.: Vladimír Holan - Noc s Hamletem (audio nahrávka) - - Kyklopův podcast

Jeden ze skvostů české poezie v přednesu samotného autora Vladimíra Holana na nahrávce z roku 1964!








Noc s Hamletem v monografii Vladimíra Křivánka

V Holanově tvorbě existuje několik skladeb, v nichž je epické jádro jen velmi slabě naznačeno, takže je můžeme obtížně přiřadit k jeho básnické epice, navíc je v nich silně zvýrazněna úvahová, meditativní poloha básnické výpovědi. Typ takové skladby, kterou je vedle NOCI S HAMLETEM fragment NOCI S OFÉLIÍ a do jisté míry TOSKÁNA, můžeme chápat jako svébytná reflexivní pásma. Nejvěhlasnější z nich, NOC S HAMLETEM, vznikala postupně od přelomu čtyřicátých do poloviny padesátých let, v době pro hrdě osamělého, z literatury exkomunikovaného a existenčně téměř nezajištěného básníka velmi těžké: „Doba, kdy jsem psal Noc s Hamletem, byla pro mne nejkrutějšími lety mého života. Ve své šílené samotě měl jsem dobré uzemnění, abych přijal a prožil všechny tehdejší hrůzy. Byl by ovšem omyl chápat tuto báseň pouze jako výraz událostí jen tehdejších, neboť mně vždycky šlo o člověka a jeho drama vůbec, o jeho lidský úděl a neblahý osud, který žije za všech dob." (644) Při příležitosti premiéry scénického uvedení NOCI S HAMLETEM objasnil Holan v rozhovoru s Vladimírem Justlem bližší okolnosti geneze, způsob práce i nejobecnější zaměření skladby: „V letech 1949—1956 jsem pracoval na větší skladbě Noc s Hamletem. Znovu jsem se k ní vrátil na podzim loňského roku. Bylo to setkání až děsivé. Snad se mi podařilo dát básni jasnější a konkrétnější podobu už tím, že jsem v ní hodně škrtal. Považuji Shakespeara za největšího básníka všech dob a byl bych rád, kdyby tato moje drobnost vyšla jako hold jeho géniu, který bude příštího roku slaven po celém světě." (645) Je tedy patrné i při neexistenci výchozích prototextů a starších pracovních variant skladby, že vznikala ve dvou fázích, přerušených značnou časovou prolukou, a to tak, že v období mezi lety 1949—1956 byla vytvořena původní širší verze, která teprve po šesti letech v jiných literárních a kulturních souvislostech byla redukována a výrazněji tvarově a významově strukturována. Dochovala se nám však pouze jediná, konečná básníkova verze, avšak měli bychom i k ní přistupovat s vědomím, že její geneze ji posouvá do období přelomu čtyřicátých a padesátých let, tedy do doby, kdy byl Holan z oficiální literatury vyobcován. Tato skutečnost nabízí možnost vřadit jeho skladbu k básním, v nichž autoři obdobných bolestných osudů v básnických polemikách reagovali na nebezpečí nesvobody zrozené z totalitárního uplatnění komunistické moci, k takovým knihám, jako jsou například Kolářova PROMÉTHEOVA JÁTRA či Zahradníčkovo ZNAMENÍ MOCI.

Pod tímto zorným úhlem můžeme bez problémů nalézt v básni významovou vrstvu, která je vyhrocenou a vášnivou polemikou s dobovými konvencemi a iluzemi, s nesvobodou, s dějinami, které jsou kupou lží a ustavičně se opakujícího násilí. V tomto kontextu i některé příznačné holanovské emblémy (jako například symbol zdi) je možné interpretovat jako součást této polemiky. Příkladem takovéto básnické polemiky s dobou je již vstupní pasáž o svévolných interpretech našeho bytí: „A těm, jakože se odvažují mapovat i touhu, / je lehko, třebaže i oni jsou / prchlivým svědectvím ustavičných hovad… " (646) Ještě výmluvněji působí pasáž o svobodě práce a nesvobodě otroctví, která začíná známým heslem „Kdo nepracuje, ať nejí!": „Ano, / ale co je práce? Být věrný svému nezištnému údělu — / nebo být prodavačem odpustků / či horlivým topičem v krematoriu, / zavádět teploměr do konečníku války / nebo musit zpívat při vinobraní / na důkaz, že nejíš hrozny, / prohlížet koním zuby nebo jako kat / trhat chřípí bytostem před popravou, / být leptán octem a žlučí a mstít se na druhých / nebo vypalovat ženám pravý prs, / aby z nich byly dobré lučištnice, / být semenem osudu do klína dějiny / nebo citem odsouzeným k dřině / pod šedou Sibiř starých hlav —/ nebo i pod ztrátou hrdla přepilovat pouta / a raději si vyloupat oči,/ aby neviděly ty dnešní hrůzy, / a přece ještě zaslechly ty dávno mrtvé, / ale svobodné zpěváky?...“ (647) Bylo by však příliš jednoduché, zavádějící a jednostranné číst tuto hlubokou básnickou skladbu filozofické povahy jen jako Holanovu polemiku s komunismem, je třeba si uvědomit jeden její rys, jímž je polemičnost. Řada partií básně je budována na tom principu, že z výchozího, vcelku běžného konvenčního tvrzení vyrůstá enumerace dalších antitetických obrazů a úvah, které mnohostranně a opakovaně popírají výchozí tezi.

