.: Labka III. aneb Dopis družce - - Kyklopovy zápisky o šílenství



Hraju s jednou psychiatrickou ochrankou pinčes proti kolegovi a sexuologické ochrance.
Asi pět pacientů sleduje TV.
U jednoho stolu sedí Chlapík, se kterým jsem onehdy boxoval a má záchvat smíchu.
Hehe, hehe, hehe. Haha, heeeeeeehehe, ááááá hehe.

Čumíme a ani nemůžu podávat.
"Co se děje?"
"Píšu dopis."
"Komu?"
"Družce."
"Aha, tak to ju."

Konec setu, konec zápasu."

"Cos jí psal tak vtipnýho?"
Ukazuje mi papír.

Ahoj. Znám Tě. Pozdravuje Balíček.

"Dobrý, ale nějak krátký."
"Na levačku to stačí."
"Hm, to je pravda."


Druhý den noční.
"Můžu si zavolat?"
"Máš peníze?"
"Mám."
"Tak jo."
Vytáčím číslo.
"Na, vyzvání to."
"Ahoj, jak se máš? Hehehehe?"
---
"Hm.Hehehe, Haha, Cháááácheche. Já nemám ruku! Hehehehe."
"Tak ahoj."

"Dobrý?"
"Jo. Kolik to stálo?"
"Dvě koruny."
"Díky. Dáš mi cigáro?."
"Nekouřím."
"Tak z cizého."
"To se nedělá. Ale na."
"Díky."
"Hm."


---------------------------------------------


Ekonomická krize
Pomalý, později Tatanka Iotanka – Sedící býk, vzpomínal na svého otce, který mu přenechal své jméno: „Otec byl velmi bohatý, vlastnil mnoho koní ve čtyřech barvách...“



Izrael vs. Palestina
Chápu frustrovaný dorost Hamasu, přesto „nadržuji“ Izraeli.



17.listopad
Jaroslav Grosman byl mimo jiné agentem chodcem. Vyfasoval dvacet let, z těch si „odseděl“ v komunistických lágrech čtrnáct. Následně až do roku 1989 byl špehován, udáván, vyšetřován a šikanován. Po 17.listopadu vyvěsil oznámení, aby ti, kdo se na jeho pronásledování podíleli, za ním přišli, aby si s ním promluvili a odlehčili svému svědomí. Přišel jeden jediný člověk. V noci dávali pořad o pádu komunismu v Rumunsku. Po necelé hodině byl proces s manžely-tyrany Ceauşescovými hotov. Zastřelili je.
Poslechněte si vzpomínky Jaroslava Grosma v pořadu Příběhy 20.století na Rádiu Česko Českého rozhlasu.




10. Ryba vs. Rak – Epilog
Po pěti letech od posledního kola jsou kontrolní výsledky po onkologické stránce stále výborné – žádný znepokojivý nález. Ale stejně jako u přeživších z Hirošimi či Nagasaki, tak i v tomto osobním atomovém tělním výbuchu dochází k pozdějším komplikacím. Komplikacím, které sice nejsou životu nebezpečné, ale celkem dost ubírají na jeho kvalitě. A to tak, že třeba na dovolené jsme letos (vlastně už loni) museli sami – jen já a dcera…

Babí léto je nejen pěkný film, ale i krásné období. Když však prší, je lepší se schovat na pár týdnů třeba na interní oddělení – tak tomu bylo i u nás na podzim 07 a 08. Opakovaný vtip přestává být vtipem a proto nabídku na měsíční zimní dovolenou 09 na Bulovce slušně odmítáme a raději volíme denní dojíždění – jízda po české prosolené dálnici je přeci tak vzrušující a zábavná. Je to prý běh na dlouhou trať, která je však mnohem delší než maratón. Je to běh, který nelze úspěšně absolvovat bez jistého technického vybavení. Specialistka i VZP svému pojištěnci nasrali do dlaní – prý tak za dva roky. „Musí se šetřit. Hrozí sloučení pojišťoven. Neví se, co bude dál. Musíte si zatím poradit sami anebo to zkusit jinde.“ Pro manželku celkem deprimující zpráva, ale já to chápu. VZP nemůže platit všechno, ale jen vybrané záležitosti – třeba celoživotní povalování na našem oddělení pro toho, který pobodal maminku s kočárkem, aby následně znásilnil a pistolí ráže 7,65 popravil sedmnáctiletou dívku. Prostě to tak je a je třeba najít řešení. Výrobce po jednání nabídl pro domácí nekomerční použití třicetitisícovou slevu, akorát přistála i zakázka pro jednu banku a zbytek jsme si půjčili.

Podzimní vsuvka

Před několika měsíci, po speciálním vyšetření, jsme se dozvěděli, že výše jmenovaný běh na dlouhou trať nelze vyhrát. Rozsah nemoci a následný obranný zásah byly tak decimující, že současné potíže budou trvalé, celoživotní. Rybu to trápilo asi tak 36 hodin. Mě o pár minut déle. Specialistka: „Tak a teď vám tedy to zařízení napíšu.“ „Už nemusíte, koupila jsem si ho sama!“ „To mi ani neříkejte." „Je to tak, nebylo nač čekat.“ Nestěžujeme si, jen konstatujeme a jdeme dál, neboť víme, že mraky jiných jsou na tom mnohem hůř a ještě k tomu sami.

