, toť vše :-)

Carpentere, (Kyklop - Mail - WWW)
ano, přesně, také jsem si dlouuuuuuho myslel, jak ta sametová revoluce spadla z nebe a jak to bylo nepřipravené, spontánní atd. A protože nakonec NE, sere se nám to dodnes a velký díl na tom nevypořádání má samozřejmě V.H., kterého jsem tehdy "zbožňoval" :-)

10 pohárů, (Kyklop - Mail - WWW)
pročpak? ;-)

(matero - Mail - WWW)
Já Mašíny neodsuzovala nikdy - můj děda se totiž přs ty hranice nedostal :-( Zkoušel to, ale prý to (už) nešlo.

(matero - Mail - WWW)
Havla jsem si snad nevážila nikdy. Zdál se mi vždy falešný. Krom toho nemůžu si vážit někoho, kdo kvůli nějakému svému výmyslu přivede bezohledně spousty lidí do maléru. Hlavně, že ON je ten geroj, který se postavil totalitní moci. Ale že na to mnozí další doplatí, to je O.K.

Václav Klaus
- v počátku jsem se nechala strhnout novinářskými slogany o jeho aroganci atd., později jsem ho začala víc poslouchat a svůj názor na něj radikálně změnila. Ve stručnosti na rozdíl od těch ostatních budí přinejmenším dojem, že 'v té hlavě něco má', říká věci tak, jaké jsou, bez obalu, stručně, jasně, výstižně. Nesnaží si hrát na nějakou morální (nejlépe celosvětovou) autoritu, jako Havel, ale snaží se lidi trochu nakopnout, aby se vzpamatovali a taky něco (pro ten stát, což = v konci pro sebe) udělali.
V poslední době mě ale zaráží, jak potápí Topolánka. A pak že je pořád na straně ODS.

To Teo: (matero - Mail - WWW)
Donedávna jsem netušila, že jsi taky na prodej. :-))) Ale tady je důkaz (všimněte si prosím poslední položky tarifu mini):
http://blok.rozanek.cz/komentarova-sluzba/

Pro odlehčení: (@Teo - Mail - WWW)
http://ateo.cz/frame/phpgal/pict//2.785.jpg
to matero: ano, vím... jsem na to pyšnej! :)

Zevšeobecňující dodatek k tématu: (@Teo - Mail - WWW)
http://ateo.cz/frame/phpgal/pict//2.655.jpg ;)

(matero - Mail - WWW)
Hm, v poslední době už nemám ani chuť se těmhle vtípkům smát :-(

Teo, (Kyklop - Mail - WWW)
proč třeba nenabízejí u Vodafone u tarifu Nabito 300 MMSky z Tvé galerie, když jsi tak prodejnej? ;-))

(@Teo - Mail - WWW)
matero: 1)nejde o vtip 2)tudíž to není ani k smíchu :-)))
Kyklop: maj blbou obchodní politiku ;)

To Teo: (matero - Mail - WWW)
Netušej, co ztrácej ;-)

Kyklop (Desítka - pohárů - Mail - WWW)
Nabírám u Tebe inspiraci na knížky, který by mě třeba ani nenapadly:-) Viz. Lydia Lunch, že:-)

10 pohárů, (Kyklop - Mail - WWW)
fíha! Tak to jsem samozřejmě potěšen, že knihovna zde může být i užitečná... Díky. Ahojky.

Oživená paměť národa (Tomas KILIAN - Mail - WWW)
Knihu O.Rambouska "Jenom ne strach"
o hrdinství odbojové skupiny bří.Mašínů
jsem po jejím 1.vydání přečetl jedním dechem.Teď ji čtu svému synovi a znovu v ní i díky podpoře internetu nacházím mnoho inspirace i pro dnešní dobu.
Musíme si uvědomit, že tehdy
v 5O.letech, kdy 3.sv. válka byla na spadnutí, byla úplně jiná atmosféra
a Ti muži jednali jako vojáci jimž byl vzorem jejich otec, kt. do posledního dechu svou vlast nezradil.Kdo by to dnes dokázal, jako on vydržet mučení gestapem a udržet si svou tvář?
Tom

pane Kilian (Kyklop - Mail - WWW)
Dekuji za komentar!
Mam v hlave jeste jeden clanek, kde se o otci Masinovi i jeho synech krapet zminim a to ve spojeni s mlcenim vetsiny...
Tak zatim.