Při premiéře dramatizace NOCI S HAMLETEM ve Viole Vladimír Justl poprvé vysoce ocenil skladbu, když ve snaze postihnout její charakter řekl: „Noc s Hamletem je báseň syntetická, základní dílo pro pochopení umělcova světa, jeho interpretace skutečnosti a jeho poetiky. Jedna z nejmohutnějších básní, jaké česká poezie má, báseň, která si přes století podává ruku s Máchovým Májem." (648) Přes toto a řadu dalších nadšených hodnocení zůstávají mnohé otázky týkající se charakteru, tvarové konciznosti, žánrového určení, interpretace a hodnocení této skladby otevřeny. Řada interpretů si je vědoma těchto problémů a především otázka po žánrovém určení skladby, po tom, jakým způsobem jsou jednotlivé její elementy provázány, komponovány a tvarově strukturovány, zůstává nezodpovězena. Má pravdu Jiří Brabec, že skladbu, jež se vyznačuje „meditačním charakterem a dialogickým, monologickým, tedy dramatickým základem", je možno chápat jako „moderní tragédii člověka", i když vytváří „bohatý sled obrazných pojmenování, přirovnání, osamostatnělých rčení i relativně samostatných dějů“? (649) Je možno mluvit o tragédii, tedy o dramatickém žánru jednoznačně tradicí určeném a s propracovanou výstavbou děje, a zároveň připustit pásmový charakter skladby, jejíž elementy se osamostatňují? Nebo je možno souhlasit se Zdeňkem Kožmínem, že báseň „je osobitou syntézou celého básnického směřování", která si „uchovává vyostřenou reflexivitu Holanovy existenciální lyriky", ale zároveň je „epizující strukturací lidského času a prostoru“? (650) Může skutečně mít báseň lyrický charakter a zároveň být strukturována epicky? Nebo má pravdu Miroslav Červenka, který mluví v souvislosti Holanoyých PŘÍBĚHŮ O „oné podivné koláži nebo Gesamtkunstwerku, jímž je Noc s Hamletem“? (651) Nebo je možno přijmout zcela odmítavé hodnocení Přemysla Blažíčka, že se Holan v NOCI S HAMLETEM stává epigonem své vlastní dřívější poetiky a vytváří z hotových poetických elementů a svých vyhraněných a básnicky produktivních tvárných postupů podle předem daného racionálního kalkulu hloubku předstírající moderní poetické klišé: „Tvárné postupy, obrazy, postoje, kterých se dotvořil ve svých dřívějších básních, spojuje zde Holan ve falešné syntéze, jež je falešná proto, že její prvky autor většinou přijímá jako něco hotového, z čeho je možno celek prostě složit. Co bylo živou součástí smyslutvorného procesu, agresivně rozvracejícího vžité vidění světa, z toho bez procesu samého jako jeho hotový výsledek zůstává banální klišé“? (652) Je tedy NOC S HAMLETEM syntéza máchovského charakteru, neboje dramaticky pojatou moderní tragédií člověka? Je spojením lyrické meditace a příběhu, nebo je koláží a úhrnem starších autorových postupů? Je jednou z Holanových „lyrickoepických básní, vyznačujících se kombinací dramatické dialogičnosti a monologické exprese“" (653), jak soudí Mojmír Grygar? Nebo je to „rozlehlá skladba (báseň, poéma, traktát, dialog a řetěz příběhů)" (654) sumarizující povahy, jak uvádí Vladimír Justl?



Situačním rámcem a dominantním časoprostorem Holanovy skladby je noc, zvýrazněná již sémantikou titulu. Platí postřeh Miloše Pohorského, že „noc se čím dál více stávala živlem Holanova bdění a jeho tvorby, to znamená jeho rozhovorů se sebou samým." (655) Holan nesporně patří k básníkům noci, noc je základní scenerií mnoha jeho básní. (656) Fascinace nocí a nokturnální ráz řady jeho básní a skladeb zajišťuje Holanovi nepřehledný rodokmen básnických předchůdců podobného nočního meditativního charakteru, který koření v baroku (Bridel: co BŮH? ČLOVĚK?), je patrný u anglických metafyzických básníků (John Donne), u básníků „hřbitovní školy" (Edward Young: KVÍLENÍ ANEB ROZJÍMÁNÍ NOČNÍ, česky již 1820), pokračuje bohatou romantickou tradicí (Novalis: HYMNY K POCTĚ NOCI, Musset: NOCI, Aloysius Bertrand: KAŠPAR NOCI, Máchova poezie, Mayerova lyrika atd.) a míří přes symbolisty, prokleté básníky a dekadenty až k básníkům dvacátého století. V obrazu noci v Holanově poezii nenajdeme horovskou závrať z vln vteřin plynoucích nad námi, nenalezneme ani hrubínovské mámení jasnou letní nocí. Holanova noc má převážně ráz tragický, je temným a osudovým pozadím našeho bytí, je to noc z legend, mýtů a balad, noc, která trvá a která nás přežije, noc hrobka i noc navštěvovaná mrtvými a přízraky, noc, v níž splývají všechny nám známé časy: „Ať trvá noc, ve které vseje v nemilosti / krom umění, které je už dávno zatraceno / zvědavostí pekel a lhostejností tohoto světa! / Ať trvá noc, i kdyby poslední kámen, / který zbývá staviteli majáků, měl zabít jeho syna! / Ať trvá noc, i kdyby při stavbě podzemní dráhy / měl zhasnout první svatojanský brouček! / Ať trvá noc, ve které koště létavice / už dávno vymetlo pád andělic / z vatikánských zahrad do zádušního lesa u Waterloo! / Srdce je tíha… Rozum jen váha... I v posmrtné nevinnosti / jsme stále ještě zkoušeni... Ať tedy trvá noc!" (657) I kdyby bylo vše zbytečné, lhostejné, zbavené svého smyslu a poslání, mrtvé a zmarněné, bude tato metafyzická noc trvat. Noc Holanovy skladby je zabydlena mrtvými, fantomy, různorodou a bizarní směsicí osobností dob minulých, fiktivními literárními postavami, přesto však jejím základním emocionálním modem zůstává samota.

Noční prostor skladby je vymezován motivem zdí, který se třikrát opakuje ve vstupní pasáži, několikrát se vynořuje v průběhu skladby a transformuje do motivu kamene, balvanu, ruiny hradu („kopec na obzoru, kde pár balvanů / usilovalo o navrácení celého hradu") (658) a v závěru básně vyvolává představu Elsinoru jako obydlí Shakespearova. Motiv zdi patří k příznačným Holanovým emblémům, má zajímavou genezi a dlouhou historii již od Holanovy lyriky třicátých let a postupně se stává jedním z určujících tematických konstant jeho básnického světa. (659) Obraz zdi v Holanově poezii je významově rozklenut od konkrétní předmětnosti po znakovost: je to jednou motiv odkazující k reálnému světu, jindy básnický obraz mnohoznačného smyslu, někdy se stává přímo filozofickou kategorií básnické noetiky. Zdí či stěnou bývá u Holana určován prostor lidského bytí, zeď bývá jeho bariérou, vnější daností, vlastním terénem existence. Tato výchozí předmětnost motivu zdi však postupné bývá u Holana komplikována představou zdi uvnitř, osudovým údělem lidského života, a ústí do symbolu metafyzické zdi, jež není jen součástí našeho údělu smrtelnosti, ale absolutní daností. Takto lze interpretovat i začátek skladby, kdy úděl člověka při jeho vydělování se z přírody je provázen představou nevlídných, pomočených, poplivaných zdí, které i „dosud nezrozené" vytvářejí náš osud: „Při přecházení z přírody do bytí / zdi nejsou právě vlídné, / zdi pomočené talenty, zdi poplivané / vzpourou kleštěnců proti duchu, zdi o nic menší, / jsou-li snad dosud nezrozené, / a přece zdi zaokrouhlující už plody… " (660)

