.: Vladimír Holan - Spisy, 10) Bagately - - Kyklopova knihovna



BagatelyTento desátý svazek má určitě přes rok zpoždění, takže jsem se ptal a ptal, až jsem se nedávno dočkal. Pravda, mám vydání z roku 1988 (Odeon), ale v tomto novém jsou totiž zařazeny i básně nově objevené, zapomenuté či vyřazené z autocenzurních obav.
Bagately obsahují autorem zavrženou prvotinu Blouznivý vějíř, vydání Triumfu smrti z let 1930 a 1936, básně nezařazené do sbírek, prózy, eseje, úvahy, vzpomínky, glosy, ankety a na konci i několik rozhovorů s Vladimírem Holanem.

Další čtyři svazky Spisů budou obsahovat básníkovy překlady: 11) Rilke, 12) Francouzští básníci – Ronsard, Hugo, Nerval, Verlaine, Baudelaire, Rimbaud, Apollinaire, Tzara, Aragon, Pellerin aj. 13) Lyrika – Keller, Morgenstern, Trakl, Mickiewicz, pasternak, Joyce, Frost, García Lorca aj. 14) Epika – Nizámí, Góngora, Lenau, Asejev aj.
Patnáctým svazkem budou ediční komentáře, poznámky a rejstříky, které v roce 1988 u Odeonu vyšly jako svazek č.11.

Vybral jsem pro dnešek pár básní, které Holan věnoval své matce, ženě a dcerce. Ty jsou moc pěkné. Pak básně, které nejsou zařazené do sbírek, mezi nimi právě ty nově objevené či vyřazené. Na závěr jsem vybral jeden z několika rozhovorů.


Vladimír Holan, Spisy 10) Bagately, 537 stran, cena 329,-Kč.




Matce, ženě a dceři


***

Co jsem to kdysi dostal k tomu svému vínu?
Půl království a ruku princezninu!

Co jsem to včera dostal k tomu svému vínu?
Katušku, holčičku, tu, kterou k sobě vinu…

(10.6.1949)




***

Tak copak, Ty naše drobná osminedělní?
Jenom tvůj nosánek statečně do dní ční
a vdechuje a vydechuje!...
Dík za to Tomu, který Bohem sluje!

(29.6.1949)




3.III.1951

To jsou ty chvíle zdejší:
jen čerň a tma a stín.
Vzývám Tě, nejsvětější
ze svatých Kateřin…

Přimluv se v tomto ději,
bychom zas žili smích,
smích Káti a ne její
šramůtky na plicích…

Přimluv se, prosím, za ni!
Je to, jako bych řek:
„Přimluv se, Svatá Paní,
za tep všech děťátek!“…





VĚŘE A KAŤABÁČKOVI

Chtěl bych Vám říci ta nejvroucnější slova,
však neznám je a nevěděl bych, jak je vyslovit…
Prastará historie básníkova:
mít všechno, všechno mít, jen něco ne, když má jen cit…

(Na Boží Hod Velikonoční 25.3.51)





VĚŘE K 26.4.

Blíží se Tvoje narozeniny, *
až přijdou, zapomenu na ně –
tož raděj dnes už přeju lepší dny
a líbám ruku Tvou i Tvoje dlaně.

Žij mnoho let s tou naší Kateřinou,
která ty narozeniny
má o den pozděj, možná mojí vinou.
Však oběma: jen dobré dny i sny!!!

(19.4.51)

* Upozornila mne na to moje maminka! Naše, že!




***

Já vroucně děkuju za Tvoje bytí,
za to, že Jsi, že žiješ se mnou,
s tou mojí duší veletemnou,
jež zhasíná vše, co tu svítí –
však za Káťu já zvláště děkuji Ti!

(Věře 23.VI. 51)




VĚŘE

Taky toto Jsi Ty:
že když je nejhůře,
dovedeš vidět sebevětší zlo
v miniatuře…

(XI. 52)





KAČENCE

Večer o jejích druhých narozeninách

Hajej, spinkej, Ty náš broučku,
rosť nám z čapky do kloboučku,
ze žvatlání do mluvy;
ať už bdící nebo spící,
řekni nám už, co chceš říci,
co Tvůj svět už dávno ví!