Ryba dál dle svých možností i přes všechny potíže neustále s nadšením tvoří, vyrábí a vskutku velmi úspěšně prodává, což je nejsilnější meducína. Dokonce si usmyslila otevřít vlastní kamenný obchod – byť jsem zprvu nebyl nadšen, nemohl jsem nakonec jít proti ní. Chtěla, aby byl napsán na mne. Vyhráli jsme soutěž o pronájem nebytového prostoru, manželka už měla dohodnuté a domluvené zboží, vymyšlený interiér atp. Připravenou smlouvu jsme nakonec nepodepsali – nedohodli jsme se se zástupci města na technických podmínkách. Nevadí, určitě přijde jiná příležitost.

Závěr?



Ornament je zločin
V dubnu 2007 jsem zde řešil dilema s bydlením – jít či nejít s rodiči do opravy prvorepublikové rodinné vily? 75% čtenářů doporučilo „ne“, my jsme se nakonec – po sečtení všech pro a proti – rozhodli pro „ano“. Jediným, spíše největším proti, když odmyslím už mou lenost, byla právě přítomnost starší generace v jednom objektu. K tomuto by se dala jistě napsat i nějaká ztracená práce na celých 57 normostran. Jaká byla naše pro? Čím jsme si lhali při rozhodování do kapsy?
• Rozpočet rekonstrukce je přes pět milionů. A tolik rodiče prostě nemají. Dodají půlku, my skrze prodej našeho domu a spoření tu druhou.
• Pokud by šli rodiče do rekonstrukce sami, udělali by pouze částečnou opravu a my bychom za x let museli dělat většinu znovu. Samozřejmě, že s menším fyzickým fondem a za větší peníze než dnes.
• Pokud by šli rodiče do rekonstrukce sami, bez našeho vlivu, udělali by takové nezvratné úpravy, které by uškodily funkcionalistickému duchu vily – a to jsme nechtěli dopustit.
• Manželka nutně potřebuje větší výrobní prostory – atelier. A doma. Vila je poskytuje – tři místnosti v suterénu budou bohatě stačit.

Rekonstrukce nás zcela pohltila.

Většinu volného času trávím na stavbě (1, 2, 3, 4, 5, 6). Nejčastěji se mazlím s elektrickým kladivem a lopatou. Trošku jsem zhubl a zmenšily se mi svaly kolem huby. A prospívá to hlavě. Asi budu tedy nejen lopata, ale i lama, protože místo kultovních seriálů sleduji antiky, starožitnosti a aukce, kde zkoumám/e vše, co se týká prvorepublikového funkcionalismu a art deco. Pochopitelně, že dnes potřebujeme především investovat do stavebního materiálu, řemeslníků a ne do nákupu dobového vybavení, ale přesto si občas nějaký zajímavý kousek, který bychom už těžko sháněli, pořídíme. Do Hulína jsme si zajeli pro toto fantastické UFO a do Prahy pro pohovku H-215, která by po renovaci měla vypadat takhle nějak podobně. Máme štěstí, že spolupracujeme k domu citlivým projektantem, ale i s kamarády, kteří se věnují renovaci historických předmětů, nábytku a rozumí tehdejší době. Jejich poznatky, zkušenosti a kontakty nás posouvají dále. Zaplaťpánbůh! Před před dvěma léty jsme si říkali: „To starý poškozený teraso musí pryč – položíme novou dlažbu! Ty staré vypínače vytrháme a nahradíme moderními!“ A dnes: „Staré teraso tu musí zůstat, protože patří k domu, lze jej opravit a oživit přebroušením, případné vady nejsou mínusem, ale svědectvím. Proč rozsvěcet běžnými vypínači, které jsou v každém paneláku, když firma Berker vyrábí modely, které tu byly instalovány původně, tedy Serie 1930 a Glasserie?!“ Máme otestováno, že většina, která se cítí nejlépe ve Scontu nebo Kika, ohrne nad takovou halabalovou pohovkou nos: „To si tam vážně chcete dát takovej starej hnus? Vždyť to není vůbec moderní!“ Proč není aspoň trošku zdobená?“ „No právě proto!“ Samozřejmě, že i starý interiér je vhodné doplnit současnými prvky, vůbec se jim nebudeme bránit, ale jejich základem musí být jednoduchost, funkčnost.

A hlavně nás to děsně moc baví.

PS: Pokud by někdo z vás měl na prodej anebo věděl o někom, kdo by prodal polohovací křesla H-70 a především ne/restaurovaný stolek H-167 anebo tzv. americké knihovny (2ks o stejných rozměrech, 180cm a vyšší), prosím, napište mi. Děkuji pěkně.





Přes kopírák
O semeni, ze kterého vyrostla má dcera, na rozdíl od pana Broži, nepochybuji. Každá třídní schůzka, ale především její roztržitost, zapomnětlivost, hravost, fantazie, přetrvávající dětinskost, umění neposlouchat a paličatost, je pro mne dokonalým testem otcovství.