Kromě tématu zdí, které je vedle prostoru noci spíše situačním rámcem skladby, se výrazně prosazují tyto dominantní tematické okruhy: konečnost a věčnost, úděl básníka a svět umění, dítě a obraz dětství, sex a láska milenecká, manželská a mateřská, existenciální svoboda a dějiny. Tyto tematické trsy se pochopitelně navzájem prostupují, ale přes vědomí tragického osudu člověka je to dětství, láska a umění, co lidskému životu dodává jistý smysl: „V tomto chmurném pozadí mají své místo i světlé body, pasáže, jejichž postavení v básni lze charakterizovat slovy: ještě tak dětství, ještě tak skutečná láska dvou mladých lidí, ještě tak umění a ještě tak láska mateřská.“ (661)

Jedním z klíčových témat Holanovy skladby je problematika umění a především poezie v dnešním světě, reflexe o smyslu básnického činu, morálce básníka a programová artikulace jeho osobitého pojetí údělu básníka. Činí to různými způsoby. Jednou prostřednictvím odkazů na velké tvůrce minulosti, kteří v básni defilují v úctyhodné řadě a navozují asociace na svět umění výtvarného, literárního a hudebního, jsou vhledy do jejich osobitého vidění světa. Ústřední postavou je zde Shakespeare, zjevují se skladatelé Mozart a Wagner, najdeme zde odkaz na grafické dílo Rembrandtovo, připomeneme si osudy a svět renesančních anglických literátů, alžbětinského dramatika Christophera Marlowea (předchůdce Shakespearova) a renesančního básníka Waltera Raleighe (druhý zde figuruje spíše jako kořistnický dobrodruh než jako renesanční básník), nalezneme odkazy na španělského renesančního dramatika Lopeho de Vegu a barokního básníka Góngoru, jehož BÁJI O ÁKIDU I GALATEII koncem třicátých let Holan přebásnil. Tyto kulturněhistorické souvislosti a kontexty posiluje i využití některých literárních postav: zde ústřední roli hraje postava Hamleta, ale objevují se postavy z řecké mytologie a Homéra (Helena, Priamus, Odysseus a Ajax, Marsyas, Orfeus a Eurydika), z biblické tradice (Adam a Eva, Ábel, David a Saul), z Goetha a faustovské legendy (Faust a Mefisto). Toto bohaté kulturněhistorické a umělecké pozadí není samoúčelné, slouží k předvedení některých konstantních rysů, opakujících se modelů a paradoxů umění a života. Holan pravidelně demaskuje konvenční, zavedenou podobu historických osobností i literárních postav a ukazuje jejich skrytou, tragickou či nedokonale lidskou tvář: „Tragický není Odysseus, ale Aiax; ne David, ale Saul; / ne Faust, ale Mefisto…“ (662) I závěrečný obraz Hamletovy návštěvy u Shakespeara, kterého slavili „jako bibliotekáře samého Boha — / ale on se nikdy nedozvěděl, co jsme říkali, / když jsme potom vešli do ulic z casa delpoeta trágico…", (663) připomíná skrytou tvář lidského pochlebnictví. Jindy vyjadřuje své stanovisko obrazem či mikropříběhem. Nejčastěji však formou gnómického verše či maximy, jež má mnohdy až podobu lidové moudrosti, formuluje své vysoké a tragické pojetí poezie a básnické morálky: „Tím větší báseň, čím větší básník, / nikoliv obráceně! (...) A jsi už velký básník, ptáš-li se, s kým se zatratit... / Umění jako dílo, abys nezpyšněl... / Říkám ti, že umění je nářek, / něco pro někoho, nic pro všechny, / neboť už tím, že doufáš, jsi v budoucnosti…"; Jenom umění bylo bez výmluvy…“; „Tryskový motor není pro básníka…"; „Každodennost je zázračná…"; „Ovšem, ani nevědomost neznamená štěstí... / Ale báseň je dar!“ (664) V jistém smyslu je skladba nejen myšlenkovou trestí Holanovy filozofické a básnické koncepce, ale přímo básnickým programem či manifestem. Pravdu má ovšem Přemysl Blažíček, když tvrdí, že autor zde často pracuje s předem hotovými stavebními kameny, které jsou výsledkem jeho dlouhodobých úvah a životních a básnických zkušeností, že i přes mnohoznačnost, myšlenkovou hloubku a paradoxnost řady takovýchto tvrzení, přes jejich záhadnost a fragmentárnost, jež nabízí různé možnosti domýšlení a interpretace, nejsou tyto pasáže nabity takovou poetickou silou jako jiné. Avšak v protikladu k Blažíčkovu hodnocení bychom měli básníkovi přiznat právo oslovit touto cestou intelektuální stránku naší bytosti.



Skladba obsahuje nejen tyto mnohdy proklamativní a kategorické reflexivní soudy, ale i jednotlivé epické elementy, drobné mikropříběhy, situace či momentky, které ustavičně přecházejí z reálné roviny do roviny symbolické a slouží jako podobenství ozřejmující převážně tragický úděl člověka. Vedle reflexí, lyrických obrazů, symbolických příběhů se výrazně projevuje dramatický charakter básně. Kompozičně jsou provázány různé prvky skladby — lyrické a úvahové pasáže, situace a příběhy, gnómická rčení — právě uplatněním dramatických postupů, dialogičností a střídáním monologických promluv, existencí dramatických postav i gestickým, divadelním způsobem předvádění příběhu, takže je možno celou skladbu vnímat jako specifickou tragédii moderního lidství. Skladba je uvedena dialogem o smrti z Lukiana, což předznamenává její dramatický a tragický rozměr. Uvedení postavy Hamleta jako partnera úvah lyrického subjektu je dalším dramatizačním postupem. Do básně je vkomponována rozsáhlá dramatická pasáž dialogu Orfea a Eurydiky. Je možno namítat, že dramatizace skladby je vnějšková, že není uplatněna jednotně a v celku díla, nelze však nevidět, že právě její využití dodává skladbě určitý kompoziční rámec.