Je to tak! (Tom KILIAN - Mail - WWW)
Dík za odpověď,
to co dokázali bratři Mašínově a jejich
přátelé, z nichž dva cestou do Záp.Berlína padli, považuji za projev maximální statečnosti, oběti a vysokého morálního kreditu z čehož by se měli poučit zejm. Ti, kteří si dovolí něco proti bratrům Mašínům namítat. Dílo by mělo být povinnou četbou na školách. Říkám to bez pathosu, protože
jsem lékař a když si člověk uvědomí,
co museli cestou vydržet a že to vydrželi až do konce, tak na to slova nestačí.Pro mne jsou to hrdinové národa,
kterým se vyrovná snad jen dr.Milada Horáková.Jejich oběť skutečně nebyla zbytečná, i když nakonec vše dopadlo jinak, chtěl bych Vašeho otce paní Barbaro, jeho skvělého bratra a pana Milana ubezpečit, že jsou vzorem právě té odvahy, cti a hrdinství, která tomuto, Českému, národu žel, právě nejvíc chybí. A ti, kdo mají z jejich hrdinství čerpat sílu, to vědí.
Se srdečným pozdravem,
Dr.Tom Kilian

pane Kilián, (Kyklop - Mail - WWW)
Přesně, když leželi šest dní pod větvemi, mokří, promrzlí až na kost, vyhladovělí, neuvěřitelné - ale přesto se to stalo a DOPADLO!

Přemýšlel jsem o tom, že kdyby bratři byli v té době už starší a měli bohatší zkušenosti a podporu, třeba jako jejich otec, tak by to byl mazec...

mějte se.

Rakovina 1939,1948,1989...Maškary... (Michal Bálik - Mail - WWW)
„Zlu se hned z počátku postav, dlouhým váháním zesílit může a pozdě pak přichází lék.“

Ovidius (Michal Bálik - Mail - WWW)
"Principiis Obsta, Sero Medicina Paratur,Cum Mala Per Longas Convaluere Moras"


Ahoj Kyklope... (atllanka - Mail - WWW)
Nemám slov - úžasné jako vždy - dala jsem odkaz na tebe na Atllanku - mrkni:)

Atlantko, (Kyklop - Mail - WWW)
mockrát děkuji za pochvalu i za link - už jsem mrknul :-)

(atllanka - Mail - WWW)
Ahojky Kyklope, mám doménu, mrkni ;-)

Atlantko, (Kyklop - Mail - WWW)
koukal jsem, dost dobrý! ;-)

vrazi (emil - Mail - WWW)
Bratři Mašínové jsou lidé,kteří chladnokrevně a systematicky zabili řadu lidí,kteří neměli s komunistickým režimem vůbec co do činění.Přál bych všem,kteří chválí tyto vraždící zrůdy,aby právě tyto oběti byli jejich
rodinní příslušníci,tudíž by asi pochopili,co tito lidé provedli.Pokud zrůdy Mašínové chtěli odejít z republiky,tak se měli sebrat a táhnout a né zabíjet vrátné,hasiče a tátu od několika dětí.Dobře vědí,co provedli proto se sem raději nevrátili,kdyby to provedli mé rodině rázně bych si to s nimi vyřídil.Smutnou skutečností je to,že dnešní média nezveřejní i názory pozůstalých obětí,které Mašíni připravili o život.Určitě by nebyly vůbec lichotivé.

emil je tady (abc - Mail - WWW)
a ja cekal a cekal, kdy se objevi prvni bolsevik. Emilku, debilku sopak delal tvuj tata, nebo mama ? Taky stb?

To je vul, - vratne, hasice, taty od rodin, ty zmrde, kolik vratnych a hasicu ?

Emile, (@Teo von Chucpe - Mail - WWW)
píšeš: ... kdyby to provedli mé rodině rázně bych si to s nimi vyřídil.

Kontrolní otázka: Jestlipak víš, co nacisti a pak bolševici provedli Mašínovic rodině? A kolika jiným rodinám vzali tátu? A kolik lidí chladnokrevně a systemacky zavraždili? Aha, nevíš. Tak nic, vrať se do Kremlu...

Kam s tim aplikovanym Darwinizmem? ( - Mail - WWW)
A prosim Vas, to tech lidi, co uteklo, a nebyli vyslanymi estebaky, nebylo vic? A ti vsichni ostatni mlci jako siple? No servus. Ze strileli, to je normalni, to je proste osobni valka, bud on streli mne (v lepsim pripade) nebo ja jeho (jeste v lepsim pripade) anebo se dostanu do lapaku (v horsim pripade). To je zcela nicemna debata.