Zimní odpočinek
Díky výše uvedeným skutečnostem jsme s dcerou o jarní prázdniny na hory vyrazili sami. Po více než dvaceti letech jsem se díval ze svahu dolů. Nervozita a obavy – nerozlámu se? Trošku studu – nespadnu z vleku? Zbytečně. Na těch moderních prkénkách – pokud člověk dříve už trošku plužil a není úplné střevo – se dá sjezdovat celkem snadno. Ano, i na držkopády došlo, ale každému to bylo jedno. Pochopitelně.
Běžky
mám ještě radši, obzvlášť, když je ideální terén – minimum stoupání. Jsem na tom stále dobře – dceři, která stála na běžkách prvně, jsem v pohodě stačil.
Jarní prázdniny 2010 – dobří holubi lyžaři se vracejí… Letos to bylo ještě lepší. Obden jsme střídali běžky a sjezdovky, předposlední den jsme zvládli dokonce obě disciplíny. Samozřejmě, že dívenka by se raději jen vozila nahoru i dolu, ale chce to motivaci – třeba sbírání turistických vizitek... Na rovinkách, kde jsem jel soupaž, jela Terezka bez hůlek na pouhý skluz, trošku přihrbená – téměř jako "hrbatý pes" Kowalczyková. Kolínka kmitala, půlčičky jako stroužky česneku se pravidelně vlnily – perfektní. Byl jsem z píchání holemi tak nadšen, že jsem si v poslední den pořídil komplet novou výbavu a začal hudrovat na přicházející jaro a naopak se už těšit na zimu 10/11. Do té doby však budeme pro další vizitky vyjíždět na kolech.





Letní odpočinek
Moře se letos (vloni) nekonalo. Terku to mrzelo, ale nabídka, že bychom se mohli podívat do míst, kde se natáčel Harry Potter, ji pochopitelně nadchla – toho kluka s brýlemi zbožňuje. Letní Oxford. Příjemných 22 stupňů. Původní záměr, že budeme po Oxfordu a jeho okolí jezdit na kolech, jsme museli přehodnotit, neboť v cykloprodejnách půjčovali pouze bicykly pro dospěláky, pro děti a dorost ne – prý jsme první turisté s takovým požadavkem. Tak jsme chodili a chodili, případně se svezli autobusem – tatínci dole, děti nahoře. Za kola jsme našli krásnou náhradu – lodičky a šlapadla na říčce Cherwell mezi Magdalen College a botanickou zahradou, po které se dá doplout až na Isis. The Radcliffe Camera, New College, Trinity College, Bridge of Sighs, Christ Church College a jídelna, kde Harry s přáteli stoluje, odpolední posezení u kávy a koktejlů v legendárním Blackwellově knihkupectví na Broad Street 48-51. Terka si kupuje drakologii, já Rybě Interior Design Atlas. Jednodenní výlet do Londýna. Fajn, ale rád jsem se vrátil do Oxfordu – atmosféra v něm mi je bližší než londýnský šrumec. Byl to nezapomenutelný týden.





Odhalení II.
Ne, nejde o další pokračování populárního pořadu o zvířátkách v pražské zoo, ale o upozornění, že v léčebně znají Zápisky o šílenství další lidé – někteří lékaři a psychologové. To se dalo očekávat.



Studium
Začal jsem studovat. Takovou menší specializaci. Vůbec se mi do studia nechtělo a nechce, protože jsem líný až hanba, ale prostě jej potřebuji jako prase drbání – především pod šedou kůrou mozkovou. Naštěstí je výuka 1x za 3týdny, což jako jde. Nejlepší jsou zatím společné večeře – jezdí nás totiž pět. Jedna vyučující bývá vždy hezky barevně sladěná – lépe se tak soustředím na detaily. Pokud to nějak půjde, mohlo by studium být jakousi přípravkou na další krok, ale to je ještě moc daleko, uvidíme.