Lyrické, epické a dramatické složky básně jsou propojeny značně volně v polytematické pásmo, které ovšem není strukturováno asociativně jako typ apollinairovského pásma, obdivovaného a napodobovaného poetisty, nýbrž je budováno mnohem racionálněji, s vědomím návaznosti jednotlivých motivů, které vytvářejí kompoziční mosty mezi jednotlivými klíčovými tématy. Přes toto velké básníkovo tvárné úsilí se v textu objevuje řada významových i tvarových švů. Je to dáno nejspíše tím, že skladba vznikala dlouhodobě a práce na ní byla na značný čas přerušena, takže výsledný celek působí jako dramatická montáž textů různého charakteru a různé provenience. Obrazy, úvahy, příběhy a dialogy se v básni místy osamostatňují a působíce jako samostatné básně dokládají tak převážně lyrické naladění skladby. Ať již při interpretaci a bližším žánrovém vymezování NOCI s HAMLETEM zvýrazníme některý aspekt její výstavby — dramatizaci, epickou strukturaci, polytematičnost, princip koláže či montáže —, zůstane skladba jako celek tajemstvím. A není to především přítomnost tajemství, co svědčí o velikosti poezie?

V básni se setkáme se čtyřmi podobami básníků — se Shakespearem, Hamletem, Orfeem a konečně se soudobým básníkem-vypravěčem; všechny tyto tváře však jsou jen různými formami jednoho básnického subjektu, jednoho tvůrčího vědomí, takže přes svůj dialogický rámec je skladba povahy monologické „a celá báseň je lyrikou" (665), jak uvádí oprávněně Jiří Opelík. Třikrát odkazuje báseň přímo na Shakespeara: v úvodu čteme polemické verše o svévolných interpretech jeho díla („Poddajná zralost Shakespearova / zve ke zvůli“), (666) ke konci skladby je zmíněn jako mistr sonetu („Žádný sonet nemůže být cukrový, / i kdyby jej napsal Shakespeare“) (667) a v samém závěru se vyskytuje jako reálná bytost žijící v kulisách svých her (obývá hrad Elsinor) a mezi svými postavami (vypráví o něm Hamlet se zcela bezprostředním časovým odstupem: „Nedávno,' řekl Hamlet, byl jsem s několika mladými / u stárnoucího Shakespeara v Elsinoru... / Četl nám své verše…"), (668) je zpřítomněn životem a prostřednictvím svého díla.

Postava Hamleta, další ztělesnění lyrického vědomí skladby, reprezentuje znovu Shakespeara jako svého legitimního tvůrce, ale zároveň se chová jako svéprávná a od své divadelní role zcela emancipovaná bytost nadaná vlastním životem, vybavená specifickým prožíváním světa a nesoucí svéráznou filozofii. Tato postava je rozkročena mezi světem mýtu a dějinností, nevázaná časem i prostorem, mísí se v ní vyhraněně tělesné, smyslově a smyslně vášnivé prožívání života s věčnou touhou po metafyzickém rozměru bytí, zobrazuje tragickou tvář člověka i jeho dějinného údělu. Je to noční přízrak (existuje na pozadí noci a s jitrem odchází), vyvoláván k životu otázkami po konečnosti života (oním hamletovským „Být, či nebýt?") stává se úlevnou možností zrušit alespoň na čas básníkovu samotu a odložit jeho trýznivé otázky: „A skutečně: za jeho přítomnosti / nůž pod ovcí / by nemohl nic podřezat / a cín z roztavených starých křtitelnic /' ztavil by se zase do podstatného tvaru." (669) A vlastní dialog mezi básníkem a Hamletem je spíše Hamletovým monologem, do něhož básník vstupuje nepravidelně otázkami, replikami a drobnými meditativními pasážemi, jež však bývají jeho protějškem většinou nevyslyšeny. Jen ojediněle se tyto dva paralelní a proplétající se monology kříží ve skutečně sdíleném dialogu. I mytický pěvec Orfeus, další inkarnace Holanovy touhy, v apokryfním dialogu s Eurydikou v rozporu s bájeslovnou předlohou manifestuje sílu lásky a poezie.



Tato monumentální meditativní skladba syntetizuje řadu motivů, obrazů a reflexí, které Holan již dříve zpracoval ve svých básních, a zde jim dává často kategoricky definitivní podobu. Tak je to i s obrazy žen, jimiž je celá skladba prostoupena. Setkáme se v ní s motivy panen i nevěstek, s oslavou matky a manželské lásky Orfea a Eurydiky, s odkazy na ženy biblické a antické mytologie (Eva, Helena), s postavami dívek odkazujícími k dramatům Shakespearovým (Ofélie, Julie). Najdeme zde i vyhroceně skeptický a deziluzivní souhrnný portrét žen jako objektů rozněcujících sexuální touhu: „Ženy! To jako by prchající slovo naze zastavené / vhodilo svá roucha do rukou naší touhy / a řeklo: Nejsem láska! / Vše potom vypadá, jako by byly / jen vateň, líbadlo a mlíčný trh, / dráždivý začátek k mužskému konci, / který prosí na kolenou v rozsněženém blátě prostěradla, / pátý palec do dvou stehen, / teplá šiška do studené pícky, / souboj dvou slepců, / kteří se přirážejí v přední nenávist / za zpětné račí formy, / kdy i vrah má svoji protivu…“ (670) I v obrazech panen („Panna! Co Bůh si vymyslil, chce míti procítěno!") (671 ) je zvýrazňován akt zprznění a dřívější posvátnost tohoto motivu je posouvána k negativnímu pólu ženství — k nevěstce: „Ano... Kdežto panny, ano, / ty vědí, kdy stůně strom... A ovíjeni mužských roubů / se vždycky děje plátnem jejich nevinnosti, / i když už chodí v punčochách z chlupů nevěstek..." (672) Výhradně světlým bodem nočních meditací zůstává jedině obraz matky: „Matka! … Ta její trpělivost, to její zas a zase, / které by mohlo oddalovat věčnost, / kdyby tou věčností už nebylo… / Ty její tiché krůčky, když jsi stonal, / nebo když přinášela chléb a styděla se, / že ten boží dar má zase brousek! Šla vlastně životem / dobrovolně i postrkem bázně… / a nikdy nečekala, až si světlo v ní / narovná záda! A všechno dala, / i když její jméno nebudeš nikdy číst / v novinách vydávaných pro žebráky…“ (673)