Mne ve vsech tech debatach vadi jedna vec: proc, hromske dilo, jsem neco menecenneho, protoze jsem se narodil ve Vseobecne porodnici v Praze 2? Kdyby muj tata zustal v Rakousko, narodil bych se asi v Allgemeines Spitalu uprostred Vidne. Ze se mluvilo doma cesky? A vy mluvite jak? Masukulumbsky? Oc jsem orsi, nez papez, ktery chodil do Hitlerjugend? Ja na schuze pionyra nechodil, ani svazacka setkani, místo toho jsem hral na klavir. Ze jsem uz druha ozebracena generace pochazejici z tzv. strednich vrstev, a moje deti tedy treti? Ale mne penize nikdy nezajimaly, zajimaly mne treba mikrotony a sanskrt a take Proxima Centauri. Byl jsem mimoradne nadany, mimoradne pilny a pracovity a mimoradne vsestranny clovicek. Univerzita nebo Akademie mne nezamestnala, protoze jsem se vzdy hrde hlasil k NEstranictvi. Ale neni to putna? Dnes maturanti ani nevedi, kdo byl Jungmann. Prekladal jsem na stavenistich, aspon mezi poradnymi obycejnymi lidmi (pozor: delniky, zadnymi elitkami!) Nedavno jsem na internetu nasel nejakou americkou profesaurusku, ktera se zabyva postkolonialnimi narody. Chtel jsem ji napsat, ze byvaly komekon je prave todlencto.
Je to vsecko jakasi blba hadacka o to, jestli ma nekdo saty od Rosenbauma nebo od Nehery (pokud Vam to neco rika). Jenze pan Buh ma roentgenovske oci.
Ja bych rekl, ze se tu celkem jeste lide drzi. Co byste rekli tomu, ze ja presne platim STIONASOBNOU cinzi, nez platil za bolsevika muj otec. No to bych Vas vsechny chtel videt, jestli byste volili stranu domacich panu, at jiz krestanskych nebo ateistickych. To by se asi obyvatelstvo kapitalistickeho raje zcvaklo.

(Kyklop - Mail - WWW)
Myslím, že můj komentář je zde zbytečný...

Mašíni konečně vyznamenáni! (Atllanka - Mail - WWW)
Ahoj Kyklope, poslala jsem ti sem trochu lidí :)

Atlanko, (Kyklop - Mail - WWW)
tak to Ti vřele děkuji! :-)

Jen zírám... (Zelee - Mail - WWW)
Teda Kyklope, tohle je skutečně good job, hlavně by si to měli přečíst idioti, kteří ač o této události nic neví, kritizují a plivou. Přeji hodně dalších, skvělých článků.

ad. Zelee (Kyklop - Mail - WWW)
Díky za návštěvu a pochvalu! Jen doufám, že sem dorazí i ti, kteří ta fakta neznají a přesto kritizují...

( - Mail - WWW)
...zkurvysyni...

(Jimmy - Mail - WWW)
Prominte, ale bude jeden z těch, kteří se domnívají, že jsou to vrazi. Pokud píší, že bojovali proti systému, fajn, ale zabití těchto lidí ničeho nedosáhli a systém vůbec nenarušili. Kdyby udělali nějakou sabotáž nebo zabití nějakého komunisty z UV KSC, tak fajn, ale toto ne. Odsuzuji systém, který zde byl, ale odsuzuji i lidi, kteří se chovali jako systém, proto si nezaslouží , aby někdo z nich byl hrdina, vražda je vražda a takže i oni jsou tyrané.

Bratři Mašínové (Pavel - Mail - WWW)
Nejvíce mě vadí jednostranná informovanost
o bratrech Mašínových.Proč nezveřejníte také
názory pozůstalých těch zavražděných.
Bratry Mašínovi nemohu hodnotit,nejsem
soudce ani fanatik.

ad. Zelee (Kyklop - Mail - WWW)
díky za kladnou reakci a jsem rád, že se článek líbil! :-)

ad.Jimmy, (Kyklop - Mail - WWW)
děkuji Vám za slušný komentář k věci, byť to oba vidíme jinak.

ad.Pavel, (Kyklop - Mail - WWW)
Tento příspěvek je o knize ODKAZ, která je o akci Mašínů a o pozůstalých se v ní prostě nepíše...