Změna systému
Celé roky používám PC, kde byla a jsou Wokna. Na staré 486 byly v ceně jednoho rovnou tři, na následujícím pentiu jich bylo už rovnou 95. Příchod Millenia jsme neslavili a počkali jsme si až na XP Home, které běží ještě v dětském pokojíčku. Na mém pětiletém notebooku bez přeinstalování a bez problémů fungují dodnes XP Professional. Na pracovním PC z prosince 08, který většinou okupuje manželka a do kterého nenahráváme žádné hry a kraviny, kmitají zatím bez větších potíží kritizované Visty. Na netbooku Acer Aspire One, který mi za symbolický peníz přenechal kolega a jenž jsme pořídili z totožných důvodů, které zde přesně popsal Arthur Dent, byly rovněž Windows XP. Ale v tomto případě to bylo úplné utrpení – Aspire běhal pomalu, zasekával se, pořád něco chroupal a nic z toho. Nevím, zda Aspire One kolega zamořil vším možným i nemožným anebo hardware nestíhal systém, ale má trpělivost na žebříku od 0 do +10 byla na mínus 6!
Přeinstalovat? Čtu znovu Arthurův příspěvek a rozhoduji se k něčemu, co jsem nikdy neudělal a učiním prvně! Ne, nebojte, krást ani lhát nehodlám – to mám už dávno za sebou, ale do Aspire One nainstaluji Linux Ubuntu! Stahuji ISO soubor a vypaluji na CD placku. Přes externí mechaniku připojuji k netbooku. Instalace proběhla bez problémů. Spouštím, zadávám nějaké údaje, zobrazuje se logu Ubuntu, čistá plocha a menu nahoře. První osahávání, takový nesmělý necking. Vše potřebné je už nainstalováno – prohlížeč, textový i grafický editor, poštovní i komunikační klient, přehrávače hudby i filmů. Postupně a pomalu se dostáváme až k pettingu: Skype i VLC snadno doinstalovávám, bezdrátová síť nalezena a připojena – bezprostředně. Připojuji mobil a zkouším se připojit i tímto způsobem – opět bez problémů, bez potřeby synchonizace či nějaké instalace kdečeho. V domácí síti nekomplikovaně nalézám notebook i PC a kopíruji si soubory s hudbou a fotkami do Aspire. Ubuntu se vším všudy zabírá na disku mnohem méně místa než odinstalovaná XP, ale hlavně, na stejném přístroji běhá vše živěji, bez zasekávání, bez problémů! Jsem příjemně překvapen a velmi spokojen. To samozřejmě neznamená, že Wokna vysklím a přejdu se všemi domácími PC přístroji na Ubuntu! To ani nejde – používáme (zatím) aplikaci (obchod), která běhá pouze pod Windows a nutně ji potřebujeme, holky jsou také zvyklé na to své... Spíše rozdělím disk na mém starším notebooku, kde by na jedné partition byl Linux Ubuntu se vším co potřebuji pro běžné a denní užívání, na druhé Windows XP s aplikacemi, které občas, ale „nutně“ potřebuji a nemají alternativu pod Ubuntu, který mne jinak velmi znenadání oslovil a uvidíme, jak nám to společně půjde dál.



Playlist
Jak získávám přehled o stavebních materiálech a postupech, tak ztrácím přehled nad hudebními novinkami. Přesto jsem pár nových věcí zaslechl a také oprášil několik zapomenutých "vykopávek".


Celkem 94min.


Novinky s ročním zpožděním:

01. Magdalena Kožená – Mentre dormi, Amor formenti (7:54 min.), album: Vivaldi (2009)
Letošní letní album je fenomenální a po zásluze oceňované, já se však zasekl u toho loňského, viz.níže. Na YouTube je k tomuto Vivaldimu pěkné video.

02. Magdalena Kožená – Muzikanti (1:27 min.), album: Songs My Mother Taught Me (2008)
Nejlepší hudba, kterou jsem za poslední dva roky slyšel. Vůbec se nedivím, že právě Kožená je jedinou naší interpretkou, která vydává pravidelně a řadu let na jednom z nejprestižnějších labelů klasické hudby – Deutsche Gramophon. Velmi pěknou a podrobnou recenzi na „Songs My Mother Taught Me“, ze kterého jsou i další tři písně, naleznete zde.

03. Magdalena Kožená – Když mne stará matka (2:42 min.),
04. Magdalena Kožená – Jakž sem tě najprv poznal (0:43 min.)
05. Magdalena Kožená – Pasala volky (1:47 min.)

06. Kate Nash – Mouthwash (4:04 min.), album: Made of Bricks (2007)
Minulý rok mi Radio 1 objevilo tuto pěknou a vtipnou slečnu z Londýna.

07. Vladimír 518 – Kung Fu Rap (4:15 min.), album: Gorila vs. Architekt (2008)
Na Vladimíra 518 z PSH a jeho samostatné album jsem byl hodně zvědavý. Po poslechu i celkem spokojený. Výborný klip.

08. Franz Ferdinand – Twilight Omens (2:29 min.), album: Tonight (2009)
Nejraději mám první album, ale třetí mne baví mnohem víc než druhé. Video.

09. Morrissey – Something Is Squeezing My Skull (2:38 min.), album: Years of Refuseal (2009)
Hodně gut, ale do Archy mne nepřilákal. Video.

10. Sunshine – K.I.D.S. (3:52 min.), album: MGKK Telepathy (2009)
Nechápu, proč se Sunshine nehlásí ke svému prvnímu uřvanému vinylovému albu u Day After, ale z těch následujících jsem poslouchal především druhou placku „Velvet Suicides“. Za poslední album si však píši pěknou dvojku – povedená záležitost. Video a live.

11. The Black Heart Procession – Witching Stone (3:34 min.), album: Six (2009)
14.května na Dobešce! Video.

12. Lydia Lunch – The Gospel Singer (2:55 min.), album: Big Sexy Noise (2009)
Pravdou je, že tato dáma už není sexy jako v době „Queen Of Siam“, ale pořád mám pro ni velkou slabost. Její předchozí projekt s Omarem Rodriguezem-Lopezem jsem přešel, ale „Big Sexy Noise“ s pány z Gallon Drunk poslouchám naopak téměř pořád.