V dosavadní holanovské odborné literatuře najdeme i snahu vyložit tuto polytematickou skladbu z hlediska dvojího pojetí erotiky— hamletovského a orfeovského. Podle této interpretace „Noc s Hamletem je erotická báseň obroubená dalšími tématy" a „Holanův Hamlet je proklatec vydaný na pospas své smyslovosti a smyslnosti. Ovládá ho chlípnost, vášeň skutečně slepá; vidí-li krásnou pannu, usiluje o její zprznění, chce-li pojmout nevěstku, vydražďuje se matracemi vycpanými vlasy ostříhaných jeptišek; žena je pro něho především vateň, líbadlo a mlíčný trh, vnímá ji biologicky, jeho filozofie lásky je krajně skeptická." (674) Aby kompenzoval takovéto destruktivní a egoistické pojetí lásky, vložil Holan podle interpreta do skladby ovidiovský příběh Orfea a Eurydiky jako příklad „poezie erotiky manželské, a dokonce poezie rodinné", celou skladbu lze pak číst jako „spor mezi hamletovskou a orfeovskou vizí lásky". (675) Holan si počínal vždy velmi svobodně v literárních inspiracích a vybíral si z bible, mýtů, legend, beletristiky, životopisů významných osobností historie a kultury vždy jen to, co pro svou básnickou představu potřeboval, a často v záměrně budovaném významovém paradoxu stál proti smyslu výchozí tradice či literární předlohy. Tak je tomu i v dialogu Orfea a Eurydiky. V Ovidiově verzi tohoto mýtu z PROMĚN svým ohlédnutím za milovanou bytostí Orfeus definitivně svou milovanou ženu ztratil („Od kraje povrchu země již nebyli vzdáleni příliš, / když vtom v bázni, zda stačí mu choť, a v touze ji spatřit / manžel se ohlédne po ní — ta ihned však zmizí mu zpátky. / Paže vztahoval k ní, chtěl obejmout, objat být od ní, / ale nechytne nic než nehmotný mizící vánek“), (676) kdežto podle Holanova orfického apokryfu „Orfeus, odváděje si ji, neohlédl se / a přivedl ji tedy zase na tento svět." (677) Šťastný návrat manželské dvojice na svět je ještě zvýrazněn motivem čekajícího dítěte — dcery — a je vedle obrazu matky a dítěte jednou z mála světlých pasáží jinak tragicky působící noční skladby. Zůstává však otázkou, zda je možno tolik rovnocenných témat, která báseň přináší, vyložit bez porušení vnitřních souvislostí a hierarchie jednotlivých myšlenkových okruhů pouze z jednoho úhlu —jako monotéma erotické?

Směr meditací celé skladby určuje již motto vybrané z osmnáctého rozhovoru Lukianových HOVORŮ ZÁHROBNÍCH, v němž bůh podsvětí Hermes provázeje Menippa z Gadar v Palestině (propuštěného otroka z třetího století před Kristem, bohatého lichváře a lehkovážného člověka, autora jízlivých úvah a satir, jenž jako zkrachovalý chudák skončil život sebevraždou) po podsvětní říši na společníkovu otázku „Kdepak jsou, Herme, ti krasavci a ty krasavice?" (678) ukazuje Menippovi mezi kostmi lebku Heleny Trojské. Marnost a pomíjivost lidské krásy, slávy a života jsou bodem, z nějž se odvíjí celá skladba. Meditace nad lebkou Heleninou evokuje čtenáři obdobnou scénu s lebkou Yorickovou v Shakespearovu HAMLETOVI. Člověk, těžce se vydělující z přírody, si nese tragický životní úděl daný již touto mnohokrát připomínanou konečností, ale i svou povahou zakořeněnou ve zlu, věčnou chamtivostí a touhou ovládat ("Ale když poznávám člověka, / dávám se znovu do nářku…"; (679) „A přece zlo stoupá / míchou lidstva krvavě poplivanou / jako schody k zubařovi..." (680) „Nevím, ale už tvarem některých lidí uvědomil jsem si / úměrný obsah chobotnice…“; (681) „Oh, ne že by znal všechno, neboť dobře cítil, / že když se sobectví přežere, / nevrhne, vytráví a začne znova —"). (682) Jeho dějinný úděl je stejně krutý — ustavičně se opakujícím koloběhem vražd, bolesti, násilí a nesvobody. Vztah mezi mužem a ženou je podobně rozporný, sexuální vášeň je zobrazována jako nenávistný zapas pohlaví („Ale duši, jako sysla z díry, nevyženeš pitím, / neboť i když pomyslíš na tak prsatou, / že řekneš: do foroty —jsi stále ještě bytost, / zastavená v přechodném tvaru okřídlenou nenávistí / mezi mužem a ženou…“ (683), „Tak také soulož z omylu... Ale ne! / Tápající pohlaví vztahů nemůže u lidí nic / než býti v nich bez nich… Jenomže / játra milování leží v hříchu“) (684), muž a žena jako dva zcela rozdílně světy („Ale ano, je stud muže a je stud ženy. / Muž nemůže už ani vidět vatu. / A žena? Za sucha sotva zrozená, / už pochlebuje lijáku…“) (685) jejich vzájemné soužití je pouze překonáváním zdvojené samoty: „Muži je náhle teskno, / ženě zima, nezabili se tedy, / přicházejí k sobě a vděčni jsou, / že zase vidí něco z osudu, / i když je tím nestydatě přesná / cesta do chudobince…“ (686) Čistota erotické touhy bývá u Holana vyhrazena pouze mladým milencům a manželské apokryfní dvojici Orfea a Eurydiky, kdežto postava Hamleta zmnožuje v obrazech sexuální žádosti, przněných panen i prezentací krajně sobecké filozofie bezohlednou tvář nezkrotné mužské sexuální vášně.