Hajej, spinkej, Ty náš broučku,
abys brzy na paloučku
sama zatančila nám,
šťastným, že Tvé nožky kráčí
zrovna tam, kam se jim ráčí:
do života, právě tam!

(27.IV. 1951)




***

Ať modlím se, ať proklínám,
vždy jenom za Tebe, Věro, za Kačenku
jedinou modlitbu já mám…
zde i venku…

Která z nich zvítězí?

(30.XII. 1976, z pozůstalosti)



3. dubna 1977, na Květnou neděli, jediná Holanova dcera zemřela – trpěla Downovou chorobou. Měla pohřeb na Velký pátek 8. dubna. Holanův zdravotní stav byl už tak špatný, že by byl na její pohřeb nemohl jít, i kdyby chtěl. Smutek mu však byl ryzím soukromím. Nebyl ani na pohřbech své matky a svých sester. Po dceřině smrti téměř ztratil zájem na životě a tudíž i ztrátu potřeby psát…





Přátelům a známým


DRAHÝ JAROSLAVE –

Už po několik dnů já myslím na dvě matky:
na Tvou a na Svou, ach; na to, že nelze zpátky,
aby nás chránily… A také ještě vím,
že – píši Ti to – pro pláč nevidím…

(3.X L.P. 1966)




PODĚKOVÁNÍ ZA BLAHOPŘÁNÍ K 60.NAR. IX 1965

Milý pane Werichu –
nám šedesát teprve bude,
až to nebude rudé…
Zatím to jenom růžovatí…
Za českou zem kéž pomodlí se naši svatí
Váš VH




Básně nezařazené do sbírek, z časopisů a z pozůstalosti


***

Nevyznávejte mi lásku, jistí soudruzi!
Jen jste ji vyslovili,
už se pokryla rzí,
která je pravdivá tam, kde se každý z vás mýlí.

Nevyznávejte mi lásku, jisté soudružky!
Jen jste ji vyslovili,
už páchla od kundy anebo od držky,
které jsou pravdivé tam, kde se každá z vás mýlí.

(9.5.1948)




***

Milujeme vás, básníku,
tak mladí poeti mi psali
a smrkali do kapesníku
a lhali, lhali, lhali…

Psali to v soukromých dopisech
a hlavně ve věnováních.
Znali, že co mi řeknou, bude bez všech ech
a jako neřečené… Ve větru vích…

(12.hodin v noci 9.5. 1948)




***

Omluvte samotáře, který ještě dýchá
a který promluví,
jako už jednou,
až budou zase všichni zticha, zticha!

1938 a dále!

(začátek dubna 1948)




DŮVĚRNÁ DEPEŠE V NEDĚLI NA HOD BOŽÍ V ČERVNU 1949

Kaťo, Ty spíš a spíš
a křičíš, jen když chceš pití!
Tvůj tata bdí, bdí přespříliš,
protože nemá co píti k bytí…

Tragédie je přejasná:
Ty ve snu jsi i v bdění
s táta Tvůj sní beze sna
svobodu všeho, co není…




6.II. 1954

Panenko Maria Sněžná
pod řetězem,
vždy Sněžná, i když máj jde
s rozkvetlým bezem!

Však nic jsou letní žáry,
srovnány s Tvými sněhy!
Mráz srdce povoluje
jen Tebou, plnou něhy,
a slzy třesou jezem…

(1954)





***

Tak Jsi mne zkrušil, Pane, tam, kde jsem to nečekal,
kde čekal jsi však ty už dva tisíce let
s láskou, již chápeme jenom zkrušeni.

(Asi polovina 50.let)




***

Mně nešlo o to býti básníkem,
já se jím narodil…
Škoda že neumřel jsem se svým zánikem,
škoda, že se šíleným vytím světa
jsem taky mnohdy vyl!

(Asi konec 50.let)




***

Ne že bych nechtěl nebo nemohl,
ale mě je to zakázáno!
A tak čekám na vlastní ráno!