13. Tom Waits – Lucinda / Ain't Goin' Down to the Well (5:33), live album: Glitter and Doom Tour (2008)
Lucinda a další pecky živě – netřeba cokoliv dodávat. Video.

14. Portishead – Plastic. (3:32 min.), album: Third (2008)
Nově, jinak, ještě temněji.

15. Diamanda Galas – Down So Low (4:12 min.), live album: Guilty Guilty Guilty (2008).
Nedotklo. Video.

16. Nick Cave – Dig, Lazarus, Dig!!! (4:12 min.), album: Dig, Lazarus, Dig (2008).
Dobrý track, ale u celého alba jsem čekal větší zásah. Video.

17. R.E.M. – Accelerate (3:33 min.), album: Accelerate (2008)
Po pár letech opět „Yes!“


Vykopávky:

18. Abwärts – Beim Erstenmal Tut´s Immer We (3:08 min.), album: Der Westen ist einsam (1982)
Před dvaceti roky proběhla revoluce nejen socialistickým táborem, ale také mým hudebním „vkusem“! Při vzpomínkových pořadech se kupodivu zapomnělo na Abwärts, kde začínali Mark Chung a FM Einheit, známí později z Einstürzende Neubauten. Já nezapomněl a oprášil výborné album z roku 1982, které obsahuje nejlepší nahrávky „neue deutsche Welle“, patřící do tehdejší „stahl muzik“. Live video z roku 1980.

19. Spermbirds – Americans are cool (1:53 min.), live album: Thanks (1990)
Ve 30.letech sloužily Ženské domovy jako útočiště svobodných pracujících českých žen. V roce 1991 byly stejné domovy naopak útočištěm Spermbirds. Nezapomenutelný H/C koncert. Video.

20. The Jesus Lizard – Gladiátor (4:03 min.), album: Liar (1992)
V nejteplejších letních dnech jsme s přítelem jezdili po Vídni na kolech a užívali si náramně propracovaných cyklostezek. Jako památku na tuto městskou cykloturistiku jsem si pořídil dvd z koncertů Jesus Lizard, abych po návratu do Čech zjistil, že jej u nás prodává samozřejmě i M-5. Jesus Lizard opět hrají a kdyby dorazili do nějakého tuzemského klubu, bylo by projevem nevkusu a choré mysli tam nebýt. Video.

21. Astor Piazzola – Michelangelo (3:23 min.), live album: Central Park Concert (1987 / vydáno 1994)
V roce 1997 jsem se díky houslím Gidona Kremera seznámil prvně s hudbou Astora Piazzolly, asi nejslavnějšího hráče na bandoneon. Výborná nahrávka. Ale záznam koncertu Piazzolly v Central Parku hrajícího na zmiňovanou harmoniku je ještě úchvatnější. Video.

22. Filip Topol & Agon Orchestra – Žiletky (5:18 min.), album: Filip Topol & Agon Orchestra (2001)
Jedna z nejkultovnějších skladeb Psích vojáků v úpravě Petra Kofroně a Agon Orchestra je téměř k nepoznání, ostatně jako všechny skladby z tohoto mimořádného alba. Recenze na Musicserveru a na Freemusic. Video s původní známou verzí Žiletek.

23. Indy a Wich – Myslíš na mě (6:07 min.)
Tenhle pár let starej disstrack, kdy si to Indy (dle mého názoru vítězně) rozdával se Supercroo, mě díky textu dokáže pořád hodně pobavit.

24. Clint Mansell – Winter: Meltdown (3:56min.), soundtrack: Requiem For A Dream (2000)
Na soundtracky moc nejsem, ale hudba k filmu „Requiem For A Dream“ režiséra Darrena Aronofskyho, od něhož spíše znáte Wrestlera, je prostě výborná! A to nejen díky Kronos Quartetu, který ji nahrál. Video z live vystoupení.

25. Patricia Kaas – D´Allemagne (4:25 min.), album: Mademoiselle chante... (1987)
Krásná řeč, krásný hlas, krásná píseň, krásná žena. Nechybí tomu vůbec nic. Video.

26. Mireille Mathieu – Acropolis Adieu (3:29 min.)
Francie: Eiffelova věž a Mireille Mathieu – tak jsem to vnímal v dětství. Video.

27. Jacques Brel – Ces gens là (4:40 min.), album: Ces gens là (1966).
Angelo! Neskutečné podání = vystoupení = video.







Knihy:

António Lobo Antunes – Jidášova díra
Kniha tohoto autora se mi dostala do ruky přes kamaráda, že mi ji posílá čtenář mého blogu. Dodatečně děkuji. Vzal jsem si ji na letní dovolenou a myslel jsem si, že ji za den či dva snadno přečtu, protože ve srovnání s Mossadem to skutečně není žádná bichle. Ale zmýlil jsem se. Při čtení jsem si připadal jako v obrazárně Ermitáže – obraz vedle obrazu, desítky a stovky obrazů, mnoho barev, hodně černé, ale i žluté a červené. Nechtěl jsem touto galerií pouze proběhnout, ale naopak do každého obrazu chvilku proniknout, proto jsem se z té Jidášovy díry nemohl vyškrábat za dva dny, ale trvalo mi to týden. Chvilkami těch obrazů bylo téměř až moc, začaly mne bolet oči, ale vždy a včas přišla rána do hlavy, která mne postavila do pozoru a já si řekl: "Kurva, to je přesně vono!". Jidášova díra je prostě intenzivní magická prohlídka lidské duše, která si skrze vlastní obal prošla zběsilostí války. Oficiální anotace.