Vědomí smrtelnosti člověka („Jen když se smíříš se smrtí,' řekl Hamlet, / pochopíš, že všechno pod sluncem je skutečně nové…") (687) však paradoxně vede k přilnutí k životu, k pochopení jeho jedinečnosti a zázračnosti: „A přece zatím všechno, všechno zde / je zázračné jen jednou: / jen jednou krev Ábelova, / která měla zničit všechny války, / jen jednou neopakovatelnost a nevědomí dětství, / jen jednou mladost a jen jednou zpěv, / jen jednou láska a současně být ztracen, / jen jednou všechno proti dědičnosti a zvyku, / jen jednou rozvázání smluvených uzlů, a tedy osvobození, / a jen jednou tedy podstata umění, / jen jednou všechno proti žaláři, / ledaže by sám Bůh chtěl na této zemi / vystavět si dům…“ (688) Protiváhou veškeré lidské tragiky, ve skladbě mnohokrát zobrazované, jsou tyto naléhavé anaforické verše vyjadřující zázračnou neopakovatelnost života a vášnivou touhu po svobodě.

Báseň je rovněž bolestným zápasem o to povýšit lidský život do transcendentní roviny. Tázání po existenci boží („Ostatně… Není-li Boha, / není-li andělů a není-li i po smrti už nic, / proč ctitelé nicoty / neuctívají právě je, je nejsoucí?“) (689) ústí v přesvědčení, že bez metafyzického rozměru je lidský život ubohá, bolestná a nesmyslná vegetativní „komedie" vzbuzující pouhý soucit: „I kdyby nebylo Boha, i kdyby nebylo lidské duše, / i kdyby duše byla, ale byla smrtelná, / i kdyby nebylo zmrtvýchvstání, / i kdyby nebylo pak už nic, opravdu nic, / moje, stejně jako tvoje účast na takové komedii / byla by zas jen soucitem, soucitem s žitím, / které je jenom dech a žízeň a hlad / a páření a nemoc a bolest“ (690) V těchto verších jako akord hlubokého myšlenkového i básnického souznění zaslechneme dávná slova Máchova: „Já miluju květinu, že uvadne, zvíře — poněvadž pojde; — člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne navždy; já miluju, — více než miluju — já se kořím Bohu, poněvadž — není.“ (691)


644 – Holan, Vladimír: Spisy 10, Bagately, Praha-Litomyšl 2006, s.516.
644 – Holan, Vladimír: Spisy 10, Bagately, Praha-Litomyšl 2006, s.509.
646 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.131.
647 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.142-143.
648 – Justl, Vladimír: Vladimír Holan ve viole a něco navíc, in: Úderem tepny, Praha 1986, s. II.
649 – Brabec, Jiří: Holan, in: Jak číst poezii, Praha 1969, s. 175.
650 – Kožmín, Zdeněk: Návraty starší generace, in: Kožmín, Z. – Trávníček, J.: Česká poezie od 40. Let do současnosti, Brno 1994, s. 60.
651 – Červenka, Miroslav: Žánrové souvislosti Holanových Příběhů, in: Úderem tepny, Praha 1986, s. 124.
652 – Blažíček, Přemysl: Sebeuvědomění poezie. Nad básněmi V. Holana, Pardubice 1991, s. 179.
653 – Grygar, Mojmír: Básník nočních rozhovorů, in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Philologica. Studia bohemica, sv. 70, 1996, sv.7, s55.
654 – Justl, Vladimír: „Credo, quia absurdum…“,in: A – almanach autorů, 1990, č.I, s. 177.
655 – Pohorský, Miloš: Gramatika Holanovy lyriky, in: Úderem tepny, Praha 1986, s. 93.
656 – K naturálnímu rázu Holanovy poezie viz Brabcovu poznámku v knize Jak číst poezii, praha 1969, s. 169: „Základní scenerií Holanových skladeb je noc. Jednou je to noc hrdinského vzepětí, podruhé, grandiózní noc, vkročivší už do legend´, jejíž, zobludněná nereálnost svědčí o šílenosti světa, potřetí noc s neúčastněnou lunou, tvořící pozadí fantastického mumraje, kdy nenastal ´zánik ještě´, ale je ´už bezživotí´. Právě takovéto scény fantomů a reálných skutečností umožnily Holanovi, aby rozehrál široce rozvětvené drama ´srdcí všech´.“
657 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.158.
658 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.169.
659 – Téma zdí bylo právem z různých sbírek vyňato do svazku Nokturnál, čímpak kompozičně i interpretačně propojeno s Nocí s Hamletem a dalšími skladbami obdobného charakteru.
660 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.131.
661 – Blažíček, Přemysl: Sebeuvědomění poezie. Nad básněmi V. Holana, Pardubice 1991, s. 163.
662 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.168.
663 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.169.
664 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.141, 133, 140, 169.
665 – Opelík, Jiří: Holanovské nápovědy, Praha 2004, s. 137.
666 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.131.
667 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.165.
668 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.169.
669 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.133.
670 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.147-148.
671 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.165.
672 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.138.
673 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.166.
674 – Opelík, Jiří: Holanovské nápovědy, Praha 2004, s. 139.
675 – Opelík, Jiří: Holanovské nápovědy, Praha 2004, s. 140.
676 – Ovidius, Publius Naso: Proměny, Praha 1974, s. 270-271.
677 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.149.
678 – Lukianos: Hovory záhrobní, Praha 1930, s. 171.
679 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.145.
680 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.143.
681 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.141.
682 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.133.
683 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.141.
684 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.136.
685 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.136.
686 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.144.
687 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.135.
688 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.135
689 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.139.
690 – Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s.145.
691 – Mácha, Karel Hynek, Spisy Karla Hynka Máchy III, Literární zápisky – Deníky – Dopisy, Praha 1972, s. 124


Zdroj: Vladimír Křivánek – Vladimír Holan básník, strana 167-176, Nakladatelství Aleš Prstek, Praha 2010, 428 stran, vydání první, náklad 1000 výtisků, doporučená cena 590,-Kč, www.prstek.cz,