(Asi 1968)




Rozhovor


NĚKOLIK CHVIL S VLADIMÍREM HOLANEM


Vladimír HolanŠero bouřlivého dne padlo do klenuté pracovny, přepažené zástěnou. Řady knih podél stěn.
A venku tráva a stromy Kampy dychtivě přijímají vláhu, byť i tak prudce darovanou. Vltava hučí do našeho rozhovoru...


Narodil jsem se v Praze – na Maninách, kde tehdy rostl jenom heřmánek. Vůně heřmánku..., to byla vůně mého dětství. Ještě dnes, když si vzpomenu na tu dobu, cítívám tuto vůni velmi intenzivně. Bydlil jsem na Maninách do svých šesti roků. Pak jsme se přestěhovali do Podolí u Bělé pod Bezdězem, do Máchova kraje. Chodíval jsem často sám na Bezděz ještě jako chlapec, aniž jsem co věděl o Máchovi. Ta krajina na mne totiž velmi působila – borovice, písek... Je to smutná krajina, jediný Bezděz je ze znělce, vše ostatní je lávovité. Bydleli jsme na nádraží, kde projížděly vlaky, rychlíky, cinkání signálů. Život nádraží zanechal ve mně jako chlapci ohromný dojem. Přesto však jsem jako hoch zatoužil být mnichem. Chodíval jsem totiž na latinu do krásného a starého augustiniánského kláštera, viděl jsem jeho ambity, obrazy světců... Připravoval jsem se na přestup z měšťanské školy do gymnázia.

Do gymnázia jste chodil v Praze?

Ano – do Truhlářské ulice. Nerad vzpomínám na to, co tam do nás cpali. Byl to samý pozitivismus, všechno jim bylo tak přímočaré, jasné. Byla to hrůza.
Vždycky ve čtvrtek byla deskriptiva. Již od pondělí jsem se té hodiny děsil. Také jsem dělal z matematiky reparát... Víte, psal jsem již tehdy do Rudého práva. Náš matematik nenáviděl poezii, ale hlavně neviděl rád že jsem ji uveřejňoval v Rudém právu. Dráždilo ho moje zaryté čelo.. Byl jsem rebel, seděl jsem ve škole vždy v zadní lavici. Živil jsem se kondicemi...

Kdy jste začal psát verše?

Verše? Brzy. Bydlil jsem tehdy v Karlině, v klášteře, v němž byl nalezinec a útulek pro nemajetné studenty. Tam uprostřed velké zelinářské zahrady stála košatá lípa. To jsem byl..., počkejte, ano, tercián. Jednou se dívám ze zamřížovaného okna, pad vítr a rval listí lípy. – Tak vznikly první veršíky. Nevím už, koho jsem to tehdy napodoboval, myslím, že Hálka. To byl básník!

A po gymnáziu?

Stála přede mnou otázka: Co teď? Šel jsem za Josefem Horou, výtečným člověkem; znal jsem ho již jako student. Dal mi dva dopisy: jeden na známého na magistráte, aby mě poslal někam do knihovny, a druhý do Penzijního ústavu, já šel po smutných zkušenostech s magistrátem do Penzijního ústavu a byl jsem přijat. Trpěl jsem tam osm let, až jsem byl dán do penze jako neschopný úředník.

Na koho ze starších spisovatelů vedle Hory rád vzpomínáte?

Na Antonína Sovu. Již jako student jsem občas za ním chodíval, la e v té době, když jsem hledal místo, šel jsem k Sovovi ještě dříve nežli za Horou. Sova, kdysi ředitel Městské knihovny pražské, byl již v penzi. Poslal mne za jedním pánem na magistrát. Ještě dnes vidím červený běhoun v kanceláři, kde se mě onen pán zeptal: „Máte maturitu?" „Ano," řekl jsem. „Tak si kupte montérky – v Praze VII je Bondyovka, která vyrábí auta, co čistí ulice, tam by vás jistě přijali!" Odešel jsem bez pozdravu. Pro Sovu to byla velká osobní urážka. Řekl mi tehdy: „Jsem už stár a pro dnešní dobu je básník en óno."