ad. Kyklop (Jimmy - Mail - WWW)
Nikde jsem se nedozvěděl, kde je těch 900000,-kč, které odcizili. Může mi teda někdo říci jak je Mašínové využili pro boj se systémem? Všude se píše, že to chtěli využít pro podplácení, ale pokud vím tak k tomu nedošlo. Bohužel, kdyby se Mašínovci nedopustili zbytečných vražd i já bych je ocenil medailí, ale jestli "odboj Mašínovců" vraždil způsobem proříznutí hrdla a to na svázaném člověku, tak nezlobte se na mě, ale takových to záběrů jsem poslední roky viděl mnoho......, jsou to lidé, kteří ve jménu ideologie vraždili lidi, kteří systém nevytvářeli ani neovlivnovali svou pozicí. Takže pokud Mašínovce převedu do současnosti, tak když budu hodně tvrdý, tak řeknu, že to jsou na dnešní dobu jen teroristi. Já osobně považuji dnešní systém za pseudodemokracii, dnešní politikové jsou jen prasata u koryta (prominte), lžou a chovají se stejně jako komunisté(výhody, imunity atd...), lidé zde trpí a nic s tím neudělají. Takže když dnes hypoteticky udělám to stejné jako Mašínovci, budete mi fandit? Domnívám se totiž, že pokud politici lžou, kradou a neslouží lidem, tak je to špatný systém. Samozřejmě, že socializmus byl horší. A otázka na závěr, jak je možné, že v dnešní době je zde strana KSČ, která se hlasí ke zrůdnostem února 1948? Jak je možné, že tento systém jim to umožnuje?

ad. Jimmy (Liška - Mail - WWW)
Bohužel s Vámi musím souhlasit. Jak se liší Mašínovci, kteří podřezali svázaného omámeného esenbáka od muslimů podřezávající zajaté vojáky nebo turisty? Vůbec nijak, prostě teroristi.

ad.Jimmy (Marty - Mail - WWW)
Váš názor se asi nejvíce shoduje s mým. Takže nemá cenu se více rozepisovat. Díky napsal jste to naprosto přesně!!
Marty

Ahoj Kyklope! (Atllanka - Mail - WWW)
Koukám tu na ty názory a je mi trochu smutno z toho, jak někteří lidé nenávidí hrdinství a zbabělost povyšují na normu... Trochu jsem přidala odkazů a dalších fakt (jukni), ale nevím, nevím... Kdo nechce vidět nevidí, kdo nechce slyšet neslyší - ale přesto, a nebo snad právě proto to nesmíme vzdát, jednou to dračí semeno zajde, věřím tomu... Zdravím z Atllantidy :)

( - Mail - WWW)
Spousta názorů, co člověk to názor. Kniha Odkaz autorky Barbary Masin je jistě zajímavým, ale dle mého názoru ne dokumentem ale pohledem jedné strany. Každý, aniž si to možná uvědomuje si holá fakta uzpůsobuje svému vnitřnímu názoru a přesvědčení. Chybí mi zde "pravda" ze strany pozůstalých po obětech. Samozřejmě, že to všichni podle předchozích příspěvků byli zanícení komunisté, kterých nebylo škoda. Vyznamenání po 18 letech? Proč nebylo uděleno na území ČR? No a ta zmínka o zařazení knihy Odkaz do povinné školní četby, zajímavý jistě demokratický názor.

ad.Atlanka (Jimmy - Mail - WWW)
Hrdínství a zbabělost jsou dvě různé věci a pojmy. Pokud p. Paumer před několika dny řekl, že bylo lepší zabíjet lidi než dávat jen letáky, tak každý si udělá názor sám. mimochodem p. Paumer pořád lže a vymlouvá se, 1.) nechtěli jsme zabíjet, 2. svázaného policistu jsme nepodřízli a můžu pokračovat v jeho lžích dál a dál. Jsou to jen teroristi a pomohli si jen sobě a ne národu. Zeptej se jejich obětí jak dopadli, četl jsem velice zajímavý článek o obětech Mašínů, žádní milicionáři, žádní pohlaváři, jen normální lidi jako celý československý národ. Takže pokud někdo řiká, že ten kdo nic neudělal proti komunizmu ten by měl být popraven, musela by jsi popravit celý národ. Jaký rozdíl je mezi dnešními teroristy a Mášínovcemi? Žádný rozdíl jak teroristi tak Mašínovci bojovali za svou svobodu jakýkoliv způsobem a to i podříznutím zvázaného člověka. zajímalo by mě jak by jsi reagovala kdyby jsi měla tátu hasiče, který by hasil ohen a přitom, by ho někdo těžce postřelil a za 30 let by dostal za to medaili, protože by řekl, že bojoval pro nějakou ideu.