Těžká práce editorova

Na básnické skladbě Noc s Hamletem pracoval Vladimír Holan v letech 1949-1956, definitivní redakci, při níž přišla o 300 až 400 veršů, provedl za pomoci Vladimíra Justla, jemuž je báseň věnována, v roce 1962. Nebyla to pro editora práce snadná. Justl, bez něhož by nebylo Holanových Sebraných spisů a zřejmě ani Noci s Hamletem, o tom píše v jejich XI. svazku, nazvaném stejně jako svazek X. Bagately. “Nedal se uprosit, aby své rukopisy neničil, nedodržel ani slib, že nesvěří ohni prvopis Noci s Hamletem, který byl unikátní. Její verše byly napsány na kdečems: na normálních listech papíru, na makulatuře, na táccích na pivo, na ubrouscích, na obálkách, na sáčcích, na různých útržcích včetně okrajů novin, na rubu obalů z různých škatulí a škatulek, které měl po ruce. Na její diktování se připravoval, jednotlivé úryvky komponoval v celky. Rukopis Noci s Hamletem spálil noc poté, kdy byl připraven její opis. Při příštím setkání se tímto počinem pochlubil s až gaminským úsměvem: nechci, aby se tím jednou někdo probíral. Definitivní znění bude ve spisech.” To od Holana nebylo zrovna hezké. Ivan Diviš do své Teorie spolehlivosti zapsal, co mu Justl vyprávěl jaksi navíc: „celkem osmkrát šel přes Karlův most v ruce s portáblem, ale osmkrát nebyl kníže ochoten. Justl se podeváté konečně nasral a řekl Holanovi: pane Holane, dneska je úterý, přijdu ve čtvrtek, nebudete-li parátní, už nikdy k vám nepřijdu. Toho se Holan přece jen zalekl.”
(Zdroj: Reflex 50/2002)


Holanésie

V době, kdy vznikalo jádro Noci s Hamletem, ale také řada dalších veršů, takže lze právem mluvit o nejplodnějším Holanově období, bydlel Vladimír Holan v tzv. Dobrovského domku na malostranské Kampě. Josef Dobrovský se sem nastěhoval po pozvání hraběte Nostice v roce 1795, kdy u něho propukla zvláštní duševní choroba, která se cyklicky projevovala navenek hlavně podivínstvím a psaním blouzniveckých dopisů, o nichž netušil, že je sepsal, natož že je rozesílá. Měl tady podle rady lékaře pobývat na čerstvém vzduchu a osvěžovat se zahradnickou prací. Holan prý často slýchal ve svém přízemním pokoji kroky “modrého abbé”, jehož pomník mohl pozorovat z francouzského okna. Dobrovský ho dokonce za nočního bdění navštěvoval stejně tak, jako za ním chodil mrtvý František Halas a princ dánský Hamlet, s nímž vlastně pořídil zvláštní básnické interview. Mezi jeho návštěvami ovšem převažovali smrtelníci a bylo jich víc – vždyť básník stále víc sužovaný klaustrofobií a agorafobií vycházel stále méně a po smrti své matky už zcela výjimečně, takže kdo ho chtěl poznat, musel za ním. Poslední výlet zřejmě podnikl v roce 1962, předposlední o rok dříve, kdy ho na Kokořín vytáhl František Hrubín a Vilém Závada. Ten výlet “mezi květnovými prapory a necudnou zelení” skončil neslavně – Závada se prý od Holana dočkal facky.

Když byl Holan v dobré náladě, přijímal návštěvy rád – rád totiž mluvil a neměl k tomu mnoho příležitostí. Návštěvníci byli zpravidla podmaněni zvláštní atmosférou pokoje, který jako by se vyděloval z okolí a vytvářel jiný prostor, ostrov, jenž byl nazván Holanésií. O tom, jak bídně tehdy básník žil, podává v jeho životopisu, připojeném k Sebraným spisům, svědectví opět Vladimír Justl. Vladimíra Holana poprvé viděl v únoru 1952, kdy ho za ním poslal s penězi jeho profesor a Holanův přítel Oldřich Králík: “Nabídl mi víno, bylo to zřejmě to nejlacinější, které mohl sehnat – plaše jsem odpověděl cigaretami. S chutí si bral banální cigarety značky Lípa, byly přece jen lepší než to, z čeho si kroutil cigarety on: vypadalo to nevábně a vydechovalo to směs podřadného tabáku a náhodně posbíraného listí. Bylo mi stydno.” Jan Zábrana mj. doplňuje toto svědectví tím, že viděl Holana na chodbě vytahovat z květináčů vajgly cigaret, které tam nechali řemeslníci. Kdo ví, zda to nebylo v den, kdy se u Holana seznámil s Václavem Havlem? Ten v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou Dálkový výslech vzpomínal, jak mu Jaroslav Seifert poté, když se mu Havel svěřil, že miluje Holana, doporučil, ať za ním zajde, že bude rád. “Byl jsem trochu vyděšen z představy, že někde v Praze žije jako mně dostupná fyzická osoba ten velký čaroděj,” říká Havel. “Seifert mne poslal na Kampu a od té doby jsem k Holanovi pravidelně chodíval tak jednou za měsíc, vždy samozřejmě s lahví vína. Přestal jsem k němu docházet až snad někdy v roce 1956, mimo jiné proto, že mi vadily jeho antisemitské řeči. (…) Holan byl zvláštní, téměř démonická osobnost, přesto snad mohu říci, že jsem s ním byl do jisté míry spřátelen… Slavili jsme s ním dokonce ve Všenorech (kde žila Holanova maminka – pozn. aut.) jeho padesátiny a společně se opíjeli vínem, které mu poslal – zřejmě pod tlakem špatného svědomí – Svaz spisovatelů.” Holanovi totiž po roce 1948 nové knihy nevycházely a honoráře z překladů nestačily rodinu uživit. Snažil se přilepšit si ručními přepisy svých básní pro sběratele, podporovali ho přátelé. K nepřízni mocných se přidala i nepřízeň osudu – v roce 1949 se manželům Holanovým narodila dcera Kateřina, trpící Downovou chorobou. (Holan ji velmi miloval a po její smrti v roce 1977 přestal definitivně psát.) To už rok žili v Holanésii.

Přízemní byt “zdědil” Holan po emigrantovi Jiřím Voskovcovi, byl mu přidělen. A spolu s ním i soused z patra – Jan Werich. Těžko si představit sousedství dvou rozdílnějších umělců – jeden byl tragéd (neboť také Holan byl dobrý herec), druhý komik, jeden založením plebejec, druhý aristokrat. Jeden se chechtal, druhý se rád smál, ale chechtot nesnášel. Jeden měl tenkrát peněz plné hrsti a uměl jich užívat, druhý je neměl. Zdá se, že jejich naprosto chladné vztahy, o nichž koluje množství fám, má na svědomí spíš uzavřený Holan než otevřený Werich. Koneckonců – ani po smrti se Holan nedočkal spravedlnosti. Domu se dnes říká domek Werichův, i když ani jemu nikdy nepatřil, na zdi je busta historika umění Zdeňka Wirtha, který tu také dřív bydlel, a busta Werichova, Holan není připomenut ani pamětní deskou.