Ptám se ještě na básnické začátky.

Napsal jsem několik románů, které jsem naštěstí zničil. Vzpomínám si na název jednoho: Měsíce pod zelenou sklenicí. Napsal jsem i několik lyrických knížek, které jsem také naštěstí zničil. Ukvapeně jsem vydal knížku Blouznivý vějíř. Je to takový hřích mládí. Pak vyšel bibliofilsky ve sto výtiscích u Kuncíře Triumf smrti. Potom jsem se zavřel, byla to pro mne jakási básnická klauzura. Básnické začátky... Mluvil bych vážně až o sbírce Vanutí.

Kdo z vašich současníků vám byl nejbližší?

František Halas, s tím jsme si velmi rozuměli v otázkách poezie. Tuze rád jsem měl Josefa Horu. Měl jsem mnoho hezkých přátelství. Když jsem redigoval časopis Život, tak jsem se velmi sblížil s Josefem Čapkem i s jinými výtvarníky. Souviselo to s tím, že jsem neměl rád jen poezii, ale i hudbu, sochařství a malířství.

Působili někteří básníci na vaši poezii nějak hlouběji?

Vlivy tu byly. Jako studentovi mi učaroval Knut Hamsun. Potom Lenau. Velkým setkáním pro mne byl Rilke. Ovšem moje cesta vedla jinam, Rilke byl mélik, moje cesta je tvrdá, kamenitá. Dále Mallarmé a Rimbaud. Valéry už ne.

A z českých?

Především Mácha – to nebyl žádný meteor, ten je na básnické obloze pořád. Češtinář pochopil mou lásku k Máchovi – dal mi ho jako maturitní otázku. Měl jsem také velmi rád Sovu. Sova – to jsou housle. Kde se pustil do březinovského verše, tam ztroskotal. On byl hudebník.

A co období vaší poezie po druhé světové válce?

Budu upřímný. Ale musím se vrátit hodně daleko. Narodil jsem se v době rusko-japonské války. Matka ze sympatie k Rusku mi dala jméno Vladimír... Za války jsem žil ve Strašnicích. Motory zbrojních továren hučely ve dne v noci. Sledovali jsme po špendlíčku vítězné boje Sovětského svazu na mapách. Po Mnichovu nás přestal Západ s hrubou silou strojů zajímat. Tady jsem viděl živého člověka. Proto jsem s takovým nadšením uvítal Rudou armádu v Díku Sovětskému svazu, v Panychidě i v dalších verších. Naše děti mi tehdy učarovaly – a já jsem to cítil za ně. Když přišli Rusové, viděl jsem, zeje to pro naše děti spása. Tátu měly třeba v koncentračním táboře nebo v německé fabrice... Nebo takové drobnosti, jako byl první jarmark na Karlově náměstí. Dítě s cukrovou vatou... Vždyť osvobození Sovětským svazem – to byla víra mnoha a mnoha lidí. A já jsem tu lásku k Rusku prožíval léta. Musil jsem ji vyzpívat.

A vaše další tvorba?

Již léta píšu lyriku, ale vlastně víc pro sebe. Píšu a je toho dost. Mám také řadu básnických povídek asi toho žánru, jako je Terezka Planetová nebo Cesta mraku. Poslední sbírka, kterou jsem psal několik let, se jmenuje Nová Mozartiana. Mohu vám z ní přečíst jednu ukázku:

Slyšel zpívat slavíka a nikdo mu nenamluví,
že by zpíval líp, kdyby byl oslepen.
Slyšel zpívat chlapce a nikdo mu nenamluví,
že by zpíval líp po vykleštění.
Slyšel zpívat dívku a on nevěřil,
že by zpívala líp po právu první noci...

Co bylo stvořeno, má se zde milovat,
aniž se možná byť jen dotkne jedno druhého.
A roztříští-li se na moři dvě lodi o sebe,
není to z nelásky té jedné k druhé...