pro Jimmy (Atllanka - Mail - WWW)
Milý Jimmy, jsi naprosto ukázkovým příkladem, jak jsa u pramene informací stále dál používáš JPP - (jedna paní povídala). Je to přesně jak říkáš, Mašínové bojovali jen za svou věc za sebe a svoje obohacení, stejně jako naši legionáři, letci RAF, generál Heliodor Píka, Milada Horáková a další tzv. hrdinové Československa, proto se jim všem český národ po zásluze pomstil - spokojen? .... A už mi nepiš, nemám čas na voloviny :(

Zavražděný Rošický nebyl soudruh (Čtenář - Mail - WWW)
Smutné je, že zavražděný pokladník Kovolisu Rošický nebyl ani soudruh natož člen závodní milice, ale pouze režimem v postupu zaražený člověk, který pouze chránil peníze na platy zaměstnanců před lupiči. Jeho syn dodnes žije.

(SV - Mail - WWW)
"lojzo - Mail - WWW)
Ja osobne by som sa iste zachoval inak ako Mašínovci, ale o to viac si ich jednanie vážim a cením (ale neobdivujem ho, násilie mi je dosť cudzie). Každopádne si myslím, že zaslúžia úctu a vyznamenanie, nie odsúdenie. Alebo inak: Nepovažujem ich za zločincov, ale za bojovníkov"
plus minus suhlas s Lojzom.
napad dobry, prevedenie nestastne.
asi nemali na vyber.

( - Mail - WWW)
di do piči

(Lucey14 - Mail - WWW)
http://www.feministky.com...c114571

To je nejlepší pohled na Mašíny xD xD
Jináč, článek super, knížka krásná a chlapci byli též fešní :)

bratři Mašínové (Dana Václavková - Mail - WWW)
Po revoluci jsem o nich slyšela poprvé.Nepotřebovala jsem další a další důkazy na obranu nebo dokonce očištění jejich činnosti.Pro mě byli ,jsou a budou hrdinové.Jejich otec položil za svobodu život a pro jeho syny přinést oběť nejvyšší bylo samozřejmostí.Jen zbabělec s duší otroka to nikdy nepochopí.

Mašínové zrudy nelidské (Pepe - Mail - WWW)
Muzete mlžit jak chcete,česká verejnost nikdy ,zduraznuji nikdy !!!! ty vase hrdiny neuzná .Masinové jsou vyšinutí devialní zločinci nyni s dobre promyslenou zasterkou o odboji ,ale ve skutecnosti slo o zlociny vraždění a loupeze ,rozhazovaní ukradených penez za luxusní oblecení atd a nasledne utek pred trestem.Kdyb nyni podrezal par policajtu a nejake civilisty a utekl do Ciny kde bych se prohlasil za odboj proti kapitalistickemu režimu ,byl bych take kandidátem na plaketu za hrdiské skutky ???Asi sotva.Zde tento clanek je pekna sracka v zoufale snaze z vrahů udelat akcní hrdiny se tato slatanina dá cist jako parodie na blbost.

Zemrel Ctirad. (hipik - pravicovy recidivista - Mail - WWW)
Cest jeho pamatce.

Ráda bych všem, kdo Mašíny odsuzují, (Jaka - Mail - WWW)
připomněla základní fakt a zeptala se - Kdo vraždil první?
Komunisti - H. Píka 1949, M. Horáková 1950 + další ze skupiny tehdy obžalovaných. Už tehdy byli posíláni lidi na uran.
Útěk Mašínů - 1953, kdo si myslí, že by tady měli budoucnost?

Přece nebudem pochybovat!!! (Vinický - Mail - WWW)
Dobrý večer,

já myslím, že není o čem diskutovat!Byli to hrdinové a správní chlapi!Otec mi je dával celý žívot za vzor....sám dostal v 50tých letech 15 let v uranových dolech a Ctirada Mašína znal osobně.Jsme národ zbabělců ,ani dnes se neumíme ozvat!

Nepodřezávali (Vinický - Mail - WWW)
jen trochu bez bolševocké demagogie!!!
Mašínové nikoho nepodřezali!!!


Přidání komentáře...

[CNW:Counter]
kyklop (c ) 2003-2011
bloguje.cz
Counter