Kdo ví, třeba se dnes v noci nakonec pomilujeme jako vzteklí nosorožci, které rozbolely zuby, a až do rána budeme zahanbeně uhlazovat prostěradla pomačkaná zoufalými útoky. Sousedé pode mnou budou bez hlesu sledovat,jak ke mně domů kráčejí dva tlustokožci, kteří se za výkřiků plných nenávistí a porodních bolestí sežerou navzájem, a kdo ví, zda to v nich neprobudí už dávno zapomenuté chutě a nepřiměje je, aby se do sebe zaklesli jako dílky japonského puzzle, a nebýt nekonečné trpělivosti chirurga nebo obratného nože při definitivní kastraci, zůstali by tak navždy. Dokázala byste přinést snídani do postele a už vonět zubní pastou a optimismem? A uměla byste si přitom lehce pohvizdovat jako dávní pekaři, ti zamoučení andělé s košem na rameni místo znavené sovy ponocného, vzpomínka,která patří k méně melancholickým obrazům z dětství? Dokážete milovat? Promiňte, to je hloupá otázka, všechny ženy dokážou milovat a ty, které to nedokážou, milují prostřednictvím druhých samy sebe, což se v praxi nedá odlišit od pravé lásky, přinejmenším v prvních měsících.

Poslouchejte: začalo to nohou desátníka Ferreiry, vlastně dírou po Ferreirově noze, když ho mina proměnila v uzlíček masa v agonii, a rozervanými stehny desátníka Mazunguidiho, ze kterých jsem dokonce vytahoval tkaničky a poutka bot. Když jsem pak v košili potřísněné krví vyšel před ošetřovnu, přitisklo se mi svěží ráno na čelo jako hojivá náplast a lhostejné denní světlo na mě působilo jako urážka. Víte, pokud už revoluce skončila, a ona svým způsobem skončila, tak proto, že ti mrtví z Afriky mají plná ústa hlíny a nemohou se ozvat, starý režim je každou hodinu zas a znovu zabíjí a my,kteří jsme přežili, nepřestáváme pochybovat, zda jsme opravdu živí, bojíme se, že bychom při nějakém pohybu mohli najednou zjistit, že našim gestům chybí tělo a našim slovům hlas, že jme mrtví stejně jako oni, pěkně uložení v olověných rakví, ze které se i přes kaplanovo požehnání a svary line hnilobný zápach. Rakev desátníka Pereiry, rakev Carpinteira, rakev Macaa, od kterého jsem stál pouhých padesát metrů, když ho zabila mina, pytel s pískem mu rozdrtil žebra o volant převráceného vozu, chtěl jsem provést masáž srdce, ale hrudník byl měkký, bez kostí a křupalo v něm, dlaně se mi bořily do podivného těsta. Stačila jediná exploze a Macaco se změnil v bezvládnou loutku z hadrů a pilin.

No a mezitím, pokud byste souhlasila, bychom se třeba mohli pomilovat, jinak řečeno, věnovat se té pohanské gymnastice, po níž zůstane zpocený pocit smutku v těle uprostřed rozházených peřin. Postel nevrže, v tuhle hodinu není příliš pravděpodobné, že by sousedovo splachovadlo vyvrhlo vazký obsah svých vnitřností a vyrušilo tím laskání bez něhy, které funguje jako hnací motor touhy, protože ani jeden z nás necítí k tomu druhému víc než určitou sounáležitost, asi jako pacienti v plicních sanatoriích,které spojuje melancholický smutek sdíleného osudu. Už jsme toho zažili příliš, než abychom pitomě riskovali, že se doopravdy zamilujeme se vším tím šimráním ve střevech a záchvěvy dobrodružství v duši, s dlouhými odpoledni strávenými před zavřenými dveřmi s kyticí v ruce, směšní a zranitelní, polykající vášnivé výkřiky José Matiase. Čas nám přináší zmoudření,které se rovná nedůvěře a cynismu, když se po druhém pokusu o sebevraždu probudíme na nemocničním lůžku podnebeským okem Svatého Petra ve stetoskopu, je pryč prostá upřímnost mládí, nedůvěřujeme druhým ani sami sobě, protože už známe hořké sobectví, které se v nás schovává pod falešným nátěrem velkorysosti.

Myslíte, že bych to mohl zkusit ještě jednou? Dala byste ještě jednu šanci mé beznadějné touze?

Zvedněte mě v náručí jako silná Pieta svého vyčerpaného Krista, jako já nesl tenkrát toho černocha, kterému krokodýli v řece Cambo sežrali levou nohu a jenž slabě sténal jako mladé hyeny v zatuchlých norách, obklopené exkrementy a dutými kostmi gazel.