Osudy básně

Osmnáctého listopadu 1963 byla Noc s Hamletem poprvé uvedena v pražské poetické vinárně Viola. Situace se totiž už proměňovala nejen obecně, ale také ve vztahu moci k básníkovi. Nejprve mohl vyjít soubor jeho překladů, pak Mozartiana a výbor Noční hlídka srdce. Zájem veřejnosti o básníka stále rostl, Noc s Hamletem se postupně stala nejúspěšnějším představením Violy v její historii. Pak byla poprvé publikována v časopisu Plamen, knižně vyšla s doslovem Oldřicha Mikuláška v roce 1964. O rok později se Holan dočkal šedesátin jako uznávaný básník. Noc s Hamletem začínala být překládána – poprvé do italštiny, kde ji představil s velkým úspěchem významný bohemista a pozdější autor slavné Magické Prahy Angelo Maria Ripellino. V roce 1967 dostává Holan jednu z nejvýznamnějších básnických cen, Etnu Taorminu, v Belgii dostává Grand Prix International de Poésie, začíná se o něm mluvit jako o vážném kandidátovi na Nobelovu cenu za literaturu. Největší podíl na tomto mezinárodním úspěchu mají právě překlady Noci s Hamletem, která se stává jeho nejslavnější básní.

Od roku 1961 Holan zase píše v předtuše, že doba jeho umělecké izolace končí. Jeho lidská izolace se ovšem prohlubuje (nejen že nevyhověl žádnému zahraničnímu pozvání, ale nebyl kupříkladu nikdy ani ve Viole). Výsledkem je to, že jeho pozdní verše jako by už nebyly dost nasyceny realitou, stávají se často jakýmisi samoznaky. Jan Zábrana to ve svých deníkových záznamech komentuje takto: “V tom je podle mne tragédie posledních knih Vladimíra Holana – že po jednom z nejdelších hledání, jaké v poezii znám, nedokázal ve chvíli volby poodstoupit sám od sebe a bezohledně – k sobě – se vydal cestou, která nebyla nejlepší z těch, jež měl v té chvíli k dispozici. Udělal to patrně v domnění, že tahle cesta mu zaručuje nejvíc originálnosti, že se na ní nebude podobat nikomu a nikdo se nedokáže podobat jemu. Ale básně z posledních patnácti let jsou únavné, nerozlišitelné, nekonečné variace mozku, který si přikazoval pracovat jen na určitá centra. Říkám to velice nerad, poněvadž jsem v mládí prožil s máločím srovnatelnou extázi nad Holanem-básníkem a později, když jsem k němu chodil, jsem poznal, jak skvělý, jak jedinečný to byl člověk.” To už je ovšem jiná historie. Když 31. března 1980 Vladimír Holan zemřel, zanechal po sobě nicméně výjimečné dílo, přičemž Noc s Hamletem by neměla zastiňovat jeho další vynikající výkony.
(Zdroj: txt.příloha souborů nahrávky)




Další příspěvky o Vladimíru Holanovi na tomto blogu:

Vladimír Holan – Spisy, 9) Babyloniaca
Vladimír Holan – Spisy, 10) Bagately
Vladimír Holan – Spisy, 11) Překlady I – Rainer Maria Rilke
Vladimír Holan – Ptala se tě... (audio nahrávka)
Noc s Vladimírem Holanem
Semper Eadem. Jedna báseň – dva překlady
Jaroslav Seifert a Zbyněk Hejda o Vladimíru Holanovi (audio nahrávka)


Zajímavé odkazy:

Vladimír Holan ve Wikipedii.cz.
Vladimír Holan: Básník v temných časech (Katolický týdeník).
Rozhovor s Vladimírem Křivánkem – autorem zmiňované monografie – o poezii Vladimíra Holana.
Paseka – nakladatelství vydávající básníkovy Sebrané spisy.
Básník Vladimír Holan nepřestává být výzvou pro své čtenáře a interprety – kavárna Idnes.
Třináctý svazek Holanových Spisů přináší překlady sedmi romantiků.
Vladimír Justl – literátní historik, divadelní vědec a editor Spisů Vladimíra Holana ve Wikipedii.cz.
Vladimír Justl ve Slovníku české poezie po roce 1945.
Ještě jsem tady – Vladimír Justl – TV pořad České televize.
Cenzoři šli po "závadných" jménech – rozhovor s Vladimírem Justlem v Lidovkách.
Tam, kde víno a poezie k sobě patří – článek o poetické Vinárně Viola.
Divadlo Viola.

linkuj.cz vybrali.sme.sk


Komentáře

(zuzi - Mail - WWW)
Dokonalé, ale důkladný průzkum tohoto naleziště provedu až se to více šikne, nechci spěchat. Obšírné, to sis dal ale práci. Nevídané v dnešní době. :)

(Mod. - Mail - WWW)
Ráda tě vidím, i s Holanem:-)

(Janika - Mail - WWW)
Začala jsem to poslouchat včera v noci, ale nějak mě to rozhodilo, ten zvláštní, působivý hlas a projev. Musím si Noc s Hamletem nejdřív pořádně přečíst, pak to snad spíš pochopím.
Nevídané v dnešní době, píše zuzi, nevídané na bloguje, dodávám já :-). A děkuju.

ad. zuzi (Kyklop - Mail - WWW)
Práce s příspěvkem ani tolik nebylo - jen pár hodin vyhledávání, úprav a formátování. Ale byla to práce velmi příjemná a snad i prospěšná. Děkuji.

ad.Mod (Kyklop - Mail - WWW)
Doufám, že vidět moc nebudu, ale Holana bys slyšet mohla ještě dalšího, případně jiné krásné audio nahrávky...! ;-) Měj se fajn.

ad. Janika (Kyklop - Mail - WWW)
Ano, ten hlas, autorovo čtení, atmosféra jsou magické. Myslím, že by Vás mohl stejně potěšit Seifertův přednes... Děkuji za návštěvu a zájem. Mějte se fajn!


Přidání komentáře...

[CNW:Counter]
kyklop (c ) 2003-2011
bloguje.cz
Counter