„Z mé nové poezie vyšla nedávno v Československém spisovateli knížka Prostě," dodává Vladimír Holan. Je to jedna z mých básnických povídek." A vypráví dále:
Dlouho jsem necítil potřebu psát dětskou poezii. Dětský svět byl pro mne něčím odtažitým, vzdáleným... A psát pro děti jenom jako úkol – bez vnitřního prožitku – to jsem nechtěl. Zásluhu o moji novou knížku Bajaia má vlastně moje dcerka Káťa. Psal jsem Bajaju především pro ni, pro její radost, a ona byla také prvním čtenářem. Věřte mi, že mě právě ta poezie pro děti naučila dívat se na mnohé věci docela jinak... Je třeba opravdu oprostit se od složitosti, pohledět na svět dětskýma očima. Snad bych vám ještě několik veršů z Bajaji zarecitoval, abyste si mohl učinit obraz:

Soumrak tak tichý pad,
že ještě trošku -
a uslyšíme tkát
pavoučí nožku.

Ptáš se, dychtivá jmen,
v tom tichu stinném:
„Kdo je ta socha, ten
pán pod Petřínem,

moc práce věru dá
mluvit s ním u té stezky!"
- ,Je to Jan Neruda,
víš, básník český."


Kdy asi vaše knížka vyjde?

Asi do Vánoc – v Československém spisovateli. Je to má první dětská knížka. Chci psát poezii pro děti dál...

Je plná vesna.
Kdo to tak zvučí? Včely z česna.

Je plné léto.
Kdo to tak křičí? Rorejs je to.

Je podzim plný.
Kdo to tak tichne? Mlhy a vlny.

Je plná zima.
Kdo to tak mlčí? Sníh, který dřímá.


K vaši tvorbě zcela organicky patří i dílo překladatelské...

Ano, řídím se zásadou: Když je něco krásné, rozdejme to lidem. Ovšem zároveň chápu překladatelovo omezení, o němž hovořil již Valéry, když řekl: „Překlad v nejkrásnějším případě je krásná nevěrnice..." Velmi rád jsem překládal Mcyri (Novice) s Bogatyrjovem. Přeložil jsem nebo překládám Slowackého Otce morem nakažených, Mickiewiczovy Sonety milostné a krymské, s Karlem Čechákem Lenauovy Albigenské, výbor z díla Ronsardova. Mám přeloženu celou antologii, nazvanou Cestou, je to průřez evropskou současnou poezií.

Dovolte mi ještě poslední otázku. Vydali jste před lety s Františkem Halasem výbor z lidové poezie, nazvaný Láska a smrt. Co vás k tomu přivedlo?

Kolikrát jsme s Františkem hovořili o krase lidové poezie. Potom on přišel s tím návrhem a v nakladatelství jej uvítali. Rozdělili jsme si práci a chodívali jsme excerpovat spoustu knih do muzea. Převažuje tu zejména Morava a Slovensko. I české písně jsou velmi krásné, ale nám byla bližší ta sukovitost a drsnost moravských a slovenských. Dělali jsme to oba velmi rádi.

Vycházíme na Kampu a jdeme přes park. Země vydychuje opojnou, podešťovou vůni. Na obloze se sklenula duha.

Rozhovor Z. K. Slabého, Nový život, 1955



Další na tomto blogu:
Vladimír Holan – Ptala se tě... (audio nahrávka)
Vladimír Holan – Spisy, 9) Babyloniaca
Noc s Vladimírem Holanem
Semper Eadem – jedna báseň, dva překlady




linkuj.cz vybrali.sme.sk

.: poslal Kyklop, pátek, 9.02.2007, 8:25:00

Komentáře

Kyklope (Eithne - Mail - WWW)
Uz dlouho jsem nemela cas, precist si neco z poezie. Ale dnes jsem si ho konecne udelala a proplula jsem touto strankou a pritom hltala vsechen cit.

Eithne, (Kyklop - Mail - WWW)
to čtení poezie chybí asi celé společnosti ...


Přidání komentáře...

[CNW:Counter]
kyklop (c ) 2003-2011
bloguje.cz
Counter