Proto se teď, prosím vás, přesuňte na mou stranu, zavrtejte se ke mně do důlku v posteli, rukou mi zčechrejte vlasy, jako byste pocítila náhlý záchvat opravdové něhy, vyžeňte do chodby mrtvolný, odpudivý, krutý zápach války a vyčarujte pro naše zničená těla trochu průzračného dětského klidu.



Ivan Medek – Jak to vidím
Ivana Medka jsem rád poslouchal z rozhlasu, četl jsem rád jeho úvahy a rozhovory s ním, protože to byl moudý a slušný člověk. Když odešel na věčnost, ve kterou on pochopitelně věřil, bylo mi to líto. Byl to jeden ze dvou či tří lidí z veřejného politického života, kterému bych šel vzdát úctu. V den rozloučení jsme žel museli s Rybou na důležitou kontrolu, tak jindy, samostatně. Knížečka "Jak to vidím" je souborem rozhlasových komentářů, které měl pan Ivan Medek na Rádiu Classic FM v období od 23. dubna 2000 do 20. prosince 2002. Jeden komentář (úvahu) může člověk přečíst za pár minut, ale přemýšlet o ni musí celý den. Mnohokrát jsem si při čtení posteskl: "Proč nám nevládnou lidé s takovým přehledem, sebereflexí a pokorou, ale takový pitomci?!"

Ivan Medek ve
Wikipedii, rozhovor s Ivanem Medkem na Idnes z března 2008, blog Ivana Medka na Aktuálně.cz, Vzkaz Ivana Medka – televizní pořad v archívu ČT.


Čtvrté letní vzpomínání

Je neděle – jak se dříve říkávalo, den Páně – a já zase vzpomínám. Bylo to v druhé polovině šedesátých let. Pracoval jsem tehdy v České fil­harmonii jako koncertní jednatel a měl jsem na starosti také dramaturgii. Tehdy se mi konečně podařilo, o co jsem dlouho usiloval: zařadit do pro­gramu kantátu Igora Stravinského „Svatby", na ruské lidové texty. Před koncertem jsem stál blízko vchodu do Rudolfina a najednou vidím, že ke mně přichází můj dobrý přítel Jaroslav Vrbenský, který se před časem vrátil z kriminálu, a s ním jde hubený, holohlavý muž ve starých, nepadnoucích šatech. Jaroslav povídá: „Ivane, to je Aťa, Aťa Mandl." A onen muž, o kterém jsem tolik slyšel a kterého jsem si na dálku už dávno vá­žil, přerušil Jaroslava Vrbenského a říká: „Já jsem se dnes odpoledne vrátil a dozvěděl jsem se, že se hraje Stravinskij, kterého mám rád. Mohl bys mě na ten koncert propašovat?" Tykal mi s naprostou samozřejmostí. Tam, kde byl víc než patnáct let, se vězňové jinak neoslovovali. Po koncertě jsme se sešli opět u východu z Rudolfina. Aťa, od té chvíle jeden z nejkrásnějších přátel, jaké jsem kdy v životě potkal, řekl: „Musíme teď nějakou chvíli ještě chodit po Praze, než se mé mamince podaří sehnat pro mě postel. Musela ji prodat, když mne zavřeli a zabavili i jí všechen majetek." Maminka Dr. Antonína Mandla byla v té době již stará paní a měla za sebou těžká léta. Jejího syna, katolického kněze, brilantního teologa, filosofa, spolupracovníka arcibiskupa Berana, odsoudili komunisté spolu s řadou dalších kněží a řeholníků ve vykonstruovaném procesu v padesátých letech na dvacet pět let. Za co? Za nic, by dnes někdo řekl. Ne za nic, ale za to, že se tito lidé tak principiálně lišili od těch, kteří tehdy vládli. Za to, že věřili v něco jiného a hlásali něco jiného ho než Stalin, Gottwald, Slánský a další. Chodili jsme tehdy dlouho do noci po pražských ulicích, které ten muž viděl naposledy před víc než patnácti lety. Ani slovem se nevracel do minulosti. To byl pro mne největší dojem ze setkání s ním. Vězení, které krutě poznamenalo jeho zdraví a zkrátilo mu život, bylo za ním, ale ne jako hrůzná vzpomínka. Mluvil o filosofech, které četl, o tom, že člověk má umět být svobod v každé situaci – a on také svobodný byl -, má si být vědom své odpovědnosti – a kdo jiný to věděl lépe než Aťa. Nekázal, věděl, že jít příkladem je nejdůležitější. Pak jsem poznával ostatní – Zvěřinu, Opaska, Mádra, Mrtvého i Bonaventuru Boušeho. Kde bychom bez těchto svobodných a hlubokých křesťanů byli. Chtěl jsem jim proto dnes poděkovat.

29. července 2001



Franz Kafka – Proměna (komiks)
Proměna byla první věc, kterou jsem od Kafky asi před dvaceti roky četl. Trošku mne znepokojila, ale mám ji stále. Nedávno jsem ji "musel" koupit znovu: 1) blížily se Vánoce, 2) tentokrát vyšla v komiksové formě a byl jsem přesvědčen, že provedení černobílých kreseb (je tam i pár barevných) se bude Rybě hodně líbit. I kresby Václava Gatarika jsou velmi znepokojivé, temné. Prostě perfektní. Líbily se – nám oběma. Koupíte v internetovém obchodě nakladatelství Garamond. Zde jeden článek.











Filmy
Do kina jezdím/e pouze s dcerou, takže většinu dobrých filmů vidím až tehdy, pokud jsou vyjdou na dvd, tedy se značným zpožděním. Výborné filmy vydávají Film X a Levné knihy. Díky jim.

Líbily se mi: Temný rytíř – pro jistotu vyndavám před rozdáváním z karet všechny Jokery. Gran Torino – Clintovi nechybí sebereflexe a nadhled. Smrt čeká všude – aniž bych tušil, že soutěží o Oscara. Mechanik – starší / mladší, ale skvělý Christian Bale, kterého jsem objevil prvně v Batmanovi. Milionář z chatrče – pohádka, ale přeci jen lepší než ty od Trošky. Baader Meinhof Komplex – u nás jej nehráli ani nepůjčují, tak jsem si ho musel koupit a nelitoval jsem. 96 hodin – nijak zvlášť originální, ale přesto skvěle udělaný akční nářez, kde se sympatický tatík Liam Neeson s ničím a nikým nemaže. Antichrist – u některých scén jsem se cítil krapet nesvůj, jako nedávno o velmi špatné noční službě, ale v celkovém hodnocení dávám 4 hvězdičky. Můj život beze mne, Moderní doba, Podivuhodný příběh Benjamina Buttona, Elitní jednotka, Po přečtení spalte, Předčítač.

Skvělý dárek jsem dostal od kamárada – dvd Markéta Lazarová, vyšlo v Anglii remasterované. V ČR ještě ne :-(

Levné knihy: Noc na Zemi, Mrtvý muž, Mimo zákon a především legendární Upír Nosferatu z roku 1922, který mě děsil od mých šesti let i z pouhých fotografií v encyklopedii filmu. Rozhodl jsem se jednou pro vždy zbavit této noční můry ustavičným přehráváním.

Nadšen a dojat, byť s letitým zpožděním, jsem byl ze Snídaně na Plutu, se skvělými peckami. Fantastický výkon předvádí Cillian Murphy, který si zahrál menší roličku i ve filmu Batman začíná. Vydal Film X a dvd seženete i v Datartu.



O psaní
• Počátky agónie mého blogování mají původ v letní dovolené 2007, kdy jsme odjeli k moři a prožili krásných čtrnáct dní na ostrově bez elektřiny, počítačů a dalších civilizačních vymožeností.
• O rok později na stejném místě – ještě výraznější odpoutání od pocitů, které mívá snad každý pisálek, když na chvilku nemá pod kontrolou svůj deníček.
• Mám z přelomu osmdesátých a devadesátých let schované desítky dopisů (1, 2, 3, 4) – na rozdíl od elektronické korespondence stále vonějí. Asi proto se s jednou častou odesílatelkou vídáme ještě dnes.
• Tento příspěvek jsem začal sestavovat před více než rokem. Neplatí zde však jako u vína, že čas přidává na kvalitě.



Velký pátek


Velký pátek dle pacienta Pana 23.
Po připomínce doplnil kresbu i o ránu na boku.
Po elektrošocích zřejmě kresbu otočí hlavou dolů.

linkuj.cz vybrali.sme.sk


Komentáře

Jedna ruka netleská... ;) (@Teo - Mail - WWW)

(Coran - Mail - WWW)
Tak to je úlet. Po dnešním dnu konečně něco normálního :o))) Vlastně ono je to spíš smutné, ale mě to zkrátka dostalo.

Teo, (Kyklop - Mail - WWW)
přesně tak nebo spíše podobně. Kolega se ho ptal: pereš se ještě? No, jsem rváč, ale s jednou rukou mi to moc nejde...

Corane, (Kyklop - Mail - WWW)
je to smutné, ale musel jsem se také smát - jeho smích mě nakazil. No, při té degeneraci to ani tolik práce nedalo...

Muž,který se směje. (Venkovan - Mail - WWW)
podobně jako ve stejnojmeném románu V.Huga rozesměje okolí řízením osudu jež nemůže ovlivnit.
No,smích může být plný smutku a pláč plný radosti.
Mozaika života je plná různých barev.Někdo má paletu pestřejší,někdo jen pár barev,kterou vybarví cestu životem na cestě za Kmotřičkou.

(felixa - Mail - WWW)
No, ještě, že to snáší takhle sportovně, lepší než kdyby plakal.

(SV - Mail - WWW)
on je asi v pohode, v tom svojom svete, hm

Venkovane, (Kyklop - Mail - WWW)
děkuji pěkně...

Felixo, (Kyklop - Mail - WWW)
to je pravda, ale poslední dny se krapet zhoršil - bludy mu dávaj zase čočku... :-(

SV, (Kyklop - Mail - WWW)
právě, že u něj střídání období "pohody a nepohody" je díky různým komplikacím častější než u jiných... :-/


Přidání komentáře...

[CNW:Counter]
kyklop (c ) 2003-2011
bloguje.cz
